Porada ruských velvyslanců a stálých představitelů

Na Ukrajině, jak jste mohli vidět, se ve stavu ohrožení ocitli naši krajané, ruští lidé, příslušníci jiných etnik, jejich jazyk, historie, kultura, zákonná práva, která jsou mimochodem zaručená evropskými úmluvami. Když hovořím o ruských lidech a rusky mluvících občanech, mám na mysli ty, kteří se cítí být součástí takzvaného širokého ruského světa, nejde tedy nutně o etnické Rusy, nýbrž o ty, kteří se za Rusy považují.

Jakou asi reakci očekávali od nás naši partneři s ohledem na to, jak se vyvíjely události na Ukrajině? My jsme, samozřejmě, neměli právo ponechat obyvatele Krymu a Sevastopolu napospas militantním nacionalistům a radikálům, nemohli jsme připustit, aby byl vážně omezen náš přístup k Černému moři, aby na krymskou půdu, do Sevastopolu, symbolu bojové slávy ruských vojáků a námořníků, ve svém důsledku přišla – a já si myslím, že docela rychle – vojska NATO, a tak by se dramaticky změnil poměr sil v oblasti Přičernomoří. Znamenalo by to, že téměř vše, o co Rusko bojovalo od Petra Velikého, možná ještě dřív, historici to vědí lépe, to vše by bylo vlastně vymazáno.

Chci, aby to pochopili všichni: naše země bude i v budoucnu důrazně hájit práva Rusů, našich krajanů v zahraničí, a to s využitím celého arzenálů nástrojů, které jsou k dispozici: od politických a ekonomických až po humanitární operace zakotvené v mezinárodním právu a právo na sebeobranu.

Zdůrazňuji: to, co se stalo na Ukrajině je vyvrcholením negativních trendů ve světovém dění, a ty se hromadily v průběhu let. Již dlouho jsme před tím varovali. Bohužel, naše předpovědi se naplňují.

Znáte to a slyšeli jste o nejnovějších pokusech obnovit, zachovat mír na Ukrajině. Aktivně se toho účastnili zaměstnanci ministerstva zahraničních věcí, ministr osobně. Víte o četných jednáních, telefonních konferencích na toto téma.

Bohužel, prezident Porošenko se rozhodl obnovit bojové akce, a nedokázali jsme – když říkám “my”, mám na mysli i sebe i mé kolegy z Evropy, – nedokázali jsme ho přesvědčit o tom, že cesta ke spolehlivému, trvalému míru nemůže vést přes válku.

Doposud Petr Alexejevič [Porošenko] přece jen neměl žádný přímý vztah k příkazům zahájit bojové operace. Nyní na sebe vzal plnou zodpovědnost, a ne pouze vojenskou, ale i politickou, což je mnohem důležitější.

Nepodařilo se dosáhnout, aby bylo zveřejněno také prohlášení dohodnuté čtyřmi ministry zahraničí – Francie, Německa, Ruska a Ukrajiny – o nutnosti zachování míru a hledání vzájemně přijatelných řešení.

Rád bych upozornil na to, že po vyhlášení příměří, ve skutečnosti substantivní jednání, jak se u vás říká, tedy o podstatě urovnání, ani nebylo zahájeno. Ve skutečnosti bylo pouze předloženo ultimátum o odzbrojení, a to je vše. I když i to bylo vítané – vyhlášení příměří, ale to nestačí k tomu, aby se situace urovnala na dlouhodobém základě, přijatelném pro všechny lidi žijící v zemi, včetně jihovýchodu země.

Byla zveřejněna ústava, ale ta se neprojednávala nikde. I v rámci ukrajinské společnosti probíhá debata o tom, jestli je to dobrá nebo špatná ústava, ale s východem tohle určitě nikdo neprojednával.

Samozřejmě všechno, co se děje na Ukrajině, je vnitřní záležitostí ukrajinského státu. S bolestí vnímáme, že lidé umírají, přičemž jde o civilní obyvatelstvo. Víte, že roste počet uprchlíků do Ruské federace a my určitě pomůžeme všem těm, kteří pomoc potřebují. Ale zabití novinářů je zcela nepřijatelné. Dnes jsem to znovu připomněl prezidentovi Ukrajiny.

Podle mého názoru jde o cílevědomý odstřel zástupců médií. To platí i pro ruské, i pro zahraniční novináře. Kdo se bojí objektivních informací? Zřejmě jen ti, kteří páchají zločiny. Silně doufáme, že příslib kyjevských mocenských orgánů provest důkladné vyšetřování bude dodržen.

Na světové mapě se objevuje stále více a více regionů, kde je chronicky horečná situace. Bezpečnostním deficitem trpí Evropa, Blízký a Střední východ, Jižní Asie, Asijsko-Tichomořský region, Afrika. Ve světovém hospodářství systémová nerovnováha se projevuje ve financích, obchodě, pokračuje rozmělňování tradičních morálních a duchovních hodnot.

Sotva ještě přetrvávají pochybnosti o tom, že unipolární model světa se neosvědčil. Národy a země stále hlasitěji projevují svou snahu, aby mohly samy rozhodovat o vlastním osudu, aby mohly zachovat svoji civilizační a kulturní identitu, což se dostává do rozporu s pokusy některých zemí udržet si dominantní postavení ve vojenské oblasti, v politice, financích, ekonomice a ideologii.

Víte, nás se to přímo netýká, ale stejně to, co se dnes dělá s francouzskými bankami, myslím, nevyvolává v Evropě jako celku, ale také u nás, nic jiného než vnitřní rozhořčení. Víme o nátlaku, který naši američtí partneři vyvíjejí na Franci s cílem dosáhnout, aby výsadkové lodě Mistral nedodávala do Ruska. Víme dokonce i to, že naznačovali, že kdyby Francouzi nedodali Mistraly, pak banky potichu budou zbavené sankcí, nebo je jím přinejmenším silně minimalizují.

Co je to, kdýž ne vydírání? Copak lze takto pracovat na mezinárodní scéně? A pak, když hovoříme o sankcích, vždy vycházíme z toho, že se sankce používají podle článku 7 Charty OSN. Nebo to nejsou sankce v mezinárodně-právním smyslu, ale něco zcela jiného, jakýsi nástroj jednostranné politiky.

Rusko v posledních dvou desetiletích naši partneři ujišťovali, že mají dobré úmysly, že jsou připraveni společně budovat strategické partnerství. Avšak současně, krok za krokem rozšiřovali NATO, přibližovali svůj vojensko-politický prostor čím dál blíže k našim hranicím. A na naše legitimní otázky: “Nemyslíte, že by bylo vhodné a nutné projednat s námi tyto problémy?” odpovídali: “Ne, vás se to netýká”. Těm, kteří nadále deklarují svou výlučnost, se aktivně nelíbí nezávislá ruská politika. Události na Ukrajině to potvrdily. Stejně jako potvrdily i to, že naplněný dvojími standardy model vztahů s Ruskem nefunguje.

Nicméně doufám, že pragmatismus nakonec zvítězí. Je zapotřebí zbavit se ambicí, snah zřídit světová kasárna, zařadil všechny podle pravítka, vnutit jednotná pravidla pro chování a život společnosti a konečně je třeba začít budovat vztah založený na rovnosti, vzájemné úctě, respektování vzájemných zájmů. Je to čas uznat právo každého být jiný, právo každé země budovat svůj život podle svého uvážení, nikoli podle něčí vnucující se taktovky.

Vážení kolegové! Rusko ve své zahraniční politice důsledně vychází z toho, že řešení globálních a regionálních problémů by měla probíhat nikoli prostřednictvím konfrontace, ale prostřednictvím spolupráce, prostřednictvím hledání kompromisu. Podporujeme vůdčí postavení mezinárodního práva při zachování vedoucí rolí Organizace spojených národů.

Mezinárodní právo by mělo být závazným pro všechny a nesmí být použito selektivně ve prospěch zájmů jednotlivých, vybraných zemí nebo skupin států, a – což je nejdůležitější, – musí být stejně chápáno. Nelze ho dnes vykládat tak a zítra onak – podle momentální politické konjunktury.

Celosvětový rozvoj není možné unifikovat. Ale je možné a nezbytné hledat společnou řeč, vzájemně se nepovažovat pouze za konkurenty, ale i za partnery, navazovat spolupráci mezi různými státy, jejich sdruženími a integračními strukturami.

I dříve jsme se řídili takovými principy. Uplatňujeme je i nyní, když podporujeme integraci v prostoru SNS. Posilování těsných přátelských vztahů, rozvoj vzájemně prospěšné hospodářské spolupráce se sousedy – to je klíčový strategický směr ruské zahraniční politiky v dlouhodobém výhledu. Hnací silou euroasijského integračního procesu je „trojka“: Rusko, Bělorusko a Kazachstán.

Smlouva o Eurasijské hospodářské unii, podepsaná dne 29. května v Astaně, představuje kvalitativně novou etapu naší spolupráce. V eurasijském prostoru se vytváří silné, pro byznys a investory přitažlivé centrum pro hospodářský rozvoj, formuje se společný trh. Unie proto objektivně vzbuzuje velký zájem mezi partnery SNS. Doufám, že již velmi brzy se jeho plnoprávným členem stane Arménie. V pokročilé fázi jsou jednání s Kyrgyzstánem. Jsme otevřeni také pro ostatní země Společenství.

Svou podporou projektu euroasijské integrace se v žádném případě neoddělujeme od zbytku světa, jsme připraveni diskutovat o vyhlídkách na vytvoření zón volného obchodu jak s jednotlivými státy, tak i s regionálními uskupeními, v prvé řadě, samozřejmě, s Evropskou unií.

Evropa je náš přirozený a důležitý obchodně-ekonomický partner. Snažíme se o to, aby se objevovaly nové možnosti pro rozšiřování obchodní spolupráce, otvíraly se perspektivy pro vzájemné investice, odstraňovaly se překážky v obchodě. Proto je třeba modernizovat smluvně-právní základnu naší spolupráce, zabezpečit stabilitu a předpověditelnost styků, především v takové strategicky důležité oblasti, jako je energetika. Od koordinované spolupráce, založené na vzájemném akceptování zájmů, bude záviset stabilita v celém euroasijském prostoru a ve výsledku i stabilní rozvoj hospodářství zemí EU a Ruska.

Vždy jsme si vážili pověsti spolehlivého dodavatele energetických zdrojů, investovali do rozvoje plynařenské infrastruktury. Společně s evropskými společnostmi, jak víte, jsme postavili nový systém dopravy plynu „Severnyj potok“ (North Stream) po dně Baltského moře. A nehledě na známé problémy budeme propagovat projekt „Južnyj potok“ (South Stream). Tím spíš, že stále více evropských politiků a podnikatelů chápe, že Evropu chtějí jen využít v něčích zájmech, že se stává rukojmím krátkozrakých ideologizovaných přístupů.

Kdýž se vrátime k Ukrajině, tak obecným problémem bylo porušení z jeji strany závazků při koupi našeho plynu. Kyjev odmítá platit své dluhy. Jak se lidově říká, to je do nebe volající. Za listopad – prosinec minulého roku nezaplatili, i když tam vůbec žádné spory nevznikly.

Naši partneři přistupují k otevřenému vydírání, právě tak je to třeba označit. Vyžadují ničím neopodstatněné snížení ceny za naše zboží, i když smlouva byla podepsána v roce 2009 a partneři ji poctivě plnili. A nyní, víte, kyjevský soud v podstatě zbavil veškerých obvinění bývalou premiérku Timošenkovu, která tuto smlouvu podepsala. Kyjevské soudy tak samy přiznaly, že vše bylo provedeno správně, v souladu s mezinárodním právem i s ukrajinským právem. Ale zase ne, nechtějí ani plnit, ani platit za obdržený produkt.

Od 16. června, jak víte, byla Ukrajina převedena na režim předběžné platby a bude dostávat přesně tolik plynu, za kolik zaplatí. Dnes, když neplatí, nic také nedostává – dostává podle tak zvaného reversu. Víme, co je to za revers: je to umělý revers, žádný revers není. Jak je možné stejným potrubím dodávat plyn na jednu i na druhou stranu? Není třeba být odborníkem v plynařské oblasti, abychom chápali, že to není reálné. Něco si s některými svými partnery našvindlovali: náš plyn v podstatě dostávají a platí někomu ze svých západních partnerů v Evropě, kteří celý objem nedostávají. Vše vidíme.

Nic v současnosti nepodnikáme jen proto, abychom nezhoršovali situaci. Z této situace však všichni musí vyvodit náležité závěry. Především – poctiví spotřebitelé a dodavatelé plynu nesmí trpět kvůli činům ukrajinských politiků a úředníků.

A obecně všichni: i my, i Ukrajina, i naši evropští partneři by se měli vážně zamyslet, jak snížit pravděpodobnost výskytu různých politických, hospodářských rizik a projevů vyšší moci na kontinentě.

V této souvislosti bych chtěl připomenout, že se v srpnu 2015 bude slavit 40. výročí Závěrečného aktu jednání o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Toto jubileum dává záminku nejen proto, abychom se uchýlili k základním principům spolupráce na kontinentě, založeným už v roce 1975, ale společným úsilím se je též snažili udělat skutečně funkčními a rovněž je ukotvit v evropské praktické politice.

Je třeba se vytrvale snažit o vyloučení jakýchkoli protiústavních převratů, vměšování se do vnitřních záležitostí suverénních států, vydírání a hrozeb v mezinárodních vztazích na evropském území, podporování radikálních a neonacistických sil.

My všichni v Evropě potřebujeme takovou pojistnou síť, aby se irácké, libyjské, syrské – bohužel v tomto seznamu je třeba připomenout i ukrajinský – precedenty nestaly nakažlivou nemocí. Zvlášť je to nebezpečné pro postsovětský prostor, protože tyto státy ještě ani z politického, ani z hospodářského hlediska nestojí pevně na nohách, nemají stabilní politický systém. Je neobyčejně důležité se opatrně a s úctou chovat k ústavním základům těchto zemí.

Proč je to důležité všeobecně – nejen pro postsovětský prostor, ale i pro celou Evropu? Protože dokonce v zemích západní a východní Evropy, kde je na první pohled situace zcela uspokojivá, je dostatek skrytých etnických, sociálních protikladů, které se mohou kdykoli přiostřit, mohou se stát živnou půdou pro konflikty, pro růst extremismu a mohou být využity zahraničními hráči, kteří rozvíří veřejně-politickou situaci a dosáhnou nedemokratických změn vlády se všemi odtud pramenícími negativními následky.

Pevné záruky nedílné bezpečnosti, stability, úcty k suverenitě a nevměšování se do vnitřních záležitostí druhého se musí stát tím základem, pomocí kterého se budeme moci efektivně přibližovat k vytvoření jednotného prostoru, k hospodářské a humanitární spolupráci, jež se rozprostírá od Atlantiku k Tichému oceánu – už jsem o tom hovořil jako o jednotném prostoru od Lisabonu do Vladivostoku.

Žádám Ministerstvo zahraničních věcí, aby připravilo komplexní balíček návrhů, týkajících se této záležitosti, přitom zvláštní důraz je třeba položit na nepřípustnost pokusů ovlivnit vnitřně-politické procesy zvnějšku. Úkol spočívá v tom, aby tradiční princip nevměšování se do současných evropských reálií inicioval seriózní mezinárodní rozhovor na toto téma.

Je třeba pokračovat v zesilování také východního směru naší diplomacie, intenzivněji využívat velký potenciál Asiatsko-Tichooceánského regionu (ATR) v zájmu dalšího rozvoje naší země, především samozřejmě Sibiře a Dálného Východu. Politika Ruska v ATR musí i nadále byt zaměřená na zajištění bezpečnosti našich východních hranic, na podporu míru a stability v regionu. Tomu nepochybně napomůže nadcházející ruské předsednictví v Šanghajské organizaci spolupráce (ŠOS) a konání v Ufě v létě 2015 summitů ŠOS a BRICS.

Je nutné všemožně upevňovat všestranné partnerství a strategickou spolupráci s Čínskou lidovou republikou. Můžeme říci, že v současnosti na mezinárodní aréně vzniklo pevné rusko-čínské diplomatické spojení. Jeho základem je jednota názorů na globální procesy a klíčové regionální problémy. Je principiálně důležité, že rusko-čínské přátelství není proti nikomu zaměřeno: nevytváříme žádná vojenská spojenectví. Naopak, je příkladem rovnoprávné, uctivé a produktivní spolupráce států v XXI. století. Chystáme se rozvíjet vztahy s našimi tradičními partnery v tomto regionu světa: s Indií, Vietnamem, jež hrají stále důležitější úlohu ve světě; upevňovat své vztahy s Japonskem a jinými státy, včetně zemí Asociace států Jihovýchodní Asie; ve větší míře využívat potenciál rostoucích trhů států Latinské Ameriky a Afriky, bohaté zkušenosti politických a humanitárních styků s těmito zeměmi.

Velký význam pro celý svět mají naše kontakty se Spojenými státy americkými. Vůbec se nechystáme ukončovat naše vztahy s USA. Dvoustranné vztahy nejsou nyní v nejlepší formě, to je pravda, ale nikterak, to chci podtrhnout, to není naší vinou, není to vina Ruska. Vždy jsme se snažili být předvídatelnými partnery, jednat na rovnoprávném principu. Avšak namísto toho byly naše zákonné zájmy často ignorovány.

A víte co, ohledně různých mezinárodních formátů, setkání a tak dále? Jestliže nám přisuzují roli postranních pozorovatelů, kteří nemají rozhodující slovo v zásadních otázkách, které pro nás představují životně důležité zájmy, nejsou tedy i tyto formáty pro nás příliš zajímavé. Jenom za to, že nám dovolují posedět vedle, nesmíme platit našimi životními zájmy. A já doufám, že tuto očividnou věc musí nakonec pochopit i naši partneři. Dosud na naši adresu sem tam zazní otevřeně ultimativní, mentorské tóny. Přesto jsme připraveni ke konstruktivnímu dialogu, ale opět podtrhnu, jen na rovnoprávném principu.