Václav Danda
5. 7. 2014 Protiproud
Jistě ne náhodou soudruh Schulz prozradil, že za jednu ze svých priorit pokládá dojednávání takzvané obchodní smlouvy TTIP se Spojenými státy a pokračování klasického bolševického „boje“ typu poručíme větru dešti s „klimatickou změnou“. TTIP je symbolem i praxí propojení americké a evropské unie a spolu s pacifikací Ruska je nejdůležitějším bodem současné agendy elit Nového světového řádu, jehož je Schulzova socialistická internacionála nedílnou součástí.
Těsně po vyhlášení výsledků voleb do Evropského parlamentu byli mnozí přesvědčeni, že je možné začít optimisticky uvažovat o „evropském jaru“. Vítězství euroskeptiků v Anglii a ve Francii a dobré výsledky „protiunijních“ stran i jinde v Evropě dávaly naději, že by vládci unie mohli alespoň trochu „povolit šrouby“ bruselských okovů.
A jaro karty míchá…
Realisté ale naopak poukazovali na to, že výsledky sice opticky vypadají jako velký úspěch probouzející se veřejnosti národních států, ale v konečném součtu povede tento „úspěch“ naopak k zabetonování daného stavu.
Tvrdé „federalizační jádro“ totiž pouze vyděsí a přiměje k ještě ostřejší cestě k naplnění jejich sociálně-inženýrského snění. Na jeho konci je jednotný „korporátní“ fašistický stát s demokracií jako pouťovou atrakcí. Není proto překvapivé, že strany, které se předvolebně „ideově“ proti sobě vymezují, našly vzápětí společnou řeč a během několika dní byla na stole dohoda evropských socialistů a lidovců, ke které se postupně připojily i ostatní „revoluční síly“ – liberálové a zelení.
„Demokraté“ zvolili knihovníka-marxistu
Mnozí z nich to říkají zcela otevřeně – i když samozřejmě používají orwellovskou unijní „novořeč“: „Je třeba postavit hráz euroskeptickým silám, které chtějí unii rozbít nebo ji alespoň oslabit. Proto je na místě dohoda demokratů proti extremistům,“ sdělil ČT novopečený europoslanec za TOP 09 Jiří Pospíšil. Těmto „dobrým Evropanům“ se samozřejmě hodí do krámu také ukrajinská krize, o jejímž načasování mnozí komentátoři soudí, že byla součástí předvolební kampaně „federalistů“.
Evropa je tedy podle těchto „demokratů“ aktuálně v ohrožení. Proto je třeba ji ještě více semknout a neumožnit Rusku a jeho euroskeptickým agentům, aby rozkládali naši „říši svobody“. Ve spolupráci s našimi spojenci v USA tuto svobodu uhájíme i kdybychom měli vést proti Rusku válku, říkají. A opět – nikoli náhodou to zní skoro jako citace z Orwelovy antiutopie 1984.
Nominace Jeana – Clauda Junckera, který ve svých 59 letech drží titul nejdéle sloužícího premiéra v zemích EU, neboť v Lucembursku vládne už bezmála už dvacet let, má totiž více než symbolické pozadí. Jeho politická síla se opírá především o „skupinu Bilderberg“, která ho na post šéfa Evropské komise na svém kodaňském zasedání v květnu „doporučila“.
Zvolení německého knihovníka-marxisty, typického bruselského aparátčíka Martina Schulze, na kterém se shodli socialisté s lidovci, výměnou za podporu fanatického eurofederalisty Jeana – Clauda Junckera do čela bruselské vlády, je dokladem toho, že tvrdé federalizační jádro má vše nadále pevně pod kontrolou.
Volby (jak) za komunistů
Staronový předseda europarlamentu Schulz byl zvolen v prvním kole tajné volby a získal 409 hlasů ze 751. Z toho je tedy jasné, že „europeisté“ disponují dostatečnou většinou k dalšímu válcování demokratů – které příznačně a ze svého pohledu vlastně správně nazývají populisty či extrémisty. Schulz prakticky neměl relevantní protikandidáty. Mezi ně totiž nelze rozhodně počítat španělského komunistu Pablo Inglesiase či fanatickou rakouskou feministku Ulrike Lunacek, nominovanou za frakci Zelených, ani britského „konzervativce“ Sajjada Karima. Ti byli nominováni, aby alespoň formálně šlo o „volbu“, nikoli diktát – tak si demokracii představují „ukáznění“.
Priority „bilderberského“ Junckera
Jistě ne náhodou soudruh Schulz prozradil, že za jednu ze svých priorit pokládá dojednávání takzvané obchodní smlouvy TTIP se Spojenými státy a pokračování klasického bolševického „boje“ typu poručíme větru dešti s „klimatickou změnou“. TTIP je symbolem i praxí propojení americké a evropské unie a spolu s pacifikací Ruska je nejdůležitějším bodem současné agendy elit Nového světového řádu, jehož je Schulzova socialistická internacionála nedílnou součástí.
Za ještě příznačnější lze považovat druhou část obchodu mezi socialisty a lidovci. Nominace Jeana – Clauda Junckera, který ve svých 59 letech drží titul nejdéle sloužícího premiéra v zemích EU, neboť v Lucembursku vládne už bezmála dvacet let, má totiž více než symbolické pozadí.
Jeho politická síla se opírá především o „skupinu Bilderberg“, která ho na post šéfa Evropské komise na svém kodaňském zasedání v květnu „doporučila“. Jak by ne. Juncker patří k pravidelným účastníkům těchto „zednářských dýchánků“. Není tedy pochyb, že spolu s Martinem Schulzem budou pracovat přesně podle „direktiv“ této hlavní globalistické organizace, která společně s Radou pro zahraniční vztahy a Trilaterální komisí určuje agendu pokrokové cesty k celosvětové totalitní „vesnici“.
Cameron vůbec není směšný
Proti jeho nominaci se však ostře postavila Velká Británie. A právě tady se možná rodí vážný konflikt, neboť „cukající se“ Británie je momentálně hlavním problémem, před kterým vládci EU stojí. Premiér David Cameron nominaci Junckera komentoval dvěma slovy „Budete litovat.“ Abychom tomu rozuměli správně: Cameron samozřejmě není žádný odpůrce EU, naopak. Jenže britští občané mají Bruselu už dávno plné zuby, proto také tak zásadně podpořili euroskeptiky ze Strany nezávislosti UKIP Nigela Farage, kteří žádají odchod Británie z EU. A Cameron ve snaze zabránit dalšímu masívnímu odlivu voličů od konzervativců slíbil v případě svého vítězství ve volbách referendum o setrvání Británie v EU.
To také zopakoval při ultimátu, před které byl na Radě ministrů postaven, když za jeho veto proti Junckerovi se postavilo pouze Maďarsko a skandinávské státy. Od toho okamžiku je v médiích líčen jako zpátečník a hlupák, který brzdí rozvoj Evropské unie a kazí „dobré dílo“ směřující k větší spolupráci a integraci, která je přece dnes zapotřebí zejména tváří v tvář ruské hrozbě.
„Pětiminutovka nenávisti“
Není proto divu, že i naše média odhalila v Cameronovi slabocha a „kazisvěta“ a v Británii věčného potížistu. Jak píše ve svém komentáři v pondělním Právu s příznačným názvem „Britský kůl v plotě“ Michal Mocek: „Z Camerona a jeho party se stane legrační čertík vyskakující z krabičky pro zábavu. I dlouho opakované výhrůžky že Británie může odejít z EU, pokud se unie „nepolepší“, začnou ztrácet na významu, pokud Londýn nevybředne z karantény, do níž se nyní – a to už poněkolikáté – sám uvrhl.“
Stejně se v komentáři „Co s Velkou Británií v Evropské unii?“ rozhořčil jeden z českých účastníků „bilderberských víkendů“, bývalý ředidel Politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla, Jiří Pehe. „Je velká škoda, že Evropská unie nemá mechanismy, které by z politického vydírání, jemuž je podrobena ze strany Velké Británie, udělaly obousměrný proces. Je kupříkladu tristní sledovat pasivitu EU, když britský premiér vyhrožuje referendem o setrvání v Unii s tím, že může dopadnout jakkoliv, pokud EU nepřistoupí na britský požadavek nepostavit do čela Evropské komise Jean-Claude Junckera,“ říká bez obalu současný ředitel New York University v Praze.
Pan Pehe a pan Gottwald
„Možná že kdyby Angličané věděli, že rozhodnutí vystoupit z EU posune Skotsko k vystoupení z Velké Británie, svoje postoje k EU by rychle přehodnotili,“ sděluje výhrůžně Jiří Pehe a pak korunuje své dílo: „Ať tak či onak, vláda Davida Camerona se zdá být pro Velkou Británii ve vztahu k její budoucnosti vysloveným neštěstím. Zdá se, že Cameron nezná českou báseň Viktora Dyka Země mluví, která končí: „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš!“
Je půvabné číst slova výsostného českého katolického nacionalisty, použitá havlistickým internacionalistou. Obdobným „Opustíš-li mne“ argumentovali svého času Gottwaldovi soudruzi proti emigrantům z bolševického ráje. Kruh se uzavírá.
Stačí stát „k hymně vzad“?
Hezkou etudu při včerejším prvním zasedání Evropského parlamentu, odehráli někteří euroskeptičtí poslanci. Při „hymně“ EU se obrátili zády k orchestru, který po zvolení Martina Schulze v parlamentním sále zahrál příznačně groteskně Beethovenovu Ódu na radost. Uvědomíme-li si, že dokonce i podle Lisabonské smlouvy EU žádnou hymnu ani vlajku nemá, bylo komické, že většina „dobrých Evropanů“ se postavila naopak do pozoru. Britští konzervativci zůstali alespoň sedět, zatímco poslanci za UKIP se k neexistující „hymně“ otočili zády. Bylo příjemné vidět, že mezi protestujícími byli i další členové frakce Evropa svobody a demokracie – včetně předsedy Svobodných Petra Macha.
Jistě – Evropský parlament je komedie. Žádným parlamentem není, jen potěmkinovskou kulisou demokracie. Že v něm i naši lidovečtí političtí kolaboranti – ať už si říkají TOP 09 či KDU-ČSL, členové socialistické internacionály jako ČSSD, členové evropského Agrofertu za ANO a mnozí další – salutují před německým protektorem Schultzem, je symbolické a příznačné. Nezbývá než doufat, že ti ostatní si snad uvědomují, že pouze „výmluvná gesta“ už napříště nestačí. V tamním kabaretu se sice naoko hraje komedie, ale ve skutečnosti jde o tragédii. Na jevišti jsme všichni. Jako diváci svých osudů, které již nemáme v rukou. Oni se jich alespoň dotýkají.
