Libor Dokoupil
11. 7. 2014 Outsidermedia
Název pro tento článek jsem si dovolil vypůjčit od stejnojmenného norského dokumentu, jehož hlavní hrdinou je bývalý muslimský voják armády BiH Misrad Fazlić alias Fazlo, který dnes již jako novinář hledá pravdu o Srebrenici.
Jak sám ve filmu (1) naznačuje, téma Srebrenice vypadá na první pohled jako jednoznačný příběh, ale na rozdíl od většinového názoru (živeného hlavně médii) zjišťuje, že tomu tak není! Každoročně, při vzpomínce na pád Srebrenice jsme médii přesvědčováni, že bosensko-srbská armáda vedená generálem Ratko Mladićem po dvou dnech bojů zmasakrovala obyvatele Srebrenice a spáchala tak zločin, který nese známky genocidy.
Pokud by to, co se dnes všeobecně tvrdí, byla pravda, pak by se tato bitva musela zákonitě zařadit mezi ty „nejslavnější v historii vojenství“ a jednoznačně by zastínila i slavný boj Sparťanů v bitvě u Thermophyl. Střízlivé zdroje totiž hovoří o poměru 1:10 až 1:20 bojovníků této historické řeže, což je i přibližný poměr mezi Mladićovými vojáky (500) a obránci města (divize o síle 6000 mužů). Těch pár srbských tanků nehraje významnou roli vzhledem k možnosti vyzvednout si v případě napadení protitankové střely ze skladu OSN.
Vraťme se však k základní otázce, zda byla Srebrenica napadena a poražena, nebo zrazena a obětována? Mělo 500 mužů (kteří nakonec vstoupili do prázdného města) nějakou šanci dobýt téměř čtyřicetitisícové město, které by s dobrovolníky mohlo shromáždit až 10.000 obránců a to včetně holandské jednotky UNPROFOR v místě působící a s podporou aliance NATO? Když se podíváme na současný konflikt na Ukrajině, jasně vidíme, že i početnější a lépe vyzbrojená ukrajinská armáda má velký problém ovládnout města, která brání daleko menší počet ozbrojených obránců. Ti využívají dobrých obranných možností městské zástavby a tak kompenzují svým terénním postavením početní nerovnováhu sil, tak jako Sparťané v již zmiňované bitvě. Ale v kauze Srebrenica je tomu právě naopak! Obránci mají přesilu až desetinásobku mužů a navíc výhodu obytné zástavby coby krytí, o němž jsem hovořil. Člověk nemusí být vojenský analytik, aby pochopil, že Srbové by měli velké problémy, pokud by se Srebrenice bránila. Vlastně existuje možnost, a to totální vyhladovění města do takové míry, že obránci přestávají být boje schopní. Tato varianta padá, protože Srbové ještě týden před pádem enklávy povolili vjezd humanitárnímu konvoji UNPROFOR s jídlem do strádajícího města (doloženo v Haagu). Vojensky bylo město zásobováno vzduchem Američany a tak demilitarizace nebyla možná. Nezbývá nám nic jiného, než se rozejít s myšlenkou vojenské porážky a připustit možnou dohodu mezi muslimským vedením a Srby o vydání města. Tuto teorii podporuje více významných osobností z muslimské strany. Jsou jimi např. bývalý bosensko-muslimský generál Šefer Halilović, nebo spoluzakladatel strany SDA Muhamed Filiopović. Oba dva hovoří o dohodě těchto dvou znesvářených stran. K dispozici jsou výpovědi ještě zajímavějších postav, které byly očitými svědky této tragédie a jsou jimi Ibran Mustafić, bývalý funkcionář Srebrenice (ten ve filmu nevystupuje), který přežil její pád a zajetí, a bývalý velitel srebrenické policie Hakija Mehojlić. Ve svých výpovědích jdou dále a jasně hovoří o zradě a obětování tohoto města. Šokující slova vychází z úst Mehojliće, který tvrdí, že mu Alija Izetbegović oznámil, že hovořil s Clintonem a ten mu navrhl, že NATO zasáhne v jejich prospěch, pokud mu „přinesou“ 5000 obětí. (film 28:00 min.)
V celém tomto dramatu máme navíc ještě jednoho „jasnovidce“, a tím je šéf bývalého vyslance na Balkáně a agenta CIA Roberta Baera, který tvrdil měsíc před pádem Srebrenice, že se něco chystá a na otázku Baera, co se chystá, odpověděl: „Uvidíš…!“ Sám Baer má jasno, když hovoří: “Před několika lety můj přítel, bývalý agent CIA a současný člověk v MMF řekl, že Srebrenica je výsledkem dohody mezi vládou USA a bosenských politiků. Srebrenica jako město byla obětována.!“(4) Tuto teorii potvrzuje i bývalý americký zpravodajský důstojník NSA John Schindler, který popisuje, jak byl Alija Izetbegović nakloněn výměně Srebrenice za jiné území, ale chtěl z toho navíc něco „vytěžit!“ Servítky do úst si nebere ani odvážný I.Mustafić: “Srebrenická genocida je smluvním vztahem mezi mezinárodním společenstvím a Alijou Izetbegovićem, nebo mezi Izetbegovićem a bývalým americkým prezidentem Billem Clintonem. To je pro mne daleko větším zločinem než ten, ke kterému došlo v červenci roku 1995. Nastala situace, kdy do Memoriál centra ve Srebrenici vstoupil Bill Clinton. To byla chvíle, kdy se pachatel vrátil na místo činu!“
Jak popsat situaci poté, kdy bylo jasné, že enkláva nebude klást odpor? V okamžiku, kdy se začínají shromažďovat civilisté v Potočari (ženy, děti, starci) a chystá se jejich evakuace autobusy do bezpečí, většina mužů je ponechána svému osudu. Dojde k tragickému rozhodnutí opustit město a konvoj ozbrojených mužů s menšinou civilistů se vydává nejhorším možným směrem k Tuzle přes srbské bojové linie. A navíc mají v zádech Mladićovy muže, kteří je po zabezpečení města pronásledují. Výhoda se rychle proměnila v nevýhodu. Ve volném prostoru je konvoj zcela nechráněný, stává se legitimním vojenským cílem (odmítá se vzdát), a po několika dnech bojů je Srby rozprášen. Více než polovině mužů se však podařilo probít na muslimské území a jednotlivci podávají hlášení. Kdyby A. Izetbegovićovi záleželo na osudu srebrenických mužů, vyjednal by se Srby podmínku, že kromě žen, dětí a starců bude postaráno i o muže, jinak se budou bránit! Mohli být přemístěni organizovaně, pod ochrannou OSN, a pak by napadení tohoto konvoje mohlo být po právu pokládáno za těžký zločin. Jak se však měli zachovat srbští obránci takového Bratunace, kde lidé měli ještě v živé paměti krvavé „Orićovy“ výpady proti nim, když se v určitý okamžik na ně řítila mnohatisícová neřízená ozbrojená skupina prchající ze Srebrenice? Za této situace se snaha Mladiće, aby se akce „Krivaja“ vyřešila s pomocí vojáků, kteří nepocházejí z tohoto kraje a kteří netouží po pomstě, rozplynula.
Rozložení sil bylo v roce 1995 pro Muslimy krajně nepříznivé. Srbové ovládali 70 % území BiH a Izetbegović hledal jakékoliv východisko z patové situace. Srebrenica byla jeho velkou šancí. Bylo třeba políčit na Srby past, do které by sami doslovně vlezli! Mladić si byl vědom nebezpečnosti Orićovy divize, kterou měl za svými zády a proto usiloval o kompaktní teritorium v tomto prostoru. V tuto dobu již měla nedaleká „bezpečná zóna ve Slavoniji“ za sebou etnické čistky za hrobového mlčení mezinárodního společenství a hrozilo přelití akce „Blesk“ do Bosny. Proto tak snadno návnadě neodolal a do Srebrenice vstoupil.
Věnovat se detailnímu rozboru všech kategorií srebrenických obětí by bylo na samostatný článek, a nebo o důvod víc k přečtení knihy od Alexandara Dorina (2). Jedna z mnoha kategorií je však opravdu zarážející a nepřichází s ní nikdo jiný, než opět Ibran Mustafić, který hovoří o popravách mezi samotnými Muslimy při útěku do Tuzly (3). Dokonce měl být muslimským vedením v Sarajevu předem sestaven seznam nepohodlných Bosňáků, kteří měli být zabiti a ten měl čítat 500-1000 osob. Samozřejmě, že tyto oběti byly automaticky připsány na vrub Srbům a k navýšení počtu padlých se náramně hodily. Ve srebrenickém chaosu však nebylo jisté, dojde-li k „naplnění objednávky“ požadující minimálně 5000 jmen. A tak s pomocí přispěchala i méně spolehlivá část multietnické 10.sabotážní jednotky, která prováděla popravy u farmy Branjevo za úplatu 12 kg zlata, a navíc se při jeho dělení dokonce v kavárně v Bijeljině vzájemně postřelila! Na této jednotce nebylo zajímavé pouze to, že ji tvořili Muslimové, Srbové, Slovinci i Chorvati, ale že jejích služeb po válce využila i Francouzská cizinecká legie v dalších válkách v Kongu a Zaire. Existuje důvodné podezření, že právě tajná služba Francie měla za úkol zkontaktovat a uplatit přes nadřízené muže kolem mediálně známého Dražena Erdemoviće ze sabotážní jednotky, kteří pak popravy proti tehdejšímu dennímu rozkazu, který zněl jasně „zabezpečit prostor a nepřicházet do styku s civilisty“, vykonali! (K popravám mělo dojít i v Kravici při údajném pokusu zajatců o útěk)
Neplést si však tuto jednotku se zločinem krajinských Škorpiónů, jejichž „video představení“ tak ráda vysílá Česká televize. Dramaturgové, placeni z našich daní, se totiž při práci chovají jako když „Pejsek a kočička pekli dort“ a nasypou do něj i to, co v něm nemá být! Bolení břicha, které přichází po sledování podobných „objektivních“ reportáží je vlastně na místě. (Pozn.: Nevíte někdo, proč ti civilisté na úpatí Velké Jahoriny mají na nohou vojenské boty?). Dramaturgie si nedělá těžkou hlavu ani z rozdílu mezi autobusy, které odvezly do bezpečí 25-30 tis. obyvatel Srebrenice a mezi autobusy, které mířily na výměnu zajatců a které si stopli bojovníci z 10. sabotážní jednotky s nutkavou potřebou si ihned zastřílet.
Pokud provedeme součty, tak Orićova armáda má na svědomí 500-1000 obyvatel muslimské populace Srebrenice a 1300 Srbů z okolních 50 vesnic, které dokázala v období 1992-95 zničit. Ratko Mladić přiznává 2000 zabitých Muslimů v bojích při probíjení se do Tuzly (to jsou padlí v boji, ne zavraždění!) a necelá pětistovka obětí z řad zajatců měla svázané ruce a byla evidentně popravena. Pokud se zamyslíme nad časovou linií tehdejších událostí a nad vztahem mezi příčinou a následkem, musíme si položit otázku, kdo na kom páchal genocidu? Není ani tak těžké uvědomit si, komu záleželo na tom, aby Srebrenica padla, ale je těžké naučit se s tímto vědomím žít.
1.Film „Srebrenica; Zrazené město (CZ titulky, musíš vidět!) http://www.youtube.com/watch?v=rvKe5_W1BJU
2.Kniha od Alexandra Dorina http://www.amabilis.cz/botanika/eshop/2-1-KNIHY-POLITIKA/0/5/125-SREBRENICA
3.Ibran Mustafić http://www.intermagazin.rs/priznanje-ibrana-mustafica-sami-smo-ubili-svojih-1-000-muslimana-u-srebrenici/
