Jaroslav Fiala
6. 7. 2014 A2larm
Leckdo se rád odvolává na Karla Čapka a jeho text Proč nejsem komunistou. Zaklínají se jím čeští politici a novináři, je součástí školních osnov i antikomunistických kampaní: slavný spisovatel se změnil v proroka, který už před desítkami let posvětil konec dějin a naše dnešní pořádky. Jenže takový postoj je především výrazem bezradnosti.
Taková tuctová víra
S Čapkem je to totiž složitější, než se na první pohled zdá. Jen o pár let později, co napsal text o komunismu, publikoval v časopise Přítomnost text o socialismu, který byl přetištěn ve známé knize Zóon politikon z roku 1932 (stejně jako zmiňovaný článek Proč nejsem komunistou). Čapek v něm sympatizuje s demokratickým socialismem a tvrdí, že člověk nemůže věčně přešlapovat na místě: „Tož abychom nechodili kolem horké kaše: v tom konfliktu našeho věku je na jedné straně kapitalismus a buržoazie, na druhé straně socialismus (…) a není poctivě možno být uprostřed mezi nimi… Jsi buď tady, nebo tam. Jsi pravý, nebo jsi levý.“ Na kterou stranu se Čapek přikloní? Píše: „Líbení sice není argument, ale mně se buržoazie – zvláště ta naše – nechce líbit. Mám intenzivně nerad její náhledy a stanoviska, její kulturní indolenci, její duševní typus; nemohu dobře nalézt, co by na ní krom několika lidí bylo k hájení nebo šetření… Tedy socialismus? Samozřejmě…“
Čapka i Orwella potkal podobný osud – oba jsou dnes považováni za autory, kteří varovali svět před komunismem. To, že zároveň varovali před dopady kapitalismu, skončilo v zapomnění.
Čapek přiznává, že není ekonom ani teoretik, ale to mu nebrání ve víře v konkrétní cíle: „Ostatně ať je to socialismus, nebo ne: věřím v zespolečenštění výrobních prostředků a omezení soukromého vlastnictví, v organizaci výroby a spotřeby, v konec kapitalismu, v právo každého na život, práci, blahobyt a svobodu ducha, věřím v mír, ve Spojené státy světa a rovnost národů, věřím v humanitu, v demokracii a v člověka, amen. Jak vidíte, je to docela tuctová nebo řadová víra.“
Vědí o této víře ti, kdo si dnes Čapka berou do úst jako antikomunistu? Fakt je, že doba pokročila a jeho tehdejší názory se dají snadno smést se stolu. Není těžké domyslet si, jakým způsobem: „Milé děti, Čapek nevěděl, co přijde po únoru 1948, byl to prostě velký idealista… Vidíte, i mistr tesař se někdy utne…“ Nestojí naopak Čapkovo poselství za něco víc něž jen mávnutí rukou?
Čapek a Orwell
V první řadě si musíme odpovědět, zda se u samotného Čapka jednalo o pevnější postoj. Čapek nebyl dogmatik. Ideálem číslo jedna pro něj byla demokracie, která se neobejde bez sociální pomoci a vymýcení rasismu. A právě socialismus měl být metodou, jak se k demokracii přiblížit: podle Čapka byl socialismus „cestou do budoucnosti“. Zároveň měl ale mít „víc vědomostí“. Socialisté by měli víc pracovat na praktických cílech i sami na sobě. Čapek odmítal revolucionáře, kteří tvrdili, že se situace musí nejdřív zhoršit, aby se pak zlepšila. Nevěřil heslům o diktatuře proletariátu, příchodu mesiáše a budoucím spasení. Tvrdil, že na proměně světa by se mělo začít dělat „soustavněji už teď a na tomto místě“.
Čapkovy názory se v některých bodech shodují s jeho slavným současníkem – socialistou Georgem Orwellem. Ve srovnání s Čapkem byl Orwell politicky mnohem vyhraněnější, oba autory ale spojoval kontext hospodářské krize, fašismu, občanské války ve Španělsku a kritika stalinismu. Spojení demokracie a socialismu bylo tváří v tvář postupující zkáze logickou obranou.
Orwell byl kovanější v politickém programu: navrhoval znárodnit průmysl, snížit rozdíly v příjmech a demokratizovat školství, k čemuž v Anglii skutečně docházelo při budování sociálního státu po roce 1945. Čapek vystupoval méně stranicky. Psal o soucitu a humanitě, což pro konkrétní politiku znělo příliš vágně. Zajímala ho morálka a kultura veřejného života, ne hospodářské reformy.
Odmítání režimu v SSSR ani kritika meziválečných komunistů přesto oběma spisovatelům nebránila ve víře ve společenskou změnu. Naopak, Čapek byl toho názoru že „naše organizace života není spravedlivá k většině lidí“ a Orwell tvrdil, že „žádný myslící člověk nemůže žít ve společnosti, jako je ta naše, aniž by ji chtěl změnit“.
Proti nové ztrátě paměti
Když vypukla španělská občanská válka, Orwell narukoval do marxistických milicí a bojoval proti generálu Frankovi. Čapek zase psal na podporu republikánské vlády. V Bajkách o válce občanské z roku 1936 se strefoval do frankistických vojsk a jejich zločinů: „Legální vláda je ta, která má dělostřeleckou převahu… Naše čety dobyly skvělého vítězství nad třemi sty popravenými… Vojáci, učinili jste vše, co jste mohli pro velikost svého národa. Už ho zbývá jen polovina…“ Za to si vysloužil útoky od konzervativních novin. Spisovatel Jaroslav Durych, bývalý vojenský doktor, ho označil za fyzické a morální nedochůdče: Čapek podle něj hájil komunisty a zastával se vraždění katolíků. Doba začala přituhovat. Čapek se začal otevřeněji vyhraňovat proti fašismu, ale na své postoje doplatil po Mnichovu 1938. Za druhé republiky byl jednoduše uštván ultrapravicovým tiskem a výhrůžkami. V knize vzpomínek Bibi Haasové, manželky herce Hugo Haase, se dočteme, jaké anonymy umírající Čapek dostával: „Karle Čapku, jeden ze zločinů, jeden z netvorů, seber se s tvou Tebou zbolševizovanou ženou a ujeďte raději dřív z vily z našich peněz vystavenou…“ Ferdinand Peroutka to okomentoval slovy: „Otiskujeme tyto dopisy jako příspěvek k patologii veřejného života.“
Těžko se ubránit otázce, jak by na některé Čapkovy názory reagovala naše současná média – například kdyby do dnešních Lidových novin napsal, že věří v konec kapitalismu. Nenásledovala by podobná lavina pobouření jako při návštěvě Noama Chomského? Pomohlo by mu vůbec, kdyby vysvětloval, proč není komunistou? Můžeme experimentovat, porovnávat tisk z třicátých let a přemýšlet, zda se v něčem neblížíme atmosféře té doby. Nemohli by se někteří z těch, kdo se dnes zaklínají Čapkem, spíše podepsat pod protičapkovské útoky?
Čapka i Orwella potkal podobný osud – oba jsou dnes považováni za autory, kteří varovali svět před komunismem. To, že zároveň varovali před dopady kapitalismu, skončilo v zapomnění. Opět známe jen tu část jejich myšlenek, která vyhovuje a nevyvolává rozpory. Oba se stali vlastnictvím nejrůznějších bojovníků proti „ztrátě paměti“. A to je škoda. Jejich odkaz boje proti nejrůznějším formám útlaku v moderní společnosti je dnes totiž mimořádně aktuální. I nyní platí to, co napsal Čapek v Krakatitu: „Všichni vladaři světa se nejvíc děsí toho, že by to měli zkusit jinak, neslýchaně a obráceně; nic není konzervativnější než lidské vládnutí.“ Možná, že zkoušet to jinak, neslýchaně a obráceně, je jediná šance, jak zachránit tento svět od podobných katastrof, jakým museli ve své době čelit jak Čapek, tak i Orwell.
