Martin Hekrdla
19. 7. 2014 Literárky
Je samozřejmě velmi důležité, kým a jak přesně byl Boeing 777 malajských aerolinií s takřka 300 lidmi na palubě ve čtvrtek 17. července nad východní Ukrajinou „smeten z oblohy” (jak se vyjádřil americký viceprezident Joe Biden). Černá skříňka na viníka neukáže, i kdyby ji analyzovali ve Vatikánu s boží pomocí a nikoli v podjaté Moskvě.
Tvrzení Kyjeva, že na nebe ani nepomyslel, poněvadž „teroristé” přece nemají letadla (zato už dvě letadla – jeden bitevník a jeden vzdušný „náklaďák”- sestřelili), zní logicky. Tvrzení bojovníků „lidových republik”, že oni do takové výšky (10 tisíc metrů) jednoduše nemají čím dostřelit (dosáhnou prý jen 4 tisíc metrů) a že za všecko může Kyjev (pálilo podle nich jeho bojové letadlo), zní nepříliš přesvědčivě (jak pro koho).
Podstatné rovněž je, jaké „obrazy nepřítele” o sobě vzájemně obě strany vytvářejí i v této nevýslovně tragické kauze a co všechno jsou ochotny protivníkovi připsat jako samozřejmost. Je-li Putin „Hitler” – jak neváhají soudit mnozí ctihodní komentátoři -, proč by raketou země-vzduch „nesejmul” vhodný casus belli? A dokáže-li Porošenko hlásat, že za „každého našeho vojáka zahyne deset teroristů” (a tedy mluvit zcela shodným jazykem, jakým nacističtí okupanti Hitlerovy „Nové Evropy” hovořili o odboji porobených národů), pak se tam asi můžeme nadít čehokoli od kohokoli, včetně hromadných hrobů. Jenom ne toho, aby nepřátelé tak sršatí zasedli k jednacím stolům.
Sestřelení Boeingu na lince Amsterodam-Kuala Lumpur je v každém případě událost konflikt eskalující, nikoli zmírňující. Nejde přece o spor Monteků a Kapuletů v renesanční Veroně, kde nad mrtvolami Romea a Julie vypukla velká smiřovačka. Máme před sebou boj o významné strategické pole na světové šachovnici, kde se lidé stávají pouhými „kameny”, šachovými figurkami, „obětí kvality” ve vyšším zájmu. Anebo „vedlejších škod” konfrontace, v níž se i nešťastná náhoda vposled prosadí jako nutnost.
Ti, co potřebují vědět a mají k tomu optimální technologie, vědí už nyní vše. Neexistuje snad země s větší koncentrací tajných služeb, než je dnešní Ukrajina. Neexistuje jiný stát, v němž by analytici satelitních snímků měli větší přehled o pohybu každé myši, natož letounu, osudové rakety a přesných souřadnic pozemního či vzdušného postu, z nějž byla vypálena. Neočekávejme však, že ke svým monitorům v utajených bunkrech uspořádají „den otevřených dveří”. Informace je zbraň, kterou je třeba ohnout tak, aby byla pro „nás” co nejužitečnější.
Někdy se z této činnosti vyvine bumerang, který se občas – mine-li cíl – vrací na hlavu vrhačů. Tím spíš pak – jako nakonec vždycky v dějinách – podle skutků poznáme je.
