Tereza Spencerová
3. 6. 2014 Literárky
Vítěz bere vše – to nejspíš platí pro většinu válek, ale syrský konflikt podle všeho překročil veškeré myslitelné normy a pravidla válek. Od drobných výpalných pro ozbrojence na dálnicích přes systematické drancování celých čtvrtí a průmyslových zón, v Sýrii ono „vše“ končí u těch, kdo mají v rukou zbraň. A takových jsou spousty.
Dnes o syrské válce coby mimořádné příležitosti k drancování a kšeftaření, v předvečer otevření volebních místností, z nichž jako vítěz a prezident pro další období vzejde Bašár Asad.
Edward Dark, opoziční publicista z Aleppa, na portálu Al Monitor připomíná, že část loupeživých nájezdů má v současném konfliktu sektářský podtext. Příkladem může být „Súk al-Sunná,“ čili Sunnitský trh v Homsu, o němž část opozice soudí, že ho vyplenily převážně alavítské milice a zabavené zboží pak přeprodávaly za zlomek ceny. Tato obvinění se objevují znovu a znovu, byť pro ně nejsou serióznější důkazy, a pravdou bude spíš to, že drancovali dezorganizovaní členové milicí jen kvůli rychlému zisku a tedy bez jakékoli sektářského důvodu.
Je těžké v dnešní Sýrii tvrdit něco s jistotou, připouští Edward Dark, jemuž prý jeden z velitelů vládní Baasistické brigády loni přiznal, že v rámci úspěšné ofenzívy do oblastí kolem Aleppa „přivírá oči“a jeho muži si pak odnášejí „vše, co unesou“. Postěžoval si, že nejhorší jsou v tomto směru různé dobrovolné prorežimní milice, jejichž členové „jdou prostě rovnou krást, často ani nepočkají, až skončí boj“. Není pak divu, že slogan syrské vládní armády „Národ, čest, odhodlání“ mnozí zesměšňují jako „národ, nábytek, pračka“.
Mentalita syrské války, která pohrdá lidmi i majetkem – nový odhad celkových ekonomických škod způsobených konfliktem nyní mluví o 144 miliardách dolarů – samozřejmě platí i pro druhou stranu konfliktu. Syrští rebelové rabují a umějí také organizovaně, systematicky a bleskurychle rozkrást celé čtvrti, jak tomu bylo v aleppském Šajch Maksúdu, odkud specializované týmy zlodějů aut už pár hodin po ovládnutí čtvrti odvážely stovky automobilů. Byli s to doslova vybílit celé domy a majetek odvážet v nákladních vozech na trhy v okolních městech. Systematické vyplenění aleppské průmyslové zóny Belleramon bylo také do očí bijícím příkladem beztrestnosti rebelů. Některé povstalecké skupiny dokonce volaly majitelům, aby jim daly šanci koupit své stroje a zboží zpět, než budou celé továrny demontovány a odvezeny pryč, vesměs přes hranice do Turecka.
Toto ničím neomezené drancování se neomezuje jen na obyčejné krádeže, ale sahá až k plundrování kulturního dědictví na archeologických nalezištích, k ilegální těžbě a zpracování ropy nebo zneužívání nedostatku a zoufalé situace civilistů, obzvláště v obležených oblastech. To poslední je mimořádně odporné, protože tyje z bídy a nouze lidí. Rebelové v palestinském uprchlickém táboře Jarmúk prodávali například rýži za přemrštěné ceny, zatímco režimní úředníci a zaměstnanci v Aleppu prostřednictvím zločineckých sítí běžně prodávají ukradený benzín, naftu nebo plyn na vaření. Během desetidenní odstávky vody, kterou do Aleppa zastavili rebelové, pak v polovině května prodávali vodu v cisternách za vyděračské ceny. Někdy dokonce vzniká dojem, jako by obě strany spolupracovaly. Například na přechodu mezi rebelskou čtvrtí a vládními vojsky v aleppském Bustán Kasr rebelové vybírali poplatek od každého, kdo chtěl vyjít z jejich čtvrti, zatímco vojáci brali baškiše za to, že se nedívali, když chtěl někdo na druhou stranu převézt zboží nebo i lidi. Tento malý kšeftík všem dělal radost, samozřejmě s výjimkou obyčejných lidí.
Příklad kouzelného zbohatnutí na válce v Sýrii přinesl před časem libanonský deník Al Achbár v portrétu Ahmada Afáše, velitele jedné z rebelských brigád, který už si vysloužil přezdívku „miliardář“.
Narodil se v roce 1970 na chudinském předměstí Aleppa, v rodině, která pocházela z Anadánu, provinčního městečka severně od Aleppa. Nedokončil povinnou školní docházku a už v dospívání příležitostně pracoval — začínal tím, že na stavbách nosil pytle s cementem, a přitom se poprvé seznámil s „halucinogenními pilulkami“. Potuloval se s pouliční partou, navázal kontakty s lidmi, o nichž věděl, že jsou neformálně napojeni na bezpečnostní orgány, až se nakonec stal poslíčkem jednoho z velitelů celníků v Salámí, na pohraničním přechodu do Turecka. A tam se pohyboval až do chvíle, kdy mu do cesty vstoupila „revoluce“.
Na začátku „revoluční mobilizace“ ji v okolí Aleppa zbraněmi a miliony dolarů ze svých zisků z výstavby a údržby silnic podporoval Abú Ismáíl Rádž, v oblasti známý jako „Šéf“. Na stranu „revoluce“ se podle zdrojů z jeho okolí postavil poté, co mu úřady pohrozily odebráním veřejných zakázek ve výši sedmi milionů dolarů. Pod tímto nátlakem měl „spolupracovat na řízení mobilizace“. Bránil region před vstupem vládních vojsk, dokázal na svobodu dostat řadu vězňů, ale v únoru 2012 byl zavražděn, přičemž skupinu útočníků měl vést Ahmad Afáš. Nikdy se to sice plně nepotvrdilo, ale jeho prestiž tím začala jen sílit.
Dal dohromady asi 500 mužů, udělal z nich Brigádu svobodného Anadánu (FAB) a vyhlásil Damašku „ozbrojený boj“. Ovládl Anadán a okolí a svou pozici ještě upevnil, když se mu podařilo ukořistit několik starých vládních tanků. Přidávali se k němu noví a noví stoupenci. Posléze se FAB vstoupila do Aleppské šaríatské rady, kterou založila kajdistická Fronta al Nusrá a v níž už byly zastoupeny džihádistické armády typu Brigády Tauhíd nebo Ahrár aš Šám.
Ahmad Afáš v té době už byl financován Saúdy a dalšími sponzory syrských rebelů, přičemž si postupně „přivydělával“ značné sumy rabováním pšeničných sil a přeprodejem zásob do Turecka, prodejem pašovaného alkoholu v Aleppu a okolí, únosy za výkupné, a obecně je považován za průkopníka „tašvílu“, tedy „drancování ve jménu revoluce“.
Loni v dubnu Afáše zranila střepina z minometného granátu, jeho brigáda se v prosinci osamostatnila a velení včetně „obchodů“ převzal Afášův bratr Mahmúd. Se zvyšující se intenzitou růstem bojů kolem Aleppa Ahmed uprchl do Turecka, kde si v luxusním hotelu pronajal dvě patra, kde se ponořil do alkoholu a drog a byl kvůli tomu i hospitalizován. Část jeho brigády ale zůstává dál v Aleppu a okolí a coby síla oficiálně považovaná za sekulární je příjemcem zvýšené americké vojenské pomoci, jejíž význam minulý týden zdůraznil Barack Obama ve svém projevu o vizích zahraniční politiky.
Hlasování začalo
I takové je pozadí aktuálních prezidentských voleb v Sýrii. Pro úspěch hlasování pokračuje tlak na uzavírání místních příměří s rebely, samozřejmě s výjimkou oblastí na jihu a severovýchodě země, které jsou pod kontrolou fanatického džihádu. Nicméně při tomto procesu „národního usmíření“ se Damašek potýká hned s několika protichůdnými problémy. Na jedné straně musí nějak uspokojit asi 40 tisíc příslušníků „národních výborů obrany“, dobrovolnických oddílů, které od počátku války plnohodnotně bojovaly na straně režimu a nyní mají pocit, že jim náleží kus „vítězného koláče“. Proti nim ale jakoby stojí rebelové, kteří v rámci procesu „národního usmíření“ přešli na stranu režimu, nepovažují se tedy za poražené a mají pocit, že uzavřením příměří režimu udělali službu — a chtějí kus „vítězného koláče“. A třetím faktorem je pravidelná armáda a státní instituce, tedy stovky tisíc Syřanů, kteří zůstali věrní režimu po tři roky války. Mají pocit, že jen díky jejich loajalitě vše dopadá tak, jak dopadá – a tak chtějí kus „vítězného koláče“ také. Tato situace se jeví být křehká a komplikovaná a je otázkou, jak lze takový puzzle poskládat ke spokojenosti všech. Bude to ale úkol klíčový, protože při selhání hrozí další kolo války.
Centrální volební komise mezitím oficiálně mluví o bezmála 16 milionech oprávněných voličů a 9601 volebních místnostech doma i v zahraničí. Na syrských ambasádách v cizině se začalo volit už v uplynulém týdnu, přičemž nečekaně masová byla volební účast v Libanonu, který je nyní prozatímním domovem milionů syrských uprchlíků. Na syrském velvyslanectví v Praze svůj hlas podle neoficiálních zdrojů odevzdalo 288 Syřanů, přičemž demonstrace před ambasádou, která protestovala proti „krvavým volbám“, měla v nejpočetnějším okamžiku 18 účastníků.
Kajdistická Fronta al Nusrá společně s „umírněnou“ Islámskou frontou mezitím vydaly fatwu vyzývající zabít každého Syřana, který se voleb zúčastní, a v podobném duchu (tedy jen bez fatwy) se vyjádřila i sekulární Svobodná syrská armáda (FSA). Džihádisté v souvislosti s volbami stupňují své útoky, přičemž při nájezdu na alávitskou vesnici v provincii Hamá zmasakrovali – upálili za živa či zastřelili ve spánku – všechny příslušníky jedné rodiny, včetně dětí a 102letého starce.
Tož tak.
A už jen stručně:
— Egypt úspěšně zažehnal hrozbu reálné demokracie a zvolil si prezidentem bývalého generála Abdala Fattáha Sísího. Nízká volební účast ho však připravila o kýženou legitimitu, ale to ve své podstatě nejspíš nevadí, protože většina Arabů po nějaké „západní“ demokracii beztak netouží a spokojí se „spravedlivým diktátorem“. Možná i proto po Sísího vítězství například Spojené arabské emiráty mluví o posílení stability v zemi a slibují další velkorysé finanční injekce, následovat budou jistě i Saúdové, Rusové, Američani…
— Oč je někdejší generál/maršál Sísí méně populární u voličů doma, o to větší sláva ho – kvůli nemilosrdnému tažení proti Muslimskému bratrstvu – provází v sousední Libyi. Lídr nedávného puče generál Haftár, který svou legitimitu opírá o „demonstrace na jeho podporu“, souhlasil s útoky egyptské armády proti islamistům, i kdyby měly skončit až na libyjském území. A k tomu zřejmě dojde, protože pašeráci zbraní na libyjské hranici zabili šest egyptských pohraničníků. Letectvo, které přešlo pod Haftárovo velení, mezitím při náletu na Benghází zasáhlo mimo jiné tamní univerzitu. Spor o ropné zdroje mezi Tripolisem a separatistickým Bengází už státní pokladnu (fakticky neexistujího státu) odhadem připravil o 18 miliard dolarů. Chaosu v zemi notně přidává fakt, že Haftárovi nechce moc předat jím svržený premiér Majtík, ale tomu zase nechce křeslo přepustit parlamentem přehlasovaný prozatímní premiér Abdalláh Síní… Nedaleko libyjských břehů u Tripolisu kotví americká válečná loď Bataan s tisícovkou mariňáků na palubě.
— Katar činovníkům mezinárodní fotbalové asociace FIFA výměnou za přidělení pořadatelství světového šampionátu v roce 2022 rozdal pět milionů dolarů.
— Pokračuje radikální oteplování ve vztazích mezi Perským zálivem a Íránem: po pozvánce pro íránského ministra zahraničí k návštěvě Rijádu přijel do Teheránu kuvajtský emír.
— Francouzská policie v souvislosti s vražděním před Židovským muzeem v belgickém Bruselu zatkla francouzského občana, který se prý vrátil z džihádu ze Sýrie. Zatímco i Miloš Zeman soudí, že za atentátem je radikální džihád, objevují se zprávy, že zavražděný izraelský pár pracoval pro Mosad, což by mohlo na celou věc vrhat zcela jiné světlo. To ale nemění nic na faktu, že se kajdisté ze Západu stávají po návratu do rodných zemí citelným problémem – USA tak už v sebevražedném útočníkovi ze severu Sýrie například potvrdily svého občana, hodného hocha z Floridy. Džihád v Sýrii vede odhadem tři tisíce lidí s pasem západních zemí,
— Po pěti letech v zajetí Talibanu byl propuštěn americký voják, a to výměnou za pětici talibů držených v Guantánamu. Ministr obrany USA Chuck Hagel to považuje za možné „zahájení“ nových rozhovorů s Talibánem, vůdce Talibánu mulla Umar považuje propuštění pětice svých polních velitelů za „velké vítězství“ a jediný, kdo nemá radost, jsou republikáni v Kongresu, podle nichž je výměna nelegitimní a „ohrozí do budoucna životy amerických vojáků“. Všichni zmínění mají svým způsobem pravdu.
— A na závěr: V Saúdské Arábii se převrátil kamion a na silnici se abstinečním islamistickém království vyvalil náklad skotské deklarované původně coby olivový olej. Přihlížející se prý rychle pustili „do manipulace“ s nákladem…
