Tereza Spencerová
26. 6. 2014 Literárky
Tlak především Obamovy administrativy (a několika východoevropských zemí) na přitvrzení sankcí, naráží na „volnou ruku trhu“. Totéž ostatně platí i pro případný vývoz amerického zkapalněného plynu – nejnovější analýzy konstatují, že americké koncerny ho nebudou vyvážet do Evropy, ale do Asie, kde je aktuálně vysoká poptávka a tím i násobně vyšší cena. Tudíž, americký plyn nás od energetické závislosti na Rusku hned tak nespasí.
Na Ukrajině vládne dočasné příměří, které podporuje i Vladimir Putin. Dočkáme se ukončení tamního konfliktu? Jak hodnotit návrhy, které rebelujícímu východu předkládá Porošenko v kontextu s tím, že povstalci dál pokračují v konstituování svých „lidových republik“ a dokonce vyhlásili i jejich společný Svaz? Seberou se, půjdou domů, odevzdají zbraně a na východě opět zavládne Kyjev? Bylo by možné brát to jako výhru Vladimira Putina a mohl by to Putin jako výhru doma prezentovat?
Příměří, které Porošenko vyhlásil, by mělo vypršet v pátek, nicméně i v jeho rámci dál probíhaly boje a dál umírali lidé. Obě strany konfliktu se vzájemně obviňují, kdo za to může, ale důležité je, že se na nutnosti dosáhnout skutečného míru shodují alespoň „vnější“ hráči. Možná je to jen můj dojem, ale v posledních dnech jako by v tomto směru převzali iniciativu Vladimir Putin, Angela Merkel a Francois Hollande, kteří si každý den telefonují, zatímco Barack Obama si tak nějak upozadeně volá s premiérem Itálie, tedy země, která v ukrajinské krizi nijak výrazně nevystupuje, a nejspíš z nedostatku něčeho lepšího s ním domlouvá další protiruské sankce.
Není zcela jasné, do jaké míry má Rusko „lidové republiky“ na východě Ukrajiny pod kontrolou a do jaké míry rebelové jednají už jen díky dynamice, kterou jim dodaly měsíce války a zabíjení, z čehož musela logicky vzejít obrovská nedůvěra vůči všemu, co Kyjev dělá a co symbolizuje. Jejich neustálé statutární proměny z lidových republik v Novorusko a následně v jakýsi svaz jsou matoucí, ale vytváří to dojem, že se v situaci, kdy nemohou dosáhnout ničeho konkrétního v „terénu“, vrhají alespoň na „papírování“…
Na druhé straně je jasné, že pokud by Rusko opravdu chtělo, tak uzavře hranice a východoukrajinským rebelům nezbude než si vystačit se zbraněmi a bojovníky, které získají z „domácích zdrojů“. Konflikt by pak nejspíš poměrně rychle skončil a to za podmínek diktovaných Kyjevem. Fakt, že nekončí, podle všeho znamená, že Putin ještě v této asymetrické válce nezískal vše, co chtěl, a nyní se po telefonních linkách mezi Moskvou, Berlínem, Paříží a Kyjevem domlouvá nějaký kompromis. A nejdůležitější otázkou v tomto směru se jeví, jak zajistit, aby se nynější situace neopakovala, tedy, jak východu Ukrajiny zaručit nějaké jistoty, které by ho uspokojily. Porošenko ve středu ale například vyloučil ruštinu coby státní jazyk, což je zcela určitě krok přesně opačným směrem.
Přitom už nejde o to, kdo bude vítězem, ale spíš, aby nikdo nebyl na hlavu poraženým a nestal se tím pádem do budoucna jakýmsi otloukánkem a myšlenkami na revanš. Nicméně k vítězům: Už nějakou dobu jsou jimi přece Putin a Rusko — mají Krym (zatímco nám, Západu, zbyl zkrachovalý Kyjev). Je mimochodem zvláštní, jak už se o Krymu v mainstreamu skoro nemluví. Jako by si na to všichni už tak nějak zvykli… Je ale pravděpodobné, že téma znovu ožije, protože referendum o připojení k Rusku má v plánu i nový parlament Jižní Osetie.
Doněčtí a luhanští povstalci hovoří o tom, že cílovým stavem jejich snažení je zapojení osmi oblastí na jihu a východě Ukrajiny. Je realistické, že by jiskra povstání přeskočila například do Dněpropetrovska, kterému bez viditelných protestů vládne pevnou rukou oligarcha Kolomojskij, nebo do Charkova či Oděsy? Dle průzkumů ještě v únoru velká většina obyvatel těchto i dalších oblastí nechtěla odtržení od Ukrajiny. Čeká tedy Ukrajinu do konce tohoto roku klid?
Umím si představit, že rebelové v zápalu boje a revolučního nadšení ve svém bezprostředním okolí propadli kolektivnímu pocitu, že táž nálada panuje i dvacet kilometrů vedle. Nicméně Kolomojského Dněpropetrovsk je po celou dobu krize v relativním klidu a převládá tam spíše prokyjevská atmosféra, Oděsa se k rebelii nepřidala ani po masakru z počátku května, kdy v tam lidé z Pravého sektoru a dalších skupin upálili a postříleli desítky lidí, a Charkov nepovstal ani ve chvíli, kdy kdosi spáchal atentát na tamního starostu Kernese. Nevěřím, že by se na tom všem mělo něco výrazně změnit. Doněck a Luhansk jsou v tom samy a z tohoto hlediska je nelze ani vnímat coby „mluvčí“ celého východu Ukrajiny. I proto lze předpokládat, že do pár měsíců bude celá ozbrojená krize vyřešena.
Vladimir Putin v Rakousku podepsal smlouvu na výstavbu rakouské části plynovodu South Stream a řekl, že Američané, kteří chtějí do Evropy dodávat svůj břidlicový plyn, chtějí stavbu produktovodu z konkurenčních důvodů překazit. Co by čtenář měl o této věci vědět? Putin řekl, že ruský plyn vedený plynovodem bude vždy levnější než americký zkapalněný plyn. Je to tak? A co případný břidlicový plyn z Ukrajiny? Jinak, Rakousko bývá někdy označováno za když ne proruské, tak k Rusku vstřícné. Je to pravda? A pokud ano, jak je to možné?
Plynová otázka je aktuálně velmi důležitá. Chystáme k tomuto tématu v příštím čísle Literárek speciální přílohu. Téma je to o to zajímavější, že do něho politici „vplétají“ mnoho vyložených bajek a marných přání. Putin opravdu ve Vídni konstatoval, že americký tlak na zastavení South Streamu, tedy plynovodu, který by obcházel rizikové území nespolehlivé Ukrajiny, je čistě konkurenční a očekávatelný. Důležité ovšem je, že na výstavbě tohoto plynovodu se budou vedle rakouské OMV podílet také další členové konsorcia, tedy italská Eni, francouzský Total, německý Wintershall…
Jinými slovy, tento „ruský plynovod“ je ve skutečnosti nadnárodní obchod, z něhož bude týt řada evropských koncernů a Rakousko, kde má plynovod ústit, se navíc promění ve významné plynárenské centrum Evropy. Snaha, s níž Vídeň aktivně blokuje veškeré pokusy o razantní sankce proti Rusku, naznačuje, že jí na tomto statutu velmi záleží. A jakmile je ve hře zisk, politika jde stranou – jinými slovy, tlak především Obamovy administrativy (a několika východoevropských zemí) na přitvrzení sankcí, naráží na „volnou ruku trhu“. Totéž ostatně platí i pro případný vývoz amerického zkapalněného plynu – nejnovější analýzy konstatují, že americké koncerny ho nebudou vyvážet do Evropy, ale do Asie, kde je aktuálně vysoká poptávka a tím i násobně vyšší cena. Tudíž, americký plyn nás od energetické závislosti na Rusku hned tak nespasí. A co víc, zatímco západní politici nedávné petrohradské ekonomické fórum z drtivé většiny bojkotovali, šéfové světových energetických koncernů tam byli a podepisovali další kontrakty s ruskými koncerny. Sankce nesankce.
Ukrajinský břidlicový plyn je sice také ve hře, ale spíš jen teoreticky. Koncern Shell si ještě se svrženým prezidentem Janukovyčem dojednal smlouvu na průzkum ložisek. Fracking je nejspíš ten ekologicky nejhorší způsob těžby a Shell si pro tyto účely vybral oblasti na východě Ukrajiny. Jeho mapa se takřka shoduje s místy bojů – je tam Slavjansk, Kramatorsk… Kdybych fandila konspiračním teoriím, tak mě okamžitě napadne, že tamní válka má vytlačit obyvatelstvo z míst budoucí těžby. Protože ale konspiracím moc nefandím, konstatuju jen, že průzkum byl kvůli válce zastaven.
Odpovědi na otázky Parlamentních Listů
