Tereza Spencerová
16. 7. 2014 Literárky
Dnes o nesmyslnosti agrese proti Gaze a o doutnající vzpouře mladých Palestinců nejen proti izraelské okupaci, ale i proti „svému“ politickému vedení.Bombardování pásma Gazy pokračuje devátým dnem a situace se na rozdíl od předchozích izraelských agresí začíná významně odlišovat. Komplikuje se.
Pozice lídra palestinské samosprávy Mahmúda Abbáse, který dal na počátku zabíjení v Gaze před Palestinci přednost izraelské konferenci „o míru“ (byť pořádané deníkem Haarec), povážlivě oslabuje.
Izrael má vládu, která potřebuje na vnitropolitické scéně ultrafanatikům dokazovat svou sílu, a tak třeba krásná poslankyně za vládní stranu Jisrael Bejtanu Ayelet Šakedová volá po etnické čistce s tím, že „celý palestinský národ je nepřítelem“, a tak je třeba je totální destrukce „včetně jeho starců a žen“, protože bez zmasakrování budou rodit další „malé hady“. A náměstek ministra obrany Danny Danon přišel o funkci, když kritizoval premiéra Netanjahua, že nynější nálety na Gazu jsou mdlé a podle jeho gusta málo krvavé. Image „jediné demokracie na Blízkém východě“ tak západní politici a mainstreamová média udržují už jen tím, že vůči Izraeli ztrácejí sluch, zrak, hmat i apriorní soudnost a snaží se spolehnout na poučku, že když se o něčem nepíše, tak to neexistuje. (Kouzelným příkladem budiž CNN, která použila titulek „Počet obětí narůstá“ a komentář mluvil o obětech izraelských – ve chvíli, kdy byl poměr 194 mrtvých Palestinců ku nule mrtvých Izraelců, zatímco nyní je to „ku jedné“.) Jak dlouho lze takovou pozici držet? A opravdu je to pro Izrael — “demokratický” Izrael — pomoc?
A Hamas se zase veřejně staví do role oběti, ale přitom nejspíš doufá, že ho izraelské letectvo coby „vedlejší produkt“ nynější agrese zbaví nepohodlných politických konkurentů v podobě mnohem radikálnějších skupin typu Hizb Tahrír nebo Islámského džihádu, které jsou v Gaze hlavními odpalovači podomácku vyrobených raket na Izrael (které ale i pro izraelských komentátorů neublíží ani kočce). I tento kalkul má ale svou trhlinu. Izrael sice pomáhal Hamasu „na svět“, neboť v něm viděl protiváhu sekulárnímu Jásiru Arafatovi, ale poté, co si takto sám vytvořil nábožensky fundamentalistické monstrum, už ho nebyl s to nikdy potlačit. Naopak, byly to právě předchozí izraelské agrese a prudké diskuse, jak na ně mají Palestinci v Gaze reagovat, co nejprve vedlo k rozkolu uvnitř palestinského hnutí a následně k radikalizaci jeho krajních křídel a ke vzniku právě Islámského džihádu a dalších, vedle nichž lze Hamas oprávněně považovat za „umírněnou sílu“. A není tomu jinak ani teď: zatímco Hamas se svou „trpitelskou“ politikou odmítání rozhodné odvety a „umírání ve stoje“ sympatie Gazanů ztrácí, Islámský džihád posiluje.
Jak na Foreign Policy konstatuje ředitel Jeruzalémského fondu a palestinsko-americký spisovatel Yousef Munayyer: „Americká média neustále omílají Hamas, Hamas, Hamas. Je to skvělé téma k diskusi, ale neměli bychom se opírat o diskusní témata. Izraelské akce radikalizují palestinskou společnost. Možná právě to chtějí, ale neumím si představit, že to chceme i my.“ Mnoho východisek ze současné situace není, a tak může být nynější kolo masového zabíjení lidí v obklíčené Gaze ještě dlouhé a krvavé.
Intifáda na dohled
Tím spíš, že protektorátní palestinská samospráva ztrácí kontrolu nad Západním břehem Jordánu. V mnoha městech propukají násilné střety mladých Palestinců tu s palestinskou policií, jinde přímo s izraelskými okupačními vojáky. Před pár dny se jim dokonce podařilo zapálit jeden z hlavních checkpointů, Kalandíja, vytlačit od něj izraelské vojáky a nakrátko ho ovládnout.
Srážky se odehrávají také před židovskými koloniemi Bethel a Awfar, přičemž Al Monitor cituje mladé palestinské aktivisty, kteří jsou připraveni „povstat proti Izraeli na podporu Gazy“: „Palestinská samospráva se nám snaží zabránit ve střetech s okupačními silami a pronásleduje nás, ale my vytrváme.“
Abbásova palestinská samospráva staví vlastní checkpointy, aby konfrontaci zabránila, a sám Abbás prohlásil, že nedopustí, aby Izrael mohl proměnit nynější situaci v další intifádu. Podle Hamasu je to ale „nepřijatelné kladení rovnítka mezi oběti a jejich popravčí“. V tiskovém prohlášení vyzval „náš národ na západním břehu, v Jeruzalémě a na územích okupovaných od roku 1984, k masivnímu povstání“, které by vyjádřilo solidaritu s pásmem Gazy. Mělo by se tak stát v pátek.
Palestinská poslankyně za Lidovou frontu pro osvobození Palestiny Chálida Džarrárová pro Al Monitor Abbáse „odepsala“ a konstatovala: „Palestinci míří ke stavu permanentní konfrontace s okupací, protože izraelské zločiny, zatýkání, bombardování, zabíjení a osadnické aktivity neustále sílí. Konfrontace, jíž jsme svědky dnes, je předehrou k blížící se explozi. Musíme mít národní lidové vedení, které bude s to komunikovat s lidmi a vydobýt pozitivní výsledky v nejlepším zájmu palestinského lidu. Musejí být okamžitě zastaveny veškeré formy bezpečnostní koordinace (s Izraelem), musí být zaručena politická ochrana a už nesmí být akceptována jakákoli forma appeasementu.“ A poslanec za Abbásův Fatah Džamál Huvajl dodává: „Je to akce ulice, zatímco žádný dnešní lídr se neozval. Vedení je prohnilé a ztratilo důvěru palestinské ulice. Nikdo z nich už nemůže rozhodovat o tom, jestli intifáda bude, či nikoli. To si rozhodne ulice sama.“
A náladu Palestinců vůči svým politikům zažil ministr zdravotnictví v nově sjednocené palestinské vládě Džavád Avád, když z egyptské strany přijel ke hraničnímu přechodu v Rafahu, aby osobně navštívil nemocnici Šífa v Gaze. Místní ho zaházeli botami a vajíčky, a tak jeho kolona otočila a zase se vrátila do Egypta. Je asi pro nynější palestinské politické elity příznačné, že palestinská samospráva popsala celý incident jako „nehorázný a brutální“.
Podle vlivné britské organizace Oxfam se mezitím situace v pásmu Gazy „velmi rychle stává zoufalou“, Human Rights Watch v souvislosti s izraelským bombardováním obydlených míst v pásmu Gaze mluví o spáchání válečného zločinu, Amnesty International kvůli Gaze požaduje vyhlásit mezinárodní zbrojní embargo a důsledně vyšetřit zabíjení civilistů a také OSN mluví o „možných“ válečných zločinech Izraele.
Americký senát mezitím takřka zdvojnásobil dotaci na izraelský protiletecký systém Iron Dome, což je krok poněkud podivný. Izraelská armáda ho sama chtěla před lety odložit k ledu, pak se ale do věci vložil Kongres USA a jeho peníze, a tak je dnes úspěšnost Iron Domu nafukována – s lehkou nadsázkou — až za hranice fyzikálních zákonů. Samotné údaje o počtu vystřelených raket podávané západním mainstreamem ale ukazují na mnohem slabší úspěšnost a odhady expertů mluví dokonce o úspěšnosti pětiprocentní a možná i nižší. A jaký smysl má (ne)sestřelovat podomácku vyrobené rakety zbraněmi na stovky milionů, také není příliš zřejmé…
Nu což.
