Paul Craig Roberts
2. 7. 2014 Zvědavec
Pomstychtivě obnovena studená válka, Washington opětovně lže .
Studená válka znamenala velké peníze pro vojensko-bezpečnostní komplex po čtyřicet let, počínaje Churchillovým projevem z 5. března 1946 ve Fultonu v Missouri, kde oznámil „železnou oponu“, až do doby, kdy Reagan a Gorbačov studenou válku na konci 80. let ukončili. Během studené války Američané donekonečna slýchali o „porobených národech“. Porobenými národy bylo Pobaltí a sovětský blok, obvykle uváděné jako „východní Evropa“.
Tyto země byly porobené proto, že jejich zahraniční politika byla diktována Moskvou, stejně jako dnes je u těchto porobených národů, plus Británie, západní Evropy, Kanady, Mexika, Kolumbie, Japonska, Austrálie, Nového Zélandu, Jižní Koreje, Taiwanu, Filipín, Gruzie a Ukrajiny zahraniční politika diktována Washingtonem. Washington má v úmyslu rozšířit porobené národy o Ázerbájdžán, bývalou součást sovětské střední Asie, Vietnam, Thajsko a Indonésii.
Během studené války považovali Američané západní Evropu a Británii za svobodné nezávislé suverénní země. Ať již jimi byly, nebo ne, zcela určitě jimi nejsou dnes. Nyní je téměř 70 let po druhé světové válce a americké jednotky stále okupují Německo. Žádná evropská vláda se neodváží zaujmout odlišný postoj od postoje amerického ministerstva zahraničí.
Není to tak dlouho, kdy se mluvilo o tom, že Británie a Německo opustí Evropskou unii, a Washington oběma zemím řekl, že takovéto řeči musí přestat, protože není v zájmu Washingtonu, aby jakákoliv země vystoupila z EU. Řeči ustaly. Británie a Německo jsou tak totálními nevolníky Washingtonu, že ani jedna z těchto zemí nemůže veřejně probírat svoji budoucnost.
Když se Baltasar Garzon, španělský soudce s prokurátorskou pravomocí, pokusil obvinit členy režimu George W. Bushe z porušení mezinárodního práva kvůli mučení zadržených, dostal přes prsty.
V Moderní Británii Stephane Aderca píše, že Británie je tak hrdá na to, že je „mladším partnerem“ Washingtonu, že britská vláda souhlasila s jednostrannou smlouvou o vydávání osob, podle které Washingtonu stačí pouze oznámit „rozumné podezření“, aby dosáhl vydání z Británie, ale Británie musí prokázat „pravděpodobný důvod“. Jako „mladší partner“ Washingtonu, uvádí Aderca, je to pro ego britské elity povzbuzení a dává jí to pocit vlastní důležitosti a sebevědomí.
Za vlády Sovětského svazu, většího subjektu, než jakým je dnešní Rusko, byly porobené národy méně ekonomicky výkonné. Za vlády Washingtonu mají tytéž porobené národy ještě chabější ekonomický výkon v důsledku jejich vykrádání Wall Streetem a MMF.
Jak řekl Giuseppe di Lampedusa: „Věci se musí měnit, aby zůstaly stejné.“
Vykrádání Evropy Wall Streetem se neomezilo jen na Řecko, Itálii, Španělsko, Portugalsko, Irsko a Ukrajinu, nyní je na mušce Francie a Británie. Americké úřady požadují od největší francouzské banky 10 miliard dolarů, pod vymyšleným obviněním, že financuje obchod s Iránem, jako by bylo Washingtonu co do toho, koho si francouzské banky zvolí financovat. A navzdory totálnímu lokajství Británie vůči Washingtonu byla proti bance Barclays podána civilní žaloba za podvod u newyorského státního vrchního zástupce.
Obvinění proti Barclays PLC jsou pravděpodobně korektní. Ale protože nebyla obviněna žádná americká banka, z nichž se většina provinila obdobně, znamená americká žaloba proti Barclays to, že velké penzijní fondy a investiční fondy musí coby zákazníci opustit Barclays, protože penzijní fondy a investiční fondy by čekala žaloba, pokud by za tohoto obvinění u banky zůstaly.
Výsledkem amerických žalob vůči zahraničním bankám samozřejmě je, že americké banky, jako Morgan Stanley a Citigroup, dostávají konkurenční výhodu a získávají podíl na trhu ve vlastních temných vodách.
Takže čeho jsme svědky? Jasně a jednoznačně jsme svědky toho, že USA používají zákony, aby vytvořily finanční hegemonii pro americké finanční instituce. Americké ministerstvo spravedlnosti (sic!) mělo pět let důkazy o účasti Citigroup na falšování úrokových sazeb LIBOR, ale žádné obvinění nepřišlo.
Zaplacené vlády Washingtonu v evropských loutkových státech jsou tak zkorumpované, že jejich vůdci dovolují Washingtonu kontrolu nad svými zeměmi, aby prosadil americkou finanční, politickou a ekonomickou nadvládu.
Washington organizuje svět proti Rusku a Číně ve vlastní prospěch. 27. června loutkové státy Washingtonu, tvořící EU, daly Rusku ultimátum. Absurdnost tohoto ultimáta je evidentní. Vojensky jsou loutky Washingtonu z EU neškodné. Rusko by mohlo vymazat Evropu z mapy během několika minut. Takže zde slabý dává ultimátum silnému.
EU, na příkaz Washingtonu, řekla Rusku, aby potlačilo opozici na jižní a východní Ukrajině a pomohlo tak vládě panáků Washingtonu v Kyjevě. Ale, jak ví každý vzdělaný člověk, včetně těch v Bílém domě, Downing Street 10, Merkel a Hollanda, Rusko není zodpovědné za separatistické nepokoje na východní a jižní Ukrajině. Tato území jsou bývalými součástmi Ruska, která byla přidána k Ukrajinské sovětské republice vůdci sovětské Komunistické strany, když byly Rusko a Ukrajina dvěma částmi téže země.
Tito Rusové se chtějí vrátit do Ruska, protože je jim vládními šašky v Kyjevě, které tam dosadil Washington, vyhrožováno. Washington, odhodlán donutit Putina k vojenské akci, která pak může být použita k ospravedlnění dalších sankcí, má v úmyslu záležitost vyhrotit, nikoliv ji vyřešit.
Co Putin udělá? Dostal 72 hodin na podvolení se ultimátu od sběře tvořené loutkovými státy, které může vymazat během okamžiku, nebo jim znepříjemnit silně život tím, že zavře kohoutky u ruského zemního plynu pro Evropu.
Historicky měla takováto stupidní výzva nějaké mocnosti své následky. Ale Putin je humanista, který upřednostňuje mír. Ochotně se nevzdá své strategie demonstrovat Evropě, že provokace přichází z Washingtonu, ne z Ruska. Putinovo nadějí, a nadějí Ruska, je, že Evropa nakonec pochopí, že je Washingtonem nechutně využívána.
Washington má v Rusku stovky svých NGO, ukrývajících se pod různými zástěrkami, jako „lidská práva“, a Washington může tyto nevládní organizace vypustit na Putina dle libovůle, jak to učinil u protestů proti Putinovu zvolení. Pátá kolona Washingtonu tvrdila, že Putin volby zfalšoval, ačkoliv průzkumy ukázaly, že Putin je jasným a nesporným vítězem.
V r. 1991 byli Rusové, z valné části, potěšeni únikem z komunismu a hleděli na západ jako na spojence v budování občanské společnosti, založené na dobré vůli. To byl omyl a chyba Ruska. Jak objasnily Brzezinského a Wolfowitzova doktrína, Rusko je nepřítelem, nárůstu jehož vlivu musí být zabráněno za každou cenu.
Putinovo dilematem je, že je na jedné straně tlačen svým upřímným přáním vycházet s Evropou a na druhé straně přáním Washingtonu démonizovat a izolovat Rusko.
Rizikem pro Putina je, že jeho přání vycházet s Evropou je Washingtonem využíváno a EU vysvětlováno jako jeho slabost a nedostatek odvahy. Washington svým evropským vazalům říká, že Putinův ústup evropskému tlaku podkope jeho statut v Rusku, a v pravou chvíli Washington vypustí stovky svých NGO, s cílem Putina zničit.
To byl ukrajinský scénář. Kdyby byl Putin nahrazen poddajným Rusem, bohatě Washingtonem odměněným, zůstala by jako překážka americké světovlády jen Čína.
