Dmitrij Trenin
6. 6. 2014 Literárky
Poté, co volby na Ukrajině proběhly bez vážnějších narušení, s výjimkou Doněcku a Luhansku, a nový prezident čeká na slavnostní inauguraci, bezprostřední hrozba „třetí vlny“ Spojenými státy vedených sankcí proti Rusku pominula. Je čas zhodnotit výsledky prvních dvou a podívat se dopředu.
Ukrajinská krize je prvním případem zjevného velmocenského střetu od konce studené války. Na rozdíl od tehdejších časů dnes už nejsou středobodem konfrontace vojenské a ideologické komponenty, o to intenzivnější je, vzhledem k nově globalizovanému prostředí, válka ekonomická a informační. Ekonomické sankce se tak staly dnešním ekvivalentem války.
Přitažlivost sankcí pro ty, kdo je vyhlašují, spočívá v jejich asymetrickém charakteru. Při vůbec žádné nebo jen velmi nízké ceně pro vlastní ekonomiku sankce slibují ochromit protivníka a přimět ho změnit kurz nebo dokonce režim. Ačkoli v mezinárodním měřítku nebývají sankce stoprocentně úspěšné, některé případy vyčnívají: Jižní Afrika za apartheidu nebo Írán dnes.
Když se Obamova administrativa rozhodla zahájit proti Rusku sankční válku, měla v hledáčku celou řadu cílů. Za prvé, aby Moskvu vytlačila zpět od Krymu; aby zabránila ruské vojenské invazi na Ukrajinu; a v posledních týdnech aby zabránila ruskému vměšování do ukrajinských prezidentských voleb. Z hlediska americké domácí politiky sankce navíc Bílému domu zajistily pohodlné krytí před obviňováními z pasivity.
K dosažení těchto cílů chtěl Washington sankcemi: (a) zasáhnout vnitřní kruh a přátele prezidenta Putina; (b) vrazit klín mezi ruské silové struktury a sféry velkého byznysu; (c) vyvolat nelibost u ruského obyvatelstva jako celku, v ideálním případě přimět radikálnější jedince k tlaku na svržení Putinova režimu.
Vzhledem k mizivému vzájemnému obchodnímu obratu, který dosahuje pouhých 26 miliard dolarů, se tak USA se sankcemi proti Rusku musejí plně spoléhat na své evropské spojence, jejichž obchod s Ruskem dosáhl loni 440 miliard dolarů. A situace nabídla i příležitost k prosazování dlouholetého amerického cíle, jímž je snížení závislosti Evropy na ruských dodávkách energie.
Nerovnost mezi spojenci
První tři měsíce sankcí přinesly rozporuplné výsledky. Krym byl v plném rozsahu a na pohled snadno začleněn do Ruské federace. Ruské jednotky dislokované na ukrajinské hranici tuto mez nepřekročily, přičemž je zjevné, že záměrem vrchního velení bylo hrozit a odstrašovat, a nikoli napadnout a zabřednout do konfliktu. Ukrajinci byli s to si zvolit svého prezidenta, ale ve dvou regionech jihovýchodu místní bojovníci před Kyjevem dál brání své samozvané republiky.
Ruské ekonomice, která stagnuje k recesi, sankce jistě nepomohly, ale nebyly ani příčinou jejích hluboce zakořeněných problémů. Některé z bezprostřední postsankčních dopadů, jako byly propad akciového trhu a pokles hodnoty rublu, trvaly jen krátce. Na druhou stranu se ale prodražuje získávání kapitálu na mezinárodním peněžním trhu a z Ruska prchají investoři, zatímco ti noví mají strach. Další dopady ale byly oproti těm zamýšleným zcela opačné.
Někteří movití přátelé Vladimira Putina sice nějaké ztráty utrpěli, ale už se přestěhovali na nové lukrativní trhy. Sankce navíc daly prezidentovi silný argument pro „znárodnění elit,“ které se ve snaze uniknout přílišné kontrole Kremlu raději vystavily zahraničnímu tlaku. Putinova popularita mezi obyčejnými lidmi se přehoupla přes 80 procent: Rusové se sjednocují kolem vlajky. Disidenti jsou sice hlasití, ale je jich méně než ještě před nedávnem. Dnes je v Rusku v módě vlastenectví.
Evropská unie a Japonsko se k americkým sankcím sice připojily, ale nemohly si nevšimnout toho, jak nerovně je břemeno mezi spojenci rozděleno. Příznačným je tak třeba výbuch Wolfganga Ischingera, jednoho z nejzkušenějších německých diplomatů, který s odkazem na hlavního bojovníka za sankce, arizonského republikánského senátora Johna McCaina prohlásil: „Arizona neztratí ani dolar!“, na rozdíl od 6200 německých společností, které v Rusku působí. V předvečer cesty kancléřky Angely Merkelové do Washingtonu pak německá podnikatelská komunita účinně zablokovala jakékoli závažné sankce vůči Moskvě. A tento postoj neplatí jen pro Německo. Francie se rozhodla pokračovat s plněním smluv a dodává Rusku válečnou loď; Británie se brání jít proti ruským zájmům v londýnském City; Japonsko opakuje, že návštěva pana Putina, naplánovaná na podzim, stále platí.
Rusko si také našlo cesty k protiútoku. Nechalo se zaskočit společnostmi Visa a MasterCard, které přestaly obsluhovat platební karty vydané jednou z bank na sankčním seznamu, a tak ruská vláda znovu oživila snahy vytvořit národní elektronický platební systém. Místopředseda vlády Dmitrij Rogozin pak oznámil, že Rusko Spojeným státům přestane dodávat raketové motory používané v amerických nosných raketách, zastaví provoz stanice GPS na ruském území nebo mimo jiné odstoupí od projektu Mezinárodní vesmírné stanice. Sankce navíc dodaly další rázné argumenty pro rozvoj a zavádění nové hospodářské politiky v Rusku, přesně v duchu Putinovy vize reindustrializace.
Z geoekonomického a geopolitického hlediska pak sankce Rusku pomohly změnit orientaci na Čínu. Během květnové Putinovy návštěvy v Šanghaji Gazprom a CNPC podepsaly smlouvu o dodávkách ruského zemního plynu do Číny na 30 let a za 400 miliard dolarů. Tato historická dohoda je z hlediska významu srovnatelná se smlouvou, která na konci 60. let přivedla ruský zemní plyn do západního Německa. Gazprom sice nejspíš jednal pod tlakem aktuálních americko-ruských vztahů, ale případná taktická ztráta z dohodnuté ceny bude pravděpodobně kompenzována strategickým ziskem nového rostoucího trhu a sblížením s rostoucí velmocí.
Tři možnosti
Shrnuto: Nová situace ve vztazích Ruska a Spojených států, a do jisté míry i se spojenci USA, bude trvat, minimálně, do konce Obamova druhého funkčního období. Obama je opatrný, ale tvrdší sankce, které by zaútočily na ruské energetické a finanční sektory nelze zcela vyloučit. Modernizace hospodářství – nezbytnost, chce-li Rusko držet krok v této konkurenci — bude v podmínkách konfrontace se Spojenými státy a jejich sankcemi velmi obtížné. Ruské sázky – počínaje kremelskými elitami přes střední třídu až po obyčejné lidi — jsou velmi vysoko.
V podstatě má Rusko má tři hlavní možnosti. Jednou z nich je využít nové situace coby stimulu pro vlastní zlepšení. „Nezahazujme dobrou krizi,“ zavtipkoval kdysi Rahm Emanuel. Uspět proti Spojeným státům znamená, že je třeba si vést opravdu velmi dobře a k tomu i chytře. Je třeba také odvahy, a to i při poukazování na známé neduhy, jako jsou například oficiální korupce, justiční nespravedlnosti nebo nedostatečná zodpovědnost činitelů, a nahradit je meritokracií, řádným soudnictvím a stabilitou vlastnických práv. Tato cesta vzhůru by pro Rusko byla vskutku těžká.
Další možností je administrativní a kvaziideologická mobilizace, v níž bude Rusko vnímáno jako obležená pevnost, která potřebuje přísnou disciplínu a tresty pro disent. Tato cesta by ale k ekonomickému úspěchu nejspíš nevedla, a tak by ruská reakce na americký tlak nutně musela být asymetrická, s důrazem na vojenské nástroje. I kdyby k válce nedošlo, Rusko by pravděpodobně těžce ztrácelo, až tak, že by si možná prošlo třetí katastrofou za posledních sto let. To by byla katastrofální cesta dolů.
A konečně, pokud Rusko není s to zamířit vzhůru, ale zároveň se bojí pádu, jeho představitelé se mohou rozhodnout pro přesměrování zájmů na východ a zvolit si Čínu coby nový zdroj financí, investic a dokonce i technologií. Bylo by to ironické: v důsledku tvrdého boje o uchování suverenity a statutu tváří v tvář Západu se Rusko obojího dobrovolně vzdá před dominantní silou Východu. Rusko zkrátka stojí na křižovatce.
