Martin Hekrdla
8. 7. 2014 Literárky
Jeden jev mě nikdy nepřestane překvapovat: neschopnost mnoha inteligentních, světaznalých a životem „obouchaných” lidí nahlédnout nebo zamlčet spojitosti i rozpory dokonce i ve vlastních větách, které během hodiny na kameru pronášejí. Přihodilo se to i Lechu Wałęsovi a Petru Pithartovi v České televizi, v nedělních karlovarských Otázkách Václava Moravce. Je nutné se k jejich debatě vrátit, protože diskuse exkomunistického exdisidenta s antikomunistickým exodborářem, bývalého šéfa senátu s bývalým prezidentem, byla v médiích hodně „vymlčena” nebo zkreslena.
Když vůdce polské Solidarity otevřel otázku, že po studené válce musí být „všechno jiné než doposud”, tedy „ne takovýto kapitalismus a takováto demokracie”, se zlou se potázal. Významného českého disidenta a nyní lidovce, který pod pseudonymem Sládeček kdysi napsal známý paličský spis „Osmašedesátý” (1980), to hodně rozhodilo, jakkoli neztratil rozšafný úsměv. „Všecky pokusy vymyslet nějakou jinou demokracii dopadly blbě!” zažehnával ďábla inovací Pithart. Jako kdyby lidé dávno „nevymysleli” (nevybojovali) proti demokracii pro „horních deset tisíc” demokracii masovou s všeobecným volebním právem a nakonec demokracii s pozitivními právy sociální povahy (kterou nám zrovna zase před očima rozebírají na fragmentární trosky)!
Kličky a zatmění
Politik, který v 60. letech (členství v KSČ 1960-září 1968) jistě prošel i těmi nejpovrchnějšími školeními marxismu-leninismu a přelouskal nějaké dobové brožury, najednou neví, co věděli i jeho nejtupější lektoři a v čem měli výjimečně pravdu: že kapitalismus charakterizuje existence kapitalistů zaměstnávajících nekapitalisty. Pithart sice ví a v neděli řekl, že „kapitalismus určitě solidaritě neprospívá”, že je přímo „protisolidární”. Leč jako příklad toho, že „tento způsob kapitalismu solidaritě opravdu přát nebude”, předestřel pouze dva rusofobní obrazy: „Němci a Rusové si postavili soukromou rouru po dně moře, která obešla Polsko. Francie se chystá prodat supermoderní válečné lodě Rusku.” Tato Pithartova definice kapitalismu (?) patří do Guinessovy knihy rekordů okatého „uhejbáčkovství”. Oni se snad bojí i základní prvky systému byť jen pojmenovat! Hrozí, že by se v temnu lidských lebek mohlo rozsvítit?
Jakmile pak přece jenom došlo na „ekonomický systém” a na příčiny jeho krizí, bylo mi Petra Pitharta skoro líto. V úporné snaze vyhnout se nejen slovům „kapitalismus” a „kapitalisté”, ale i slůvku „kapitál”, označil za viníky krize „převahu toho finančního… (pomlka) podnikání (tedy kapitálu), toho bankovního průmyslu (čili zase kapitálu)”. Tak sečtělý člověk a statečný disident neví či zamlčuje, že banálním znakem kapitalismu je trojí kapitál – produkční, komerční a finanční? A že když ten poslední „má převahu”, pak jenom proto, že zbylé dva narazily na překážky akumulace a profit vázne? To snad, proboha, není tak strašně složité, zdrcující a nesdělitelné!
A Lech Wałęsa? Jistě, jde o člověka navýsost ješitného, bigotně věřícího, moralizujícího a často protivného jako čtvrtodenní zimnice. Na kameru dokonce v Karlových Varech před Václavem Moravcem – na chvíli oněmělým – vymyslel, jak nejlépe zabránit „nezodpovědnému chování” politiků a bankéřů: „Máme dnes tolik technologií, máme takové malé čipy, že ten, kdo chce být politikem, si nastaví nějaký čip, a všichni budou vědět, co dělá, budou vědět, co páchá dobrého nebo zlého. A když tě chytí, že jsi někoho podvedl, tak se dá ten člověk odstavit od veškeré veřejné činnosti. Ale už bychom tyto technologie třeba měli zapojit do života. A pak můžeme hlídat úplně každého.” Tolik Wałęsa, neochvějný bojovník za svobodu proti totalitě. Orwell hadr.
Světelná břitva
Jenže bývalý vůdce desetimilionové Solidarity také předvedl českým televizním divákům skvělé vlastní „měřítko demokracie”. Rozdělil ji na tři části. Do první patří všechna práva, „která umožňují nebo zakazují lidem něco dělat”. Do druhé spadá to, zda lidé využívají veškerá svá práva a plní své povinnosti. A do poslední části demokracie patří podle Wałęsy „tloušťka šekové knížky”. První část byla v Polsku splněna. „Byl jsem prezidentem, o to jsem se postaral,” pravil známý ješita. S druhou částí je však problém. Účast ve volbách je jen pětinová. „Lidé se neangažují,” zdůraznil. A k poslední „šekové” třetině konstatoval, že „pouze pět procent Poláků se má opravdu dobře”. A uzavřel: „Takže v Polsku je prakticky méně než padesát procent svobody a demokracie. Z toho můžeme vycházet, když chceme napravovat demokracii a snažit se ji zlepšit jako revolucionáři.” Slova „jako revolucionáři” překladatel České televize netlumočil…
Lech Wałęsa se nepolekal ani toho kapitalismu. Doslova ve Varech řekl, až se vařila krev: „Pokud se jde o ekonomický systém, tak všude jsou protesty, na celém světě. Na některých místech jsem přímo byl, zvou mě tam. A musím říct, že všechny protesty – všechny – byly proti ekonomickému systému, proti kapitalismu (…). Takovouto demokracii lidé nechtějí. A pokud se jedná o hospodářství, tak to přece musí být nastaveno pro občany. Aby existovala spravedlnost.”
Je mi hanba, Čechu. Ale tobě, Lechu, velké díky. Za tu světelnou břitvu v temnotách.
