Břetislav Olšer
15. 7. 2014 Blog i Dnes
Vladimír Putin pozměnil plány své návštěvy Latinské Ameriky a cestou z Kuby do Argentiny nečekaně přistál v Nikaragui. Se svým protějškem Danielem Ortegou na letišti v Managui jednal mezi jiným o dodávkách ruské pšenice. Mezi priority tohoto šestidenního putování patřil však záměr vybudovat vojenské základny v jihoamerickém regionu ve Venezuele, na Kubě či v Nikaragui; tedy už ne pouze v zemích bývalého SSSR…
Zvláště, když kolumbijský ústavní soud ve svém nedávném verdiktu uvedl, že dohoda s USA umožňující americkým vojákům využívat základny na území Kolumbie je v rozporu s ústavou. Pro USA je to nepříjemná komplikace; další pobyt US Army v zemi bude legální pouze v případě uzavření mezinárodní dohody schválené Kongresem. V roce 2010 totiž podepsaly USA dohodu s Kolumbií, jež opravňuje Washington používat celé kolumbijské území pro provádění vojenských operací. Oficiální dokument amerického letectva z května 2009 vysvětlil, že Washington si potřeboval zajistit svoji přítomnost v Kolumbii proto, aby mohl provádět „širokospektrální“ vojenské operace v celé jižní Americe, a aby mohl „bojovat s hrozbou, plynoucí od protiamerických vlád v tomto regionu“. Tento dokument také vysvětlil, že díky vojenským základnám v Kolumbii si americké ozbrojené síly „vylepší svoji schopnost provádět rychlou válku v tomto regionu“.
Jak rychlou, to dokumentují roky 1981 – 1990, během kterých byla ničena Nikaragua stejně, jako dnes Ukrajina. CIA rovněž řídila invazi do země povstalců. Po pádu diktatury Somozy a příchodu k moci Sandinistů v roce 1978, Spojeným státům bylo jasné, že v Latinské Americe může vzniknout „další Kuba“. Prezident Carter se uchyloval k sabotáži revoluce v diplomatické a ekonomické formě. Jeho nástupce Reagan vsadil na sílu. V té době byla Nikaragua nejchudší mezi nejchudšími zeměmi na světě, bylo tam jen pět výtahů a jeden eskalátor, a i ten nefungoval. Ale Reagan prohlásil, že Nikaragua představuje hrozné nebezpečí, a když pronášel svou řeč, tak se v televizi ukazovala mapa USA, která se plnila červenou barvou, jako by představující jdoucí nebezpečí z Nikaragui. Během 8 let byli lidé z Nikaragui napadáni Contras, vytvořených USA ze zbytků Somozové stráže a ostatních příznivců diktátora. Byla zahájena totální válka proti všem progresivním sociálním a ekonomickým programům vlády. Reaganovi „bojovníci za svobodu“ pálili školy a kliniky, byli zapojeni do násilí a mučení, bombardování a střelby do nevinných lidí, což vedlo k porážce revoluce.
V roce 1990 se konaly volby, během kterých Amerika utratila devět milionů dolarů na podporu proamerické strany (National Opposition union) a vydírání lidí, kterým řekli, že když strana získá moc, nájezdy Contras financovaných z USA přestanou a místo toho bude zemi zajištěna masivní pomoc. Sandinisté opravdu prohráli. Během 10 let „svobody a demokracie“ žádná pomoc do Nikaragui nebyla nikdy doručena, ale ekonomika byla zničena, země zbídačená, vznikla negramotnost a sociální služby, které byly před příchodem USA nejlepšími ve střední Americe byly zničeny. Změna k lepšímu nastala až v roce 2006, kdy vyhrál volby Daniel Ortega, zvítězil v atmosféře přetrvávající chudoby a nespokojenosti s liberálními reformami a s korupcí. Drtivou většinu nynějšího nikaraguyského exportu tvoří zemědělské produkty – káva, hovězí maso, mořské plody, fazole, cukr. Dalším významným vývozním artiklem je zlato…
Ortega se nyní setkal s Putinem. Byl nadšen, že Rusko konečně znovu hovoří o budování vojenských základen, o povolení vstupu ruského námořnictva do přístavu či o schválení možnosti využívat letiště daných zemí k doplnění paliva ruských vojenských letadel na průzkumných misích; kromě Venezuely, Kuby či Nikaragui jde o Vietnam, Seychely nebo Singapur. Tam všude by Rusové chtěli své vojenské základny. Putin se zkrátka rozhoupal, aby se za jeho vlády rozrostly vojenské síly vůbec poprvé mimo území států bývalého Sovětského svazu. Korunu tomu všemu dal tradičně politický plácalista Michael Romancov, kdy v LN prohlásil, že “rozpínavá politika patří odjakživa k základním strategickým cílům Ruska, “rozloha teritoria je tím jediným primátem, který Rusko drží a jenž nikdo nezpochybňuje”. Komické, když snad kromě Romancova celý svět ví, že USA má své základny ve dvou třetinách světa. A více než třicet je jich přímo na hranicích s Ruskem.
Putin vyjádřil naději, že ruská ropná společnost Rosněfť a kubánská společnost Cupet začnou “ve velmi blízké budoucnosti” se společným průzkumem ropných ložisek u pobřeží Kuby. Kuba zatím produkuje asi 60 tisíc barelů denně a dalších 93 tisíc, které potřebuje k pokrytí svých potřeb, nakupuje za „redukované ceny“ z Venezuely. Zatím. Kuba totiž zjistila v Karibiku značné ropné rezervy, které se nacházejí v Mexickém zálivu nedaleko Cienfuegos. Nyní je ve hře až 20 miliard barelů, což téměř odpovídá ropným zásobám Spojených států, které těží jen v Mexickém zálivu téměř pětinu své domácí produkce. Navíc Rusko odepsalo 90 procent z obřího dluhu, který má Kuba vůči bývalému Sovětskému svazu. Zbylá část má být investována do kubánské ekonomiky. Moskva a Havana podepsaly dohodu, která předpokládá vymazání dluhu v objemu 35,2 miliardy dolarů (zhruba 710 miliard Kč) a splacení zbylých 3,5 miliardy dolarů během příštích deseti let.
Kuba je propojena pupeční šňůrou s kukuřicovým Chruščovem. Ten v roce 1954 věnoval jako svůj soukromý dar Ukrajině Krym, aby poté seděl jako vrchní velitel v přístavu Sevastopol, díval se přes Černé moře k Bosporu, kde mělo Turecko namířeny na SSSR rakety Jupiter vybavené jadernými hlavicemi o síle 1,4 megatun TNT. A vypukla karibská krize, protože na Kubu byly v polovině léta 1962 dopraveny sovětské rakety R 12, co měly dolet 2000 kilometrů, přitom na Floridu stačily necelé dvě stovky. USA pak naštěstí slíbily stáhnout rakety z Turecka a Chruščov rozzlobil Fidela Castra a rakety z Kuby zase přepravil zpět. Perla Antil však vzpomíná též na českou stopu; v letech 1964 až 1967 se Valtr Komárek stal na Kubě poradcem Ernesta Che Guevary. A Vladimír Dlouhý tam byl se svými rodiči 14 měsíců v období let 1967-69. Pak byl Komárek ředitelem Prognostického ústavu v Praze, kde kolem sebe soustředil Václava Klause, Miloše Zemana, Vladimíra Dlouhého, Karla Dybu, Tomáše Ježka či Miloslava Ransdorfa.
Putin byl s argentinskou prezidentkou Cristinou Fernández de Kirchnerovou na finále MS ve fotbale v Riu, dali také řeč o Malvinách, resp. o britských Falklandech a stejně jako OSN a papež František by rádi, kdyby se toto území vrátilo pod správu Argentiny. Argentinská prezidentka připomněla, že v Chartě OSN se hovoří o právu národů na sebeurčení a tato norma musí platit pro všechny země. Kirchnerová srovnala situaci na Krymu s jiným případem v novodobých dějinách. Před rokem se konalo referendum na Falklandských ostrovech, sporném území, na které si činí nároky Argentina a Velká Británie. Milé chování. Stejně tak se zachovala nikaraqujská, venezuelská, kubánská či ekvádorská vláda, která navíc předala americkému občanu Edwardu Snowdenovi doklad, který ho opravňuje k vstupu na území Ekvádoru. Šéf Kremlu též popřál k fotbalovému vítězství Německa Merkelové, aniž by se dopustil faux pas otázkou na její údajný předčasný odchod z postu kancléřky, což by měly být dozvuky špionážní aféry s americkými dvojitými agenty. Ty však přepošlou do Varšavy a Prahy, takže se máme na co těšit. Asi stejně, jako se těší Fidel Castro, že třeba zmizí věznice Guantánamo z ostrova i se zločinci. Naštěstí jsem stihl vidět toto děsící monstrum ještě jako vojenskou základnu USA.
Dostat se k základně Guantánamo se komplikovalo z několika důvodů; sehnat automobil bylo složité, protože na Kubě jezdila jen auta, co tam nechali Američané. Tedy fordy a chryslery, co měly spotřebu kolem třiceti a víc litrů. Kamarád Oriol si věděl rady. Benzín? Jeho odpověď na tuto otázku byla svérázná – ukázal na obzor, kde každý den pluly flotily tankových lidí, na nichž Rusové posílali Castrovi ropu. “Litr benzínu nám díky dovozům ropy od Sovětů, barel třeba za tunu citrusů, vyjde asi na necelá dvě pesos, proto se nesmíš divit, že naše trofejní americké limuzíny mají spotřebu až 35 litrů na sto kilometrů a jejich majitelům to vůbec nevadí…” říkal mi Oriol. Navíc na základně pracovala spousta Kubánců – zedníků, různých obsluh a nádenických prací. Byly zde i obchody. Mc´Donalds po kubánsku. Jen fotit bylo zakázáno směrem k místům s vojenským osazenstvem. Jinak pohoda.
Dnes končí Putinova návštěva zemí Latinské Ameriky, co jsou odedávna “zadním dvorkem“ Spojených států, především pak Guatemala a Salvador. USA odstartovaly předlouhou šňůru násilných převratů „úspěšnou premiérou“ právě v Guatemale v roce 1954 svržením legitimně zvolené vlády. Následovaly další puče v latinskoamerickém regionu za podpory a často přímé účasti regionálního Kmotra – USA: Brazílie 1964, Dominikánská republika 1965, Bolívie 1971, Uruguay 1973, Chile 1973, Peru 1975, Argentina 1975, Nikaragua (osmdesátá léta), Salvador (1980 až 1992), Grenada 1983, Panama 1989. Většinou nešlo o čajové dýchánky, ale o opravdové katastrofy, kdy v některých případech země prakticky lehla popelem. Není to tak dávno, co americká letadlová loď USS Carl Vinson „křižovala pobřeží Peru a účastnila se tam společného cvičení s peruánským letectvem a námořnictvem“. Letadlová loď Carl Vinson – třetí největší loď Pentagonu – byla doprovázena útočnou flotilou skládající se z několika útočných lodí, torpédoborců, vzdušných složek a protiponorkových vrtulníků. Proč pan Romancov nemluví v této souvislosti, že “rozpínavá politika patří odjakživa k základním strategickým cílům USA”?
Na závěr Putimovy cesty bude summit BRICS, který se bude konat ve městě Fortaleza na severovýchodě Brazílie země a v hlavním městě Brasílii, kde se počítá i se schůzkou se šéfy několika latinskoamerických států; Rusko na summit pozvalo právě Argentinu. Země BRICS, jež čítají více než dvě pětiny světové populace a skoro pětinu světového bohatství, usilují o vytvoření alternativního finančního systému, který by omezil vliv Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Je předpoklad, že summit potvrdí vznik rozvojové banky s kapitálem 50 miliard dolarů.
Společenství BRICS je ekonomický a politický protipól USA a EU; tvoří ho zatím Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika, vzájemně úzce spolupracují v oblasti ekonomické, politické, ale také ve vojenské. Země skupiny BRICS jsou v současné době vážným hráčem ve světové ekonomice. Podíl jejich obyvatel tvoří 40% světové populace a pětinu světového HDP. Těchto pět zemí drží zahraniční měnové rezervy ve celkové výši 3,4 bilionu euro.
Inu, Putinův vzkaz; chtěli jste studenou válku, tady ji máte, ba přímo arktickou; vy máte armádu, kde a kdy si pomyslíte, já ji budu mít jako pátou kolonu na zadním dvorku vašeho Augiášova chlívku. A věřte, že si nějakého spřízněného Heráklése určitě seženu, aby ten váš hnůj vykydal; už světu smrdíte hodně dlouho…
