Sergej Glazev
30. 7. 2014 Střípky ze světa
Ekonom Sergej Glazev je řádný člene Ruské akademie věd. A Putinův národohospodářský šéfporadce. V takovém postu se grafomanský kapric netoleruje. Zvlášť pod titulkem Jak neprohrát ve válce. Je to stať o desítkách stran. Startuje sondou do „polí střetu ukrajinské krize“. Prvým je podle Glazeva to, které graduje mezi dnešní ukrajinskou mocí a populací jihovýchodu země. „Federativního uspořádání a uznání ruštiny jako dalšího státního jazyka se dožaduje po dvacet let ukrajinské nezávislosti.“
Dosud se o obojím vedla „pokojná diskuse“. Za „separatisty“ – a „teroristy“ – označil stoupence federalizace až dnešní kyjevský režim. Až ten je „hodlá fyzicky likvidovat“.
Druhým „polem střetu“ je „evropská volba“. „Aktivisté ´Majdanu´“ na její oltář „lynčovali a podpalovali kyjevské policisty“. Třebaže „všechny průzkumy veřejného mínění doložily, že převážná většina obyvatelstva jihu a východu dává před přednost eurasijské integraci“.
O dané otázce se přesto „veřejná diskuse nepřipouštěla“. I v „případě nepřekonatelných neshod se přitom dala řešit právní úpravou obchodních režimů pro dvě části Ukrajiny podobně jako u Dánska a Grónska, které do EUspolu s Dánskem nevstoupilo“.
Žádný z těch sporů „násilí neřeší a vyřešit ani nemůže“. „Nynější válka však nebyla rozpoutána kvůli nim. Ideologicky pochází z nacistického kvasu.“ „Propaganda kyjevské junty sugeruje o svých oponentech představy, plné misantropické nenávisti.“ „Na jejich adresu užívá živočišná podobenství.“
„Pod hrozbou lynče a věznění jim upírá právo vyjádřit vlastní stanovisko.“ „Dává zelenou jejich upalování zaživa.“ „Vydává ozbrojeným složkám rozkazy k jejich likvidaci.“ „Předáci kyjevského režimu veřejně vyzývají k masovým vraždám ukrajinských občanů Donbasu, kteří s nimi nesouhlasí.“
„Takzvaný prezident Ukrajiny Porošenko rozdává vrahům občanů Slavjanska vyznamenání. O jejich obětem se vyjadřuje, že to ´nejsou lidé´. Šéf vlády Jaceňuk zase ty, kdo žijí na východní Ukrajině, tituluje jako ´nedorostlé do lidské podoby´ (´nedočeloveki´). Jejich hlavní konkurent před dnešním politickým konfliktem – Tymošenková – řeční o svém přání ´shodit na Donbas atomovku´.“ A „třetí v pořadí v prezidentských volbách Ljaško se masových represí proti ruským občanům Ukrajiny účastní osobně. V juntě vládnoucí dnešní Ukrajině tak, pokud jde o genocidu ruských občanů, násilím zbavovaných všech lidských práv i práva na život, panuje naprostý nacistický konsensus.“
Právě to „generuje hybné napětí konfliktu a vysvětluje, proč se řeší násilím vůči jiným etnikům, považovaným za nerovnocenné“ – a proč „jsou vůči nim dovoleny jakékoli zločiny“. „Kyjevský režim rozněcuje nenávist ke každému, kdo ukrajinskou ´výjimečnost´ nehodlá uznat. Proto Rusům, žijícím na Ukrajině, nezbývá, než bránit se nacistům se zbraní v ruce.“
„Jak naše vlastní, tak mezinárodní zkušenost dokládá, že nacismus lze zastavit jen silou. Nacisté žádnému jinému jazyku nerozumí. Upírají-li občanům jiných národností jejich práva, tito lidé se nemohou kojit nadějí na to, že je lze ubránit právní cestou. Mohou je uhájit jen silou.“
„Iracionálně zavilou krutostí, s níž vyvražďují obytné zóny Donbasu, se ukrajinští nacisté snaží utvrdit ve vlastní výjimečnosti.“ „Masovým zločiny proti těm, kdo se cítí být Rusy“ – a „zběsilou rusofobní propagandou“ – se „kyjevský režim snaží vybičovat napětí“, schopné dohnat „ukrajinské veřejné mínění do konfrontace ve stylu ´my nebo oni´“.
„Etnickým Ukrajincem přitom není jediný z předáků ukrajinské vlády, opírající se o nacisty. K Ukrajině i jejím kulturně-historickým a duchovním kořenům mají jen docela vzdálený vztah. Zřejmě i proto nestojí jejich mimořádné krutosti vůči vlastnímu obyvatelstvu v cestě ani sebemenší morální zábrany.“
Do „role nacistických fýrerů se derou proměnou vlastních stoupenců v komplice masových vražd spoluobčanů“. Z „těch prvních pak dělají národní elitu“, z jejich obětí – „zmučené stádo“. „Pózují-li s gustem před ohořelými mrtvolami svých spoluobčanů, trumfují v lecčem i své hitlerovské vzory.“
Klíčem k „pochopení dalších perspektiv konfliktu“ je právě „kult síly a pohrdání slabými“. „Ostouzení pacifismu jako projevu zrady.“ Především proto „mají všechna dosavadní jednání o zastavení násilí a řešení ukrajinské krize nulový výsledek“.
„Zdálo by se, že na zastavení bojů v Donbasu mají zájem všechny dotčené strany. Boje škodí Ukrajině, Rusku, Donbasu samému a ohrožují i Evropu. Předáci kyjevské junty však druhé straně naslouchat nechtějí a hovoří výlučně jazykem výhružek a ultimát. Jakýkoli pokus uvést jejich pravdy v pochybnost v nich vyvolává hysterické záchvaty nenávisti a agrese. Kterýkoli poslanec, novinář či dokonce nahodilý kolemjdoucí, troufající si zapochybovat, že nacisté mají pravdu, riskuje ponižování a lynč i trestní perzekuci ukrajinských zvláštních služeb.“
Glazev pak analyzuje historické kořeny ukrajinského nacismu. Rekapituluje i konstanty a proměnné ´Drang nach Osten´. Připomíná jeho krédo, „vyjádřené už Bismarckem: ´Moc Ruska dokáže podlomit jen separace Ukrajiny… Ukrajinu je od Ruska třeba nejen odtrhnout, ale postavit ji proti Rusku, poštvat dvě části jednoho národa proti sobě navzájem a dívat se, jak bude bratr pobíjet bratra. Stačí jen vyhledat a vypiplat zrádce uvnitř národní elity a jejich rukama změnit mentalitu jedné části početného národa natolik, až bude nenávidět všechno ruské a, aniž mu to dojde, svůj vlastní rod. Vše ostatní už je jen otázkou času!´ Ve stopách pruského kancléře vyjádřil vztah Západu k Ukrajině koncentrovaně Zbigniew Brzezinski, když ve své knize Velká šachovnice napsal, že ´Bez Ukrajiny Rusko přestane být eurasijským impériem´.“
Sám „ukrajinský nacismus je přitom jen dalším umělým produktem ideologie, založené na misantropické nenávisti, kultivované na Západě už po několik staletí. Anglie, považující se za vyšší rasu, změnila rasismus v základ své ´světové říše´ už před třemi sty roky. Amerika je přesvědčena, že je nadřazena jiným národům planety i o tom, že ji to na základě jejích vlastních kritérií opravňuje pohánět před soud země a jejich předáky. Kult výjimečnosti USA má americké vedení za důvod k ´trestání´ kteréhokoli jiného národa, který se jeho vedení nepodřídí, až po jeho fyzickou exterminaci.“
Motivem jsou „ekonomické zájmy amerického kapitálu, maskované demagogií o lidských právech a demokratických hodnotách“. „Ničím neomezené otevření hranic americkému zboží a kapitálu, zavedení amerických standardů vzdělání a kultury, dolar jako rezervní měna a prostředek mezinárodního zúčtování. USA se všem zemím vnucují coby hlavní arbitr každého konfliktu, vnějšího i vnitřního. Osobují si právo zatýkat a trestat občany kterékoli jiné země, pokud se jim nezamlouvají, a vynucovat si platnost vnitřní legislativy USA v celém okolním světě.“
Washington „škatulkuje všechny země na ty dobré, co směřují plně v řečišti americké politiky (britský Commonwealth, západní Evropa, Japonsko, Korea, Izrael, Saúdská Arábie a arabské emiráty)“, „ty, které je z amerických hodnot teprve třeba školit“, a to i metodami „politické disciplinizace (východní Evropa, Latinská Amerika)“ – a ty „špatné, které se diktátu nepodřizují“. Vůči těm je „dovoleno uplatnění libovolné technologie destrukce zvenčí i zevnitř (Rusko, Čína, Indie, severní Afrika, Blízký a Střední východ), mající je znevolnit ať už cestou ´revoluce´, nastolení koloniálního režimu anebo jejich destrukce a podrobení po částech. Ve vztahu k Rusku a postsovětskému prostoru uplatňuje americká politická technologie úplně všechny prostředky destrukce, jimiž disponuje.“
Tak jako v letech „německé fašistické agrese, je i dnešní ukrajinský nacismus nástrojem vnějších sil, bytostně cizích národním zájmům Ukrajiny“. Ani pro dnešní „eurobyrokraty Ukrajina není, než zdrojem laciné pracovní síly, odbytištěm pro evropské zboží a smetištěm pro odvoz vlastního odpadu i dislokaci ekologicky závadných výrob“.
Avšak klíčovým tajemstvím „šokujícího rozmachu ukrajinského nacismu“ je role, již hraje v „systematické politice USA a jejich spojenců v NATO“, „agresívní vůči Rusku“.
Samy „ideology ukrajinského nacismu přitom neuvádí do rozpaků ani ona pikantní okolnost, že mezi předáky bolševické moci bylo Rusů mizivě málo, zatímco rodáků z Haliče, Oděsy a centrální Ukrajiny – převážná většina, a sama bolševická moc se opírala o ukrajinské nacionalisty, do jejichž správy předala i hustě osídlená teritoriaNovoruska.“
„Reinkarnace nacismu v dnešních podmínkách není bez nebezpečí pro Evropu, v jejíž historické paměti jsou hrozby Druhé světové války živé. Evropští předáci musí mít proto hodně pádné argumenty na to, aby před řáděním ukrajinských nacistů zavírali oči a přizvukovali jejich zločinům. Ty ´argumenty´ jim přisouvají evropská masová média pod americkou kontrolou. Když ukrajinské nacisty líčí jako ochránce evropských hodnot a jejich zločiny proti lidskosti vydávají za hrdinství na obranu evropské volby, mění tím evropské veřejné mínění v zombie.“
„Evropskou podporu ukrajinského nacismu“ však „indukuje silnější pole střetu“. A sice to, které se stůj co stůj „snaží zachovat americkou dominanci“. Ta je však „vystavena zkouškám pevnosti“. Především v „důsledku objektivního vyčerpání možností ekonomického růstu“, zapouzdřeného jak v „završení životního cyklu stávající technologické struktury“, tak „dlouhodobého akumulačního cyklu“.
„USA přicházejí o své dominantní ekonomické postavení ve světové produkci, jejíž centrum se přemísťuje do Číny a dalších zemí Asie. Jejich finanční hegemonii ohrožuje rostoucí pravděpodobnost krachu dolarové pyramidy státní závazků. Vedoucí pozici dolaru na světovém měnové trhu podlamují procesy regionální ekonomické integrace. To, že vyrabovaný finančně-ekonomický systém země nelze udržet bez masivních a narůstajících vnějších dotací, žene Spojené státy objektivně na cestu eskalace vojensko-politického napětí a podněcování světové války.“
Glazev pak zevrubně analyzuje i téma „změny technologické struktury jako základu vojensko-politické eskalace“. Upozorňuje, že přechod do „nové Kondratěvovy nové vlny“ je spjat s „gigantickými finančními nároky“. Podobně jako dřívější tranzitní fáze mezi končící a startující technologickou strukturou, rozdá úplně nově karty, i pokud jde o žebříček ekonomických velmocí. Ty, jejichž dominantní pozici zvoní hrana, to táhne tím víc k „silovým přístupům v zahraniční a vnější ekonomické politice“. Hlavně to zvyšuje „riziko mezinárodních konfliktů“.
Příkladem byla už světová ekonomická krize 30. let. Už jejím prazdrojem bylo to, že „svět narazil na meze stávající technologické struktury ´uhlí a oceli´, dominantní od počátku minulého století“. Podobné geopolitické následky měla „strukturální krize 70. a 80. let“, spjatá s „vyčerpáním poválečné dlouhé vlny“.
„Kolaps světového socialistického systému“ byl daní za to, že svou „ekonomiku nedokázal včas převést na novou technologickou bázi“. Byl však i „triumfem informačních a psychologických zbraní USA a NATO, jimž Sovětský svaznedokázal čelit“.
Válka, která tím kulminovala, byla sice „jen ´studená´“. Měla však „nemenší důsledky než Druhá světová válka“. Z „historického, geopolitického a geoekonomického hlediska ji třeba“ – především co do následků „koloniální politiky genocidy bývalých republik SSSR“ – „považovat za Třetí světovou válku“.
„Vývoz kapitálu“ – i „únik mozků z bývalých socialistických zemí“ a „kolonizace jejich ekonomik“ – „usnadnily strukturální přestavbu hospodářství jádra světové kapitalistické soustavy“ („měkké přistání do nové vlny ekonomického růstu“).
Dnešní gradace vojensko-politického napětí, pramenící z téže logiky Kondratěvových dlouhých vln, je naopak „příznakem čtvrté světové války“.
Také dnes, podobně jako na analogických rozcestích v minulosti, „demonstrují vedoucí země neschopnost společné kardinální institucionalizace inovací, které by volný kapitál kanalizovaly do strukturální přestavby na bázi nové technologické struktury“. I „nadále reprodukují stávající institucionální systém“ a „obsluhují jeho ekonomické zájmy“.
„USA a jejich spojenci v G7 vyčerpali možnosti absorpce zdrojů z postsocialistických zemí, v nichž zformovali své korporátní struktury, privatizující zbytky jejich produkčního potenciálu“. Svůj dosavadní rezervoár „vyčerpala i finanční válka, již vede Washington s nezajištěným finančním systémem zemí, vázaným k dolaru oktrojem monetaristické makroekonomické politiky za pomoci na něm závislého MMF, ratingových agentur a agentů vlivu“.
Dnes však už „k obsluze lavinovitě narůstajících závazků USA, jejíž náklady se blíží ke třetině HDP“, „nestačí ani kapitál, stahovaný z celého světa“. „Země, které si uchovaly ekonomickou suverenitu (Čína, Indie) a své finanční systému neotevírají,“ v „podmínkách krize demonstrují přesvědčivý růst“. „Jejich příklad následují největší země Latinské Ameriky a jihovýchodní Asie.“ Ty všechny „kladou odpor svému pohlcení spekulativním kapitálem“.
Prostor pro „manévry Federálního rezervního systému to nezvratně zužuje“. Za této konstelace musí „břemeno znehodnocení kapitálu“ – víc než kdykoli doposud – „nést sama americká ekonomika“.
Vzniklá konstelace nabízí „tři scénáře dalšího vývoje krize, pramenící z vnitřní logiky dnešního ekonomického systému“:
„Optimistickou“ – „Rychlý přechod do nové dlouhé vlny ekonomického růstu.“ Ten ovšem předpokládá „převod krize do uřiditelného režimu“. Tak, aby klíčové články světové ekonomiky mohly „pokles v zastaralých sektorech a periferních regionech světové ekonomiky“ kompenzovat „přesunem zbylých zdrojů do investic, urychlujících formování nové technologické struktury“. To si však nutně vyžádá „kardinální změnu architektury současného finančního systému“ (její přechod do „multidevizového“ režimu). Bude ji provázet i „změna ve složení a relativní váze vedoucích zemí“. Podmínkou je „zásadní posílení státních institucí strategického plánování a regulace finančních toků, a to i na světové úrovni“. Jen tudy vede cesta k „řiditelnější a vybalancovanější globalizaci“. Ke „strategii stabilního rozvoje“ namísto „doktríny liberální globalizace“. Tu zvládne pouze „strategický konsensus vedoucích zemí“, soustředěný na „boj s terorismem, proti globálnímu oteplování, masovému hladu, nemocem a dalším hrozbám lidstvu“.
„Katastrofický scénář, vyprovokovaný kolapsem stávajícího amerického finančního systému, formováním relativně samostatných regionálních měnově-finančních systémů, redukcí velké části mezinárodního kapitálu, prudkým poklesem životní úrovně v zemích ´zlaté miliardy´, prohloubením recese a zavedením protekcionistických bariér mezi regiony.“
„Inerční scénář, vyprovokovaný růstem chaosu a erozí mnoha institucí v jádru i na periférii světové ekonomiky.“ „Zachování některých institucí stávajícího globálního finančního systému“ by provázel „vznik nových center ekonomického růstu v zemích, schopných předstihnout ostatní při formování nové technologického struktury a ´osedlat si´ novou dlouhou vlnu ekonomického růstu“.
„Inerční scénář“ je přitom „směskou z prvků katastrofického a uřiditelného východiska z krize“. A tedy i potenciálně „katastrofickým pro jedny“ – a „optimistickým pro jiné regiony“. „Instituce jádra světového finančního systému“ však budou „přežívat na úkor zdrojů, stahovaných z periferních zemí prostřednictvím nadvlády nad jejich aktivy“. „Emise rezervních měn“ – a „jejich směny za majetek zemí jejích příjemců prostřednictvím takto zachraňovaných bank a korporací jádra“.
Krize skončí až „přesunem kapitálu, zbylého po kolapsu dolarové finanční pyramidy a dalších finančních bublin“ do „nové (šesté) technologické struktury“. Její páteří budou „nano- a biotechnologie a informačně-komunikační technologie“ (s aplikacemi hlavně ve „zdravotnictví, vzdělání a vědě“). Tedy ve zcela odlišných sférách, než „vojenská technika“, generující „závody ve zbrojení a růst vojenských výdajů“.
„Rusko propáslo historickou šanci předložit summitu lídrů G20 v Petrohradě v září 2013 plán široké mezinárodní spolupráce při společném rozvíjení klíčových směrů nové technologické struktury coby mírové alternativy stimulace inovačních aktivit cestou závodů ve zbrojení.“ Zevrubnou koncepci, již na dané téma zpracovala Vědecká rada Ruské akademie věd, ruský přípravný tým summitu na program nezařadil – a „dal přednost dalšímu okecávání problémů globální krize v americkém duchu“ („druhořadým otázkám stability světového měnově-finančního systému, fungujícího v zájmu USA“). Ty samy přitom „v téže době připravovaly na Ukrajině půdu pro rozněcování nové světové války“.
„Transfer od končící k nové Kondratěvově dlouhé vlně je komplikován i tím, že paralelně probíhá přechod k novému dlouhodobému cyklu akumulace.“ Právě to „riziko světové války jen dál vyhrocuje“. „Předchozí přechod od koloniálních impérií evropských zemí k americkým globálním korporacím coby vedoucí formě organizace světové ekonomiky se realizoval cestou tří světových válek, kulminujících kardinálními změnami světového politického uspořádání.“
Po „kolapsu SSSR následkem třetí – studené – války ovládl volný pohyb kapitálu celý svět a nadnárodní korporace získaly k dispozici celou světovou ekonomiku.“ Stabilní ekonomický rozvoj, čelící globálním hrozbám, je v podmínkách „liberální globalizace“ kvadraturou kruhu. „Nevídaná koncentrace kapitálu a globálního vlivu několika set rodin při absenci demokratické kontroly hrozí přerůst v globální diktaturu světové oligarchie, utiskující celé ostatní lidstvo. Rostou rizika zneužití globální moci, hrozící likvidací celých národů a katastrofami planetárních rozměrů. Objektivní nezbytnost blokace světové oligarchie a regulace pohybu světového kapitálu nachází řešení vevýchodoasijském modelu organizace soudobé ekonomiky.“
„Mezi USA a Čínou graduje boj o vedoucí pozici ve světové ekonomice.“ „USA rozehrávají v zájmu zachování vlastní dominance svůj obvyklý scénář podněcování světové války v Evropě.“ Tak jako nejednou v minulosti, „snaží se vlastní postavení upevnit na úkor Starého světa i dnes“. V duchu „prastarého anglického princip ´Rozděl a panuj´ infikují politické elity evropských zemí podvědomou rusofobií“.
Země BRIC přitom disponují potenciálem, umožňujícím „dosáhnout 30 % světového ročního produktu už v roce 2020“. Podíl USA naopak „trvale klesá“. To „podlamuje i ekonomické základy jejich globální nadvlády“. Dnes se udržuje hlavně díky „monopolnímu postavení dolaru, na nějž připadají dvě třetiny světového obratu zboží“. Washington se oslabování svých pozic „pokouší vyvažovat posilováním vojensko-politického tlaku na konkurenty“. Za „pomoci globální sítě vojenských základen, informačního monitoringu a elektronické rozvědky se pod vlastní kontrolou snaží udržet celý svět“.
„Strukturálním změnám, nezbytným k zachování vedoucí pozice ve světě, však brání setrvačnost zastaralých investičních fondů i gigantická pyramida soukromých i státních dluhů. S cílem zbavit se tohoto rychle narůstajícího břemene a zachovat si monopolní postavení ve světovém měnově-finančním systému jsou USA objektivně zainteresovány na světové válce. Jejímu rozpoutání obvyklým způsobem brání riziko nasazení zbraní hromadného ničení.“ USA se „je snaží kompenzovat inscenací série regionálních válek, které se slévají do globální chaotické války“.
Tkví v provokování „řízeného chaosu“ cestou „ozbrojených konfliktů v zóně přirozených zájmů vedoucích zemí světa“. USA je „nejprve vmanévrují do konfliktu“ a pak „proti nim budují koalice“. Konfrontace, kterou inscenují, má „usnadnit zachování americké vedoucí pozice“ na úkor všech zúčastněných stran. Průvodním cílem je dosáhnout i „neférových konkurenčních výhod“ typu „izolace zemí, jež USA nemají pod kontrolou, od perspektivních trhů“. Samy si přitom i touto cestou „ulevují od břemene státního dluhu shrabováním dolarových aktiv těchto zemí“.
„Období 2014-2018 odpovídá, z hlediska cyklů světového ekonomického a politického vývoje, periodě 1939-1945, kdy vypukla Druhá světová válka. Konflikty v severní Africe, Iráku, Sýrii a na Ukrajině jsou jen počátkem celé série vzájemně provázaných střetů, rozněcovaných USA a jejich spojenci. Uplatňováním strategie ´řízeného chaosu´ se snaží řešit své ekonomické a sociálně-politické problémy podobně, jak je USA řešily za Druhé světové války.“
Právě „války v Evropě byly nejdůležitějším zdrojem ekonomického vzestupu a politické moci USA. Supervelmocí se staly v důsledku První a Druhé světové války, vedoucích ke gigantickému odlivu kapitálu i mozků z proti sobě bojujících evropských zemí do Ameriky. Třetí světová válka, která zůstala ´studená´, kulminovala rozpadem světové socialistické soustavy, který USA přihrál na tisíc miliard dolarů, statisíce specialistů, tuny plutonia a dalších cenných materiálů i masu unikátních technologií.“
„Všechny tyto války byly vyprovokovány za aktivní účasti americké ´páté kolony´ v podobě agentů, oligarchů, diplomatů, státních byrokratů, byznysmenů, expertů a veřejných činitelů, řízených, financovaných a podporovaných americkými zvláštními službami. Také dnes, kdy narážejí na ekonomické těžkosti, se USA snaží rozpoutat další válku proti Rusku za ukořistění jeho zdrojů.“
„Světová chaotická válka, rozněcovaná USA, se vede s nasazením zbraní na bázi nové technologické struktury.“ Je tak „zároveň i katalyzátorem jejího formování v americké ekonomice“. Jde „především o informačně-komunikační technologie a zbraně, dosahující na jejich základě vysoké přesnosti, které americké armádě zajišťují systémovou převahu v řízení bojových operací i minimalizaci ztrát. Doplňuje je široká aplikace kognitivních technologií, které masová média mění v psychotronickou zbraň masového ničení lidského vědomí, a diplomacie – v psychologickou zbraň, paralyzující politickou vůli protivníkova vedení.“
„Všechny války, vedené USA v posledních dvou desetiletích, počínaje Irákem a Jugoslávií a Ukrajinou konče, ilustrují, že jsou, co do typu aplikovaných technologií, složitým komplexem komponent, kdy sám vojenský prvek plní až roli ´posledního argumentu´ pro závěrečnou fázi. Předtím je hlavní pozornost zaměřena na vnitřní destabilizaci regionu, vytipovaného k agresi, v níž se aplikují psychotronicky informační zbraně, zaměřené na rozvrácení společenského vědomí a diskreditaci tradiční morálky. Jinými slovy na rozkolísání základů společnosti, jíž se masovými médii sugerují agresivní, misantropické stereotypy s cílem roznítit společenské konflikty.“
Prvořadý důraz se klade na na „zkorumpování vládnoucí elity“ a její „podřízení zahraniční kontrole“. „Vlivní politici“ i „perspektivní mládež“ jsou vtahováni do přediva „specifických vazeb na USA a jejich spojence v NATO“ („prostřednictvím účtů a ´úspor´ v zahraničí, vzdělání, grantů, pozvánek na prestižní akce, uděleného občanství a akvizice majetků“). „Americkým zvláštním službám to umožňuje manipulovat jak veřejným míněním, tak vládnoucí elitou a provokovat vnitřní i vnější konflikty.“
Je to přitom „sama Amerika, kdo vybírá protivníky a následně řídí bojové operace a určuje i jejich vítěze a tresty pro poražené. Tak tomu bylo v Iráku, který vyprovokovala napadnout Kuvajt a potom demonstrativně ´potrestala´. SeSrbskem, jehož vedení slíbila bezpečnost výměnou za to, že se zdrží kroků, jež by zemím NATO způsobily nepřijatelnou újmu, a pak je exemplárně rozdrtila a odsoudila. Se zeměmi severní Afriky, jejichž předáci byli uvedeni v omyl a pak hozeni napospas lynči davu, zbaveného rozumu a propadlého amoku, že si může dovolit, cokoli se mu zlíbí. Kolem Janukovyče kroužili dlouho američtí poradci, k nimž se v rozhodné chvíli připojili vedoucí činitelé USA a EU, s jediným cílem – ukonejšit ho, aby vůči opozici nepoužil sílu a stal se pak obětí jejich agentů, kteří se prodrali k moci.“
„Navenek se války, rozněcované USA, jeví jako nesmyslný chaos. Ve skutečnosti je organizují a koordinovaně vedou všechny zainteresované instituce USA i příslušné struktury amerického velkokapitálu, masová média a rozvětvená agenturní síť. Výsledky vyvolávaného chaosu jsou plně naplánovány předem. Americkým korporacím zajišťují kontrolu nad přírodními zdroji a infrastrukturou poražených zemí, jejich bankám se ´zmrazují´ aktiva, speciálně vyškolení vandalové rozkrádají jejich muzea, jejich finanční systém je pevně připoutáván k dolaru.“ Úplně „všechny války, organizované USA, se jim tak mnohonásobně vrátily“. A to i v případě „války v Afghánistánu, v jejímž důsledku narostl o celé řády proud narkotik do Ruska a Evropy, kontrolovaný americkými zvláštními službami“.
Stěžejní váha se připisuje „jednání s potenciální obětí, uspávajícímu její obezřetnost bezmeznou demagogií o nepřípustnosti použití násilí, porušování svobody slova a principech demokracie a právního státu. Trumfovým esem americké negociační taktiky je prachsprostý podvod. Cynický natolik, že oběť v zajetí morálních hodnot ani není s to uvěřit, že ji prostě jen tahají za nos. Klasickým příkladem je organizace státního převratu na Ukrajině.“
Glazev pak rekapituluje jeho klíčové fáze: Shrnuje je takto: „V průběhu početných jednání s Janukovyčem a s Ruskem nedodržela západní strana své závazky ani jednou jedinkrát. Konstantou všech rozhovorů byla dezorientace partnerů a průtahy, nezbytné k přípravě následujících operací. Vysoce postavení američtí a evropští činitelé tak jen uspávali Janukovyčovu bdělost a připravovali nacisty na jeho násilné svržení. Mezitím využívaliženevských rozhovorů o urovnání konfliktu v Donbasu k tomu, aby junta pod jejich kontrolou stačila zmobilizovat ozbrojené síly proti ruské populaci Ukrajiny. Jen co se dosáhlo dohody o odzbrojení nelegálních formací a zahájení celonárodního dialogu, dorazil do Kyjeva americký viceprezident Biden podpořit trestnou operaci junty proti donbaské rezistenci. Vedení USA a EU, ujišťující ruského prezidenta donekonečna o své oddanosti míru a apelující na skoncování s násilím, obratem plně podpořilo sílící teror ukrajinské armády proti obyvatelstvu Donbasu. Jen co Rusko vyšlo vstříc ujednání o deeskalaci a stáhlo vojska od ukrajinské hranice, začala junta v zóně konfliktu razantně navyšovat své ozbrojené síly a sáhla po nasazení letectva a obrněné techniky.“
Washington, „prezentující se jako mírotvorce a obránce lidských práv, razil ve skutečnosti násilné převzetí moci nacisty, které pak podpořil i legalizací jejich soldatesky a podnítil k použití síly proti civilní populaci“.
Vrcholem „cynické politiky USA je provokace s malajsijským civilním letounem, sestřeleným ukrajinskou armádou“. Cílem je „internacionalizace konfliktu“. „Zatažení EU do války poté, co nacistická junta prokázala neschopnost potlačit odpor Donbasu“ – a „nevyšly pokusy vyprovokovat Rusko k nasazení vojsk a válce s Ukrajinou ani masivním vražděním obyvatel donbaských měst“.
Ve snaze „zatáhnout do agrese proti Rusku i evropské země obvinily americké zvláštní služby ze sestřelení civilního letounu proruské domobrance“. Zdání věrohodnosti měly této verzi dodat i „falzifikáty jejich telefonátů, zfabrikovanéSBU“. To, že v „katastrofě měla prsty ukrajinská armáda, dokládají nezvratná fakta, prezentovaná ruským generálním štábem“. „Masovou vraždu naplánovala a provedla americká agentura v ukrajinských zvláštních službách.“
Dostupná faktografie tak potvrzuje, že „od samého počátku ukrajinské krize USA uplatňují systematicky strategii její eskalace do evropsko-ruské války, ospravedlňují všechny zločiny nacistické junty, financují a vyzbrojují ji, kryjí ji i diplomaticky a nutí to samé dělat i své evropské spojence“.
Čím to podle Putinova poradce hrozí – na Ukrajině i celé Evropě – přiblížíme v zítřejším pokračování.
