Martin Hekrdla
15. 7. 2014 Literárky
Historikové vědí, že periodizace dějin – vymezení přelomových událostí oddělujících epochy či důležité vývojové fáze – znamená už určitý jejich výklad, názor na ně, úhel pohledu. Proto je také – jinými výklady, názory a úhly pohledu – zpochybňováno, že s abdikací posledního západořímského císaře Romula Augustula (476) skončila antika a vypukl středověk. Nebo že jsme s „objevením Ameriky” (1492), kterou před námi zcela určitě objevili šikmoocí Asité (indiáni) anebo Vikingové, opravdu Evropa vstoupila do novověku. Stejně tak je sporné, že právě před sedmi lety – 17. července 2007 – začala Velká finanční krize.
V ten pěkný letní den, letos u nás převrstvený vzpomínkou na 25. výročí strhujícího projevu Miloše Jakeše na Červeném Hrádku, jedna z největších amerických bank Bear Stearns ohlásila krach svých dvou hedgeových (spekulačních) fondů. Mela „na nejvyšších místech” z toho byla veliká. Je však otázka, jestli si nezaslouží větší pozornost čtvrtek 9. srpna 2007, kdy se světovými burzami prohnala panika, kdekdo prodával, nikdo nakupoval a francouzská BNP Paribas ohlásila zrušení hned tří svých hedgeových fondů. Všichni si tehdy i na dovolené všimli, že „něco se, do čerta, děje”. Vstup Spojených států do recese v posledním kvartálu téhož roku se za orientační předěl nehodí, protože statistikové se vždy opožďují za realitou a ex post oznámený pokles HDP nedělá patřičný dojem. Mnohem – lze-li to tak říci – lepší bylo „černé pondělí” 15. září 2008, pád obří investiční banky Lehman Brothers, zemětřesení , které od 30. let nemělo obdoby.
Jízda na autopilota
Pak se krizový vývoj rozostřil jakoby na celou řadu krizí v oblasti finanční (pády a přefukování burz), monetární (spuštění „tiskáren na peníze” coby záchranného pásu likvidity na úvěry), komoditní (také na základě spekulací s důležitými zdroji potravin), výrobní (různě hluboké recese v jednotlivých zemích či regionech), dluhovou (s vážnou krizí eura a všude s věčně stejnou otázkou: „Jak daleko je u nás do Řecka?”). Těžko se zde hledají orientační body, protože ve skutečnosti v podzemních řekách systému zurčí krize jediná a vyvěrá na povrch různými kanály. Dokonce v podobě „zelených výhonků oživení”, jež se zatím ukázaly být „růstem bez práce” (bez vyšší zaměstnanosti), anebo ve formě stagnace. Vede se spor o to, zda je za součást krize třeba pokládat i vývoj ve sféře politiky (a geopolitiky). Došlo by k revolucím a kontrarevolucím „arabského jara” 2011 bez Velké finanční krize? K debaklům „zavedených” politických stran pravého a levého středu, k příklonu voličů k extremistům a jejich odvratu od politiků a standardní politiky vůbec? Došlo by bez krize ke konfliktu na Ukrajině a ke zvýšenému napětí ve východní Asii? Tohle nám řeknou ex post nikoli statistikové, ale až historici. A asi nás už nepřekvapí…
Co do naší orientace v realitě zatím panuje skepse. Ekonom Lukáš Kovanda v úterý napsal, že pro jeho zhruba dvacetileté studenty znamená „celou věčnost” čas od roku 2007, jenž byl úvodem ke krizi. A že stejně staří makléři na Wall Streetu mají stejně krátkou (vlastně vůbec žádnou) paměť, protože už zase věří ve „věčnost nadměrného výnosu akciových trhů”. Stará známá útěcha: selhání lidského faktoru, střída generací, krátká paměť. Příroda i náhoda; protože „spekulovat je přirozené” (Pascal Lamy), míč se holt zase jednou odrazil od rozhodčího a to i ono netřeba – a hlavně nemožno – měnit.
Je to samozřejmě jinak. Systém jede na autopilota, lidský faktor je skoro ze hry a všechny „lidské zdroje” se v tom jen plácají. Proč vůbec považovat za úvod ke krizi 17. červenec 2007 nebo 15. září 2008? Stejně tak je možné říci, že nejpozději v roce 2006 vyvrcholila v USA realitní bublina, kterou vzestup úrokových sazeb z 1 na 5 procent u substandardních hypoték (subprime) jednoduše propíchnout musel. Ale i samotná tato investiční bublina „do cihel a cementu” musela být nafouknuta s toutéž nevyhnutelností. Neboť když se ve sféře informačních technologií a „nové ekonomiky” v roce 2000 ukázalo, že každý „start-up” v Silikonovém údolí není Microsoft a z každého pubertálního „ajťáka” kupodivu nikdy nebude Bill Gates, praskla v letech 2001-2003 internetová, takzvaná dot.com bublina. A nejen Ennron byl nucen zfalšovat účetnictví, zatímco veškerý uvolněný kapitál se musel přelít jinam. Ne, produkce takřka čehokoli se nevyplatila. Šlo jen o to, aby zase mohli paraziti půjčovat parazitům a aby kapitál dál pracoval za ně (domnívají se neustále, že kapitál vskutku sám pracuje, i když oni sami – a lidstvo veškeré – hluboce spí).
Skvrny na Slunci
Tahle legrace, k níž všem rozdali plastikové dolary (kreditní karty), trvá více než třicet let, kdy dnešní makléři Wall Streetu ani studenti Lukáše Kovandy ještě ani nebyli na světě. Byla a je to dosud ekonomika bublin, jejichž každé další splasknutí zní hlasitěji a zasahuje větší prostor. Stručné shrnutí pozpátku: nezapomenutelný krach Argentiny (2001), jehož důsledky trvají dodnes; krach amerického spekulativního fondu LTCM a finanční krize v Rusku (1998), která otevřela cestu k moci Putinovi; krize v jihovýchodní Asii (1997) s kompletním zhroucením thajské a indonéské ekonomiky (a svržením generála Suharta); krize v Mexiku a krach amerických obligací (1994); krize „junk bonds” („zkažených” spekulativních obligací) a amerických spořitelen (1990); památný „velký krach” na Wall Street (1987), po němž se všichni utěšovali, že tato výjimka – potvrzující pravidlo „harmonického růstu” – je neopakovatelná. Navzdory teritoriální lokalizaci krizí, šlo ve všech případech o globální fenomén na finančních trzích s různými dopady na reálnou ekonomiku. Od roku 1980 zažívá svět hospodářské poklesy se zhruba desetiletou periodicitou – to je návrat do 19. století, kdy byla příčina těchto cyklů hledána i v jedenáctileté periodicitě výskytu slunečních skvrn…
Mohli bychom a musíme jít ještě dál do minulosti, ke krizi dolaru a opuštění jeho konvertibility se zlatem (1969-1971) s následnými „ropnými šoky” (1973-1981), při nichž se cena této strategické komodity zvedla čtrnáctkrát. Šlo o pokus korporací získat nový profit monopolní přirážkou, když na ně naplno dolehl pokles míry zisku v závěru „dvaceti šťastných let” (1950-1970) – mylně se hovoří o „třiceti šťastných letech” (1945-1975). Ty ale za své prchavé štěstí – naprosté výjimce v celém vývoji kapitalismu – vděčily, řečeno s Erikem Hobsbawmem, „třicetileté válce” (1914-1945), lépe řečeno: poválečné „zelené louce”, investičnímu (budovatelskému) ráji trosek…
Oprávněně lze jít ještě dál, ke krachu na Vídeňské burze v roce 1873, k následující krizi a „dlouhé stagnaci” až do 90. let 19. století. Jenže to už jsme hodně blízko u vůbec první světové hospodářské krize (1857) a deset let před vydáním prvního dílu Kapitálu. To už se ocitáme za starých dobrých časů, kdy nedostatek koupěschopné poptávky byl „řešen” v logice všech parazitů: dalším snižováním této poptávky a foukáním zbytečného kapitálu do finančních bublin…
Tak jako dnes. Co se totiž systém v mládí naučí, k stáru jako když najde.
