Ivan David
16. 7. 2014
Se znepokojením sleduji „česká“ mainstreamová média. Nejsem ani tak znepokojen tím, co tam čtu, vidím a slyším, ale tím, že ono krajně důležité nikde nenalézám. Na Ukrajině probíhá občanská válka, velmi podobná té ve Španělsku v roce 1936. Na straně fašistů jsou oficiální struktury a podpora ze zahraničí. I dnes platí, že tam se bojuje i o Prahu. I tehdy o tom nechtěl nikdo nic slyšet. Vlády zachovávaly neutralitu a věřily ve vítězství pořádku. Toho fašistického. Ale i tehdy existovala média, která se snažila přinášet zprávy o zvěrstvech z nepřehledných bojišť.
Vždy jsem pozorně sledoval „oficiální“ (dnes mainstreamová) média ne proto, abych se zorientoval v domácím a světovém dění, ale vždy proto, abych se dozvěděl, co si oni přejí, abychom si mysleli.
„Oni“ jsou jiní než před rokem 1990. Ne novináři, ti jsou stejní, ale objednavatelé propagandy se změnili – skuteční zaměstnavatelé novinářů. Mají stejný zájem, posílit svoji moc nebo si ji alespoň udržet.
Změnila se taktika propagandy. Je sofistikovanější. Předstírají zpravodajství, ale ve skutečnosti nabízejí komentáře a deformovaná fakta, aby čtenáři, posluchači a diváci podlehli pocitu, že oni sami si dělají svůj vlastní nezávislý úsudek. Výběr „zpráv“ je pečlivý, výběr novinářů rovněž. Musí na ně být spolehnutí. V „mainstreamu“.
Dobrá zpráva o důsledku lži
Možná to zní překvapivě, ale mlčení mainstreamu je dobrou zprávou. Je zprávou o tom, že sice nechtějí říkat pravdu, ale bojí se příliš lhát, aby neztratili zbytek své moci nad veřejným míněním. Mlčí, ale události neúprosně běží a někdy je potřeba říci byť i zkresleně, kam dospěly. A člověk si musí položit otázku, proč nebyl informován, jak se věci mění.
Další pozitivní věcí je intenzivní výuka občanů v oboru četby mezi řádky. Lhaní médií je obrovskou školou kritického myšlení.
A hlavně – rostou nová média mimo mainstream. Množná méně „profesionální“ a někdy je z nich cítit „teplo lidské ruky“, ale nabízející to, co chybí na „trhu“ s informacemi a po čem je „poptávka“.
Tyto pozitivní vedlejší účinky lhaní a zamlčování nemění nic na podstatě staré zásady, že kdo mlčí souhlasí. A slušný člověk souhlasit nemůže. Kdo nemá mlčet a mlčí, páchá zločin.
Nabízená náhradní témata na zalepení pozornosti, jako jsou tance kolem „eurokomisaře“, bolavé kotníky fotbalistů a hra na boj proti korupci (který nemůže běžet, protože na něm stojí „systém“), to všechno na dlouho nevydrží. Bylo by cynické nazývat barbarské útoky na obyvatele ghetta jménem Gaza za náhradní téma, je to také silné a na Ukrajinu už nezbývá čas.
A je také možné, že je to ještě horší než tušíme. Že totiž mnozí naši vládci a novináři intuitivně cítí solidaritu s kyjevskou juntou. Jako tenkrát v případě hořícího Španělska. Cítí, že jsou součástí podobných struktur a mají strach, neboť platí Senecovo: „Kdo je obáván, sám se bojí.“ Ví proč. A bojí se i věrní sluhové.
