O Kvitovou nejde, jde o společenský systém

Pro demagogickou argumentaci, že ne, se hodí sportovci a umělci, zejména ti působící v zahraničí, protože tam je nejméně zřetelný prospěch, který mají ze společnosti a proto se nezdá dost oprávněné žádat, aby také platili. Pokud ovšem neplatí, těžko mohou být příkladem dobrého vztahu ke společnosti, z níž pocházejí. Když budou platit jen vlastenci a chudáci, kteří nechtějí nebo nemají kam utéci, koheze společnosti, to co ji drží pohromadě, nemůže fungovat a společnost se nutně zhroutí. A to už se děje. Ať se každý, kdo bojuje za „svobodu“, nejdřív zamyslí nad tím, jestli si přeje zhroucení společnosti, neboť soudržnost společnosti bez placení daní není možná. V tradičních společnostech se zdánlivě daně neplatily, ale není to pravda, platilo se prací a naturáliemi.

Únik hodnot ze společnosti České republiky je dlouhodobě neúnosný, společnost zvolna přestává fungovat. Přímé daně jsou nízké, takže se „hodnoty“ kumulují u jedněch a chybí jiným. Unikají hodnoty neplacením daní v ČR, vnitropodnikovou cenovou optimalizací nadnárodních firem, únikem naturálií včetně vývozu nezpracovaných surovin, prací na černo a také v zahraničí, únikem mozků, které se nevracejí, atd., atd.

Je tragické, že politici, kteří by měli hájit veřejný zájem a posilování společnosti, hájí prakticky výhradně soukromé a korporátní zájmy zejména nadnárodních společností a jimi využívané supervelmoci (USA a EU). Nicméně politiky nikdo nezbaví odpovědnosti za stav společnosti. Ale ani jednotlivce schopné iniciativy nikdo nezbaví odpovědnosti za stav politické reprezentace. Tolerance placení daní v zahraničí, zejména v daňových rájích, je zločin proti společnosti, která politikům svěřila rozhodovací pravomoci. Těm, kteří unikají daňové povinnosti, se nelze divit i při vědomí, jak se s vybranými daněmi nakládá a když slovo „vlastenec“ mnohým zní jako „blbec“, ačkoli nejde o nic jiného, než o vědomi sounáležitosti. I v mnohých demokratických státech je neplacení daní zločin (u nás rovněž, ale lze se mu vyhnout i fingovaným sídlem či bydlištěm). Státy působící jako daňové ráje jsou zločinecké organizace. Nebylo by těžké je bojkotovat, a tím donutit k mravnému chování. Není to ovšem možné ve světě, kde fakticky vládnou ti, kteří daním unikají, kde vládnou zločinci.

Nižší schopnost správného úsudku znamená horší schopnost přizpůsobit se náročnějším situacím v životě. Je-li dlouhodobá, jde o vrozeně nízkou inteligenci nebo pokles intelektové výkonnosti. Tradičně se měří otázkami, které předpokládají pochopení souvislostí. Jedna z klasických je: „Proč se musí platit daně?“ Před třiceti lety žádný problém pro absolventy zvláštní školy. Věděli, že stát potřebuje peníze, na důchody, zdravotnictví, silnice, školství, armádu, kulturu… Dnes si s touto otázkou často neporadí maturanti a dokonce i jeden inženýr ekonom mě sebevědomě poučil, že daně se platit nemusí (poškození mozku po dlouhém bezvědomí). Stejný názor mají i experti, kteří nás stále poučují. Mají mozek poškozený po dlouhém bezvědomí sociální odpovědnosti. Za méně peněz méně muziky. Za nižší daně nižší důchody, horší zdravotnictví, děravější silnice, větší nevzdělanost, bezvládná armáda a podvyživená kultura. Plaťte ze svého, radí. Kdo na to nemá, má smůlu. Rozklad veřejných služeb je jim lhostejný. Na jednom jim přece záleží. Na blahu těch, kteří vydělávají na bídě. Na nízké ceně práce, na nedostupnosti veřejných služeb. A vládnou. A najímají si sluhy, politiky, úředníky a novináře.

Velkou zásluhu na ztrátě schopnosti správného úsudku mají takzvaní „novináři“.

Především jim je třeba připsat zásluhu na zblbnutí populace, na ztrátě správného úsudku. Vtloukají lidem do hlav jednu ze základních tezí baronky Thacherové: společnost neexistuje, jenom jednotlivci. S radostí nás také informují o „dni daňové svobody“, kdy už lidé „nepracují na stát“, ale „na sebe“. My přece nejsme já.

Novináři mají pěkné výsledky. Společnost existuje čím dál méně. Ztrácejí se vazby mezi lidmi, solidarita a vzájemná pomoc, roste odcizení a lhostejnost. Ztrácí se pocit povinnosti podílet se na zdaru celku. Populace zblbla, neví, k čemu jsou daně. Podobně ztratila schopnost vnímat potřebu i jiných stránek mezilidské solidarity.

Nejlépe krizi z deregulace a podvodných spekulací přestály skandinávské země s nejvyššími daněmi.

To prý podle českých ekonomických expertů není dobrý příklad k následování, neboť Česká republika se má zúčastnit závodu ke dnu. Snižování daní z podnikání, z nemovitostí, dědické daně, snižování „nákladů práce“, tedy mezd zdravotního a sociálního pojištění a daní ze mzdy. Následkem jsou nízké příjmy státu a jeho zadlužování, mizerné veřejné služby, slabá kupní síla (materiální bída „obyčejných“ lidí), bídná infrastruktura, která je pastí pro chudé a místem odkud bohatí a každý, kdo může, prchá. Nežijí tam, kde byli vypiplaní, kde užívají infrastrukturu a vydělávají na bídě. Kam prchají? Do daňových rájů.

Proti zlodějům zvaným romanticky „daňové ráje“ se nesmí říci křivé slovo, ba ani položit jim stéblo přes cestu. Nedovolí si to sluhové vládnoucí třídy, politici, úředníci a novináři.

Nikdo v té souvislosti nepřipomene prvorepublikového ministra financí Mašína (nezaměňovat s hrdinnými vrahy bratry Mašínovými), který trval na „domestikací daní“, kdo chtěl podnikat v předválečném Československu, musel tamtéž platit i daně. Tenisový Kaderka by doslal další hysterický záchvat. Jak je to možné? Za první republiky ještě existovalo „my“. I bohatí se cítili být členy společnosti, onoho „my“. Dnes už společnost neexistuje. Není vědomí solidarity ani na úrovni Rakousko – Uherské monarchie. Nedávno mi řekl jeden velkopodnikatel, že je hrdý na to, že jeho firma v ČR platí daně. A myslel to vážně. Jak dlouho může soutěžit s těmi, kteří daně neplatí? Solidaritu se ještě vykořenit zcela nepodařilo, ale pracuje se na tom. Materiální a duchovní bída se prohlubuje. Přibývá děr jako u Hanušovic. Cílem je zřejmě „Česko“ jako jedna velká „vyloučená lokalita“. Jedinou správnou cestou jsou prý pobídky (nebo podbídky?)  „investorům“. Po zákazu všech ostatních cest nelze propagátorům robotáren s nízkými výdělky vyčítat jejich snahu. Amazon je možná lepší než nic.

Daňové ráje jsou zločinci. Novináři se bojí je kritizovat, politici se bojí bránit tomuto okrádání. Novináři a politici totiž slouží těm, kteří vládnou a kteří své příjmy „odklánějí“ do daňových rájů. Jedni říkají, že je to tak správné a škodí aktivně. Jiní mlčí a ke společenskému bezvědomí přispívají pasivně.

Kdosi si povšiml, že úžasná tenistka slečna Kvitová odešla se svými miliónovými příjmy do daňového ráje. Poslanec Stanislav Huml si posteskl, že za těchto okolností těžko může být příkladem mládeži. V tom se mýlil. Ona příkladem je, ale ne dobrým. Odchodem do daňového ráje sděluje: Pokud něco máš, neděl se! Kašli na ostatní. Máš svobodu, nemáš povinnosti, pocit odpovědnosti a sounáležitosti je pro blbce. Ukazuje, že ČR je zemí, kde se nevyplatí zůstávat.

Slečna Kvitová není typickým příkladem. Je výjimečná. Ona totiž nevydělává na cizí bídě. Ale i tady platí, pokud jsi jenom „já“, nepatříš mezi „my“.

Hned se ozvalo mnoho produktů propagace myšlenek paní baronky Thatcherové. Nestojí za vyjmenování a hodnocení jejich přínosu do diskuse. Zaujal rozhlasem a televizí propagovaný tenisový pan Kaderka, který křičel, že už skončila doba nesvobody a že lidé, kteří jsou přínosem mají právo na odnos vydělaných obnosů a mohou reprezentovat zemi, v níž neplatí daně. Každý má prý právo žít, kde chce (aniž by platil daně a vyrovnal dluhy za to, co do něj bylo investováno).

Ještě pozoruhodnějším se mi jeví bývalý redaktor Lidových novin pan Karel Kříž. Přihlásil se k nejhorším tradicím novinářské práce už tím, že lživě titulkem naznačoval a dále výslovně uvedl, že poslanec Stanislav Huml napsal o Petře Kvitové, že je „špína“. Za připomenutí úrovně, na kterou patrně pozvedl i Lidové noviny stojí i jeho vybraná argumentace a kultivovaný styl.