Tereza Spencerová
15. 7. 2014 Literárky
Život v době střídání (nebo alespoň nového vyvažování) globálních „hegemonií“ je obecně zajímavý, pokud člověk samozřejmě není bezmyšlenkovitým stoupencem strany na ústupu. Mám na mysli USA a jejich pozice na Blízkém východě. A americký ministr zahraničí John Kerry je přitom tím, koho je třeba skoro až litovat.
Koncem června chtěl v Káhiře od novopečeného prezidenta Abdala Fatáha Sísího získat podporu pro americkou pozici vůči Iráku, ale místo toho se mu dostalo poučení, že americká politika podpořila džihád v Sýrii. Pak v Bagdádu zkoušel přimět tamního šíitského premiéra/diktátora Núríího Málikího, aby odstoupil a otevřel tak cestu vládě na principu „sektářského usmíření“, ale byl odbyt. Pak v Irbílu varoval irácké Kurdy, že USA nesouhlasí s jejich odtržením od Iráku, ale natěšený kurdský prezident Masúd Barzání (v rozhovoru pro CNN) opáčil, že „nadešel čas, aby lid Kurdistánu rozhodl o své budoucnosti“. A Izrael informoval Spojené státy, že Kurdistán coby nezávislý (ropný) stát rychle uzná. Hned na to Kerry zkusil „varovat“ Sýrii před pokračujícími nálety proti pozicím chalifátu Islámský stát (IS) na iráckém území, ale Málikí syrské nálety naopak přivítal, neboť už mu mezitím Rusko a Bělorusko dodaly stíhačky — na ty slibované americké čekal prý „už příliš dlouho“. Sýrie podle všeho přitom koordinuje svůj postup nejen s Bagdádem, ale i s Teheránem, který už kromě bojovníků vyslal do Iráku i průzkumné bezpilotní letouny a mezitím ostře odsoudil americké vměšování do iráckých záležitostí s tím, že snahou Washingtonu je dostat Irák zpět pod svou kontrolu. A k tomu se ozvali i sympatizanti IS, kteří varují Spojené státy, že jakýkoli útok na pozice fanatických džihádistů vyústí v odvetné útoky proti Američanům a případná invaze se promění v „hrozbu pro všechny Američany“. John Kerry tehdy odletěl ještě do Rijádu, ale i saúdská královská rodina má svých problémů víc než dost – zprvu si radikály z ISIS/ISIL financovala a vyzbrojovala, a nyní se její monstrum vymklo kontrole a ohrožuje samotnou existenci Saúdů.
A za takto rozdaných karet je tu totálně rozložený „zdemokratizovaný“ Irák a střet Íránu a USA o jeho zbytky.
A Teherán přitom řadí nejvyšší rychlost. Náměstek ministra zahraničí Hosejn Amír Abdallahján už má za sebou „regionální šňůru“ po Spojených arabských emirátech, Kuvajtu a Ománu, na niž vyrazil krátce poté, co v Moskvě dohodl „společný a koordinovaný postoj“ při „boji proti terorismu“ v Iráku a při snahách o zachování jeho „jednoty, nezávislosti a územní celistvosti“. Íránský prezident Hasan Róhání je mezitím v telefonickém kontaktu s katarským emírem. Přitom Írán okatě obchází Saúdskou Arábii, aby dal najevo, že stabilita a bezpečnost regionu je jedna věc, zatímco stabilita a bezpečnost Saúdů věc zcela jiná.
Právě „informační“ cesta náměstka ministra zahraničí po třech spojencích USA v regionu nejspíš souvisí s názorem Teheránu, že Washington zkouší vytvořit situaci pro opakovaný vojenský a politický vstup do Iráku, aby ochránil své zájmy. Například velitel Basídže Muhammad Rézá Nakdí, který podléhá přímo nejvyššímu duchovnímu vůdci ajatolláhu Chameneímu, kvůli tomu už otevřeně varoval, že proti USA a jeho (zbylým) skalním spojencům se „utváří nová fronta odporu“. Vyzval vlastně Spojené státy, aby okamžitě rozpustily „svůj“ projekt Islámského státu, jinak se střetnou s „odporem“. A proč má Teherán za to, že Islámský chalifát v Iráku je americký projekt? Třeba s ohledem na podivné rozhodnutí Obamovy administrativy, která před pěti lety – a s ohledem na běžnou praxi zcela výjimečně – propustila z vězení lídra IS Abú Bakra Bagdádího. Existují takové náhody? A k tomu se objevují zprávy (nebo možná jen pokusné balónky?), podle nichž USA možná sdílí s IS zpravodajské informace. To by pak vyslání několika set amerických „vojenských poradců“ do Iráku a obnovené přelety amerických bezpilotníků nad Bagdádem získaly zcela nový význam.
Pokud by tomu tak opravdu bylo, je nynější situace pro Washington a jeho zbývající spojence, tedy Saúdy a Turky, jednoznačnou prohrou, protože IS nejenže nedokázal dobýt Bagdád a svrhnout vzpurnou šíitskou Málikího diktaturu, ale naopak stav „zabetonoval“ a donedávna rozhádané irácké šíity dokázal spíš sjednotit.
USA v Ženevě bez opory Obamova administrativa přitom nemůže vystupovat proti Íránu nijak radikálně, protože zároveň podle všeho chce získat alespoň jeden zahraničně politický vavřín, a nejblíže k němu má v řešení sporu o (neexistující) íránský vojenský jaderný program.
K jednání do Vídně, které se mělo odehrávat na půdorysu 5+1, vůbec nedorazili ministři zahraničí Ruska a Číny, což může značit, že měli na práci důležitější věci, nebo že dopředu věděli, že žádný průlom nenastane a Írán tlak Západu ustojí sám. Proti zástupci Teheránu tak zasedli ministři zahraničí USA, Británie a Francie, ale „tlak Západu“ nepřišel. Šéf německé diplomacie Frank-Walter Steinmeier dopředu prohlásil, že se bude snažit urovnávat rozpory mezi USA a Íránem, což nejspíš souvisí s tím, že Angela Merkelová je na Obamu v posledních týdnech fakt naštvaná. A zahraniční výbor britského parlamentu do toho konstatoval, že by se íránskému prezidentovi Róhánímu mělo věřit, protože je pragmatik, a doporučil uzavřít dohodu, která by Teheránu umožnila dál v omezené míře obohacovat uran.
Plány USA před jednáním zveřejnil sám ajatolláh Chameneí: Washington prý požadoval, aby Írán omezil kapacitu obohacování uranu ze současných 190 tisíc jednotek separačních prací (SWU) na pouhých 10 tisíc. K tomu prý je směšné, míní Chameneí, že USA požadují uzavření jaderného provozu ve Fordó, a to jen proto, že je umístěno hluboce ve skále a není tím pádem dostupné pro americké nálety… Prezident Róhání pak dodal, že pokud USA budou trvat na „přehnaných požadavcích“, jednání zkrachují. Přitom ale Teherán naznačil určitou flexibilitu, a tak nakonec jednání ve Vídni pokračují, a to rovnou na bilaterální úrovni mezi USA a Íránem, přičemž další jsou plánovaná do Ženevy.
„Mistrovství v Kataru nebude a basta“ V samotném Iráku a Sýrii se mezitím dál bojuje – všemi směry. Oddíly Islámského státu bez větších bojů obsadily město Dhululíja severně od Bagdádu a probily se na vojenskou základnu rovněž nedaleko hlavního města, na východě Sýrie vytlačily z Dejr-i-Zoru všechny sunnitské džihádistické rivaly, jsou těsně před dobytím dalšího města u tureckých hranic, a nově se zaměřují na kurdské vesnice v oblasti syrského Aleppa, zatímco kurdští dobrovolníci z Turecka míří k Aleppu, aby bojovali proti oddílům Islámského státu. Další dobytá území z okolí Aleppa hlásí i syrská vládní armáda. A jacísi prudérní teroristé mezitím vyhodili do vzduchu jeden z bagdádských (ilegálních) bordelů, přičemž zabili 29 žen a dva muže.
Iráčtí Kurdové, kteří už nejspíš vidí jen svou nezávislost, byť ani v této otázce nejsou zcela jednotni, mezitím zahájili bojkot činnosti centrální vlády v Bagdádu, Málikí jejich zástupce nahradil svými věrnými a jen tak ještě upevnil svou moc. Kurdové vzápětí obsadili další dvě ropná pole u Kirkúku, která patří Bagdádu, prý aby vládě zabránili v „sabotážích“ ropných zařízení a ropovodů vedoucích přes Kurdistán. V této souvislosti je nejspíš důležité, že „tajná“ stanice CIA u kurdského Irbílu „prochází rychlým rozšiřováním“.
A ještě poslední zmínka o IS: Zatímco se FIFA trapně snaží „vyřešit“ korupční skandál kolem mistrovství světa v kopané v roce 2022, Islámský chalifát prostě konstatuje, že žádný šampionát v Kataru nebude, neboť v té době už to bude jeho území a něm žádné radovánky dovoleny nebudou… (Katar s pouhými 250 tisíci občany už kupuje od Spojených států zbraně za 11 miliard dolarů).
Severoafrická Al Kajda (AQIM) mezitím oznámila, že autoritu IS neuznává a opětovně potvrdila věrnost původní organizaci v čele s Ajmánem Zavahrím. Na arabském webu se mezitím IS stává terčem různých vtípků, jakým je například láhev od alkoholu s etiketou Islámského chalifátu…
