Břetislav Olšer
25. 6. 2014 Reformy.cz
Přišli v roce 2003 do Iráku s frází o demokracii a svobodě na rtech, pokoutně po bankrotu země odcházeli s lupem miliard dolarů. Z louže pod okap; nezničili teroristy, naopak máme pro změnu fundamentalistický chalifát v čele s organizací Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL), který od víkendu existuje po obsazení dálnice od Jordánska po Bagdád a hraničních přechodů do Sýrie. Nejsem masochista, ale musím říct, že současná situace v Iráku je pro mě určitou tragickou satisfakcí.
Tvrdím totiž, že USA jsou jen globální záškvara; kam přijdou, tam to rozhasí, rozkradou, obětují statisíce lidských životů, následně vyčůraně vezmou zase roha a jdou o dům dál. Stejné to bylo v Koreji, Vietnamu, Iráku, Libyi, Sýrii a dnes znovu v Iráku, kde již existuje od syrských hranic po Bagdád islámský chalifát. V Koreji trvala válka sice jen tři roky, ale pokus boje proti komunismu nevyšel, když sever zůstal dál na pozicích rudého vítězství. Ještě hůř dopadly boje ve Vietnamu, kde válka trvala deset roků a místo cíle US Army rozbombardovat zemi za tři měsíce do doby kamenné, byl komunistický již nejen sever země, ale rovněž jih. Navíc se třemi miliony mrtvých. V Afghánistánu byli zpočátku mudžahedíni v menšině, dnes po více než deseti letech vraždění má Taliban opět vrch. A vylhaná válka v Iráku těchto chvil opět připomíná Vietnam svým pokračujícím drtivým debaklem pro USA. Šílené “humanitární bombardování“ kobercovými nálety a k ničemu. Kam se na ně hrabe Rusko s Putinem…
A to si Spojené státy hojily svůj vietnamský mindrák válkou v Grenadě. Šlo o první významnou vojenskou operací USA od konce vietnamské války; zkouškou tzv. „vietnamského syndromu“, domnělého „postižení“, jež činí americké veřejnosti potíže podpořit bez jasného důvodu vojenský zásah USA. Grenadská invaze byla také pro Spojené státy snadným vítězstvím osm let po porážce ve vietnamské válce a pouhé dva dny po smrtícím útoku proti silám USA v Libanonu. Položila ke všemu precedens pro „změny režimů“ vojenským zásahem USA. Irák je nyní na pokraji rozpadu; Obama se falešně rozčiluje, že se irácká armáda od Američanů za těch deset let nic nenaučila, když utíká z boje s islamisty, kteří mají stále větší moc. Navíc Obamovy bezpilotní letouny, které chce nasadit v Iráku, zatím padají jako shnilé hrušky; za poslední tucet roků jich vzalo za své na čtyři stovky. A v Iráku je krutá bilance; na půl milionů mrtvých Iráčanů, tisíce spojeneckých vojáků. A místo slibovaného míru, demokracie a svobody se k moci dostává sunnitská radikální skupina Islámský stát v Iráku a Levantě. Při vykrádání bank získali na 500 miliard iráckých dinárů (8,7 miliard korun). Stali se tak nejbohatší teroristickou organizací na světě.
Podle kurdských zdrojů zmizelo také množství zlatých cihel, stejně jako Libyi zmizelo 144 tun Kaddáfího zlata. Náhodná stejná technologie loupení? Dálnice z Bagdádu do Jordánska a syrské hraniční přechody jsou již v rukách islámských radikálů s černou vlajkou nad hlavou. V čem je síla radikálů? Na dobytém území ISIL totiž okamžitě zavádí poplatky. Jen v Mosulu si z nich přijde měsíčně na osm miliónů dolarů. Na celém severu platí řidiči kamionů za povolení k průjezdu 200 dolarů. Platit na územích pod správou radikálů musejí i křesťané; dilema – smrt nebo výpalné. Teroristům přispívají také dárci, utajení oligarchové, takže jsou zatím ve finanční pohodě. Většina jejího majetku pochází z kriminální činnosti, výpalného, únosů, loupeží a pašeráctví. A jediní z Iráčanů, kteří jsou schopni islamistům vzdorovat, jsou již mockrát podvedení Kurdové, jež cítí, že mají nyní opět šanci na vznik vlastního nezávislého státu. Na rozdíl od vládních jednotek se dokázali postavit sunnitským radikálům. Kurdové se ale zdráhají věřit západním partnerům, kteří je v minulosti už několikrát podvedli. Třeba během války v Iráku, kde americké jednotky postupovaly společně s pešmergy, kurdsky „na smrt jdoucími”, což významově odpovídá latinskému moriturus. Tehdy Američané místo vděku Kurdy zatlačili z Kirkúku zpátky na sever, kde je po odchodu US Army Husajn v desítkách tisíc vyvraždil.
Všechno je však úplně jinak; jediné skutečné tažení proti ISIL by v tomto regionu mohla být fronta iráckých, íránských a syrských sil, které by svět konečně zbavily teroristických bojůvek, cvičených NATO. Je to tak; ISIL je totiž produktem spolupráce NATO se Saúdskou Arábií, trvající od roku 2007. Tehdy američtí politici se svými saúdskými „přáteli“ hodlali podnítit regionální náboženský konflikt, aby Střední východ zbavili vlivu Íránu. Kdo by zapomněl na stejnou situaci, kdy USA poskytovali informace Husajnovi, aby mohl porazit v děsivé válce Írán, kde už nebyl svržený americký poskok šach Páhlaví, ale zuřivý šiíta Chomejní. Není možné zapomenout ani na vášnivé líčení situace, jak bude mít Írán atomovou zbraň a chystané nálety Izraele na Teherán. Bojovníci ISIL byli a jsou podporováni, cvičeni a vydatně financováni koalicí NATO a států kolem Perského zálivu. Mají základny na území Turecka, které je samozřejmě členem NATO, a z něj pořádají výpady na území Sýrie, často s tureckou palebnou či leteckou podporou. Aby oslabila Írán, který je převážně šíitský, v zásadě už Bushova vláda se rozhodla razantně změnit směr své blízkovýchodní politiky. Proto přiletěl nahonem do Iráku John Kerry, aby odradil nelegálního premiéra Núrí Kamila Mohammeda Hasana al-Málikího od spolupráce s Íránem. Duchovní vůdce Íránu Alí Chameneí zase učinil USA a další západní státy zodpovědnými za krizi v Iráku. Ten je sice proti ISIL, ale USA nesnáší. Chce zničit sunnity, zatímco Američané ISIL tajně podporují. Chameneí je přesvědčen, že irácká vláda, lid této země a církevní činitelé jsou s to sami se vypořádat s krizí. Írán už dávno odhalil pokrytectví USA. Již během úspěšného pokusu o státní převrat v Libyi a svržení jejího vůdce Muammara Kaddáfího bylo zjevné, že Spojené státy a NATO podporují, financují a vyzbrojují partyzány, kteří jsou loajální al-Kájdě a oddaní radikální wahhábistické ideji, vyjádřené právem šaría. Proč je právě vytvořený sunnitský chalifát tolik bohatý? Zeptejte se Američanů, kdo stojí za propracovanou mafií výpalného a vykrádáním
Projížděl jsem táborem odpočívajících izraelských vojáků na hranicích se Sýrií. Golanské výšiny, místo, které je pro mladíky a dívky ve věku kolem 19 let místem permanentní války. Snažil jsem se vžít do myslí této omladiny, co je na válčení zvyklá, přesto v sobě musí mít vedle rodové oddanosti židovskému státu, též přirozený strach o svůj život, nechuť k zabíjení jiných lidí, postrádají hygienu, pohodlí a odpočinek svých domovů, vědí však, že je to jejich povinnost daná nejen zákonem i pro dívky, ale měla by být též genetickou hrdostí svých otců. Stejně mi šel mráz po zádech.
Zažil jsem ve Vietnamu bažiny, nejděsivější klima na světě, představoval jsem si zhýčkané americké chlapce, jak neví, kde je v džungli čeká smrt. Strach mírnili drogami a jen nenáviděli guvernérky Palinové, co tvrdily, že „vůdci našeho národa chlapce posílají na misi, kterou vytyčil Bůh…“ Skoro šedesát tisíc jich toho svého Boha prokleli, když naposled prostřílení vydechli. Ve své knize “Chickenhawk” popsal svoji účast vojáka ve Vietnamu pilot vrtulníku Robert Mason: “Ti, kteří se vrátili, trpí těžkými neduhy, vždyť jsme tam vypustili do ovzduší 72 milióny litrů jedovatých defoliantů Agent Orange. Přes 42 000 vojáků US Army trpí poruchami zraku, téměř tři tisíce jich zcela osleplo, 4 662 vojáci US Army z Vietnamu měli amputovány obě nohy, 20 965 jich přišlo o nohu nebo ruku, další asi tři tisíce živoří do dnešních dnů v psychiatrických ústavech…” Al-Kájda zase v Iráku?
Autonomní Irácký Kurdistán de facto vznikl místo slibovaného nezávislého státu jako šidítko hned po první válce v Zálivu, kdy si nad zdejší oblastí vynutila OSN bezletovou zónu. O více než deset let později se pak Kurdové opět přidali k západním jednotkám, které konečně svrhly Saddáma Husajna. Irácký Kurdistán, ležící na území bohaté na ropu a zemní plyn, by rád exportoval až tři miliony barelů ropy denně, přičemž první ze dvojice nových ropovodů má kapacitu 700 tisíc barelů denně a druhý „nejméně jeden milion“. Jeho zásoby činí zhruba 45 miliard barelů ropy, což je šesté největší naleziště na světě. Kurdové také chtějí vyvážet minimálně deset miliard kubických metrů plynu ročně, což odpovídá pětině kapacity velkého ruského plynovodu Nord Stream.
A zkuste v těchto horách afghánského Hindúkuše bojovat… Snímek Břetislav Olšer
Současní Kurdové obývají území na hranicích čtyř států. Největší území leží v Turecku, dále v Íránu, Iráku a Sýrii. O Kurdech se mluví jako o největším národu, který nemá svůj vlastní samostatný stát. A ani ho v moderní historii nikdy neměl. Na světě jich žije až 40 milionů; zhruba 14 milionů v Turecku, významnou menšinu tvoří i v Íránu, Iráku a Sýrii. Kurdský osud je celosvětově znám zejména právě v souvislosti s Tureckem. Zde už přes osmadvacet let vede svůj boj ozbrojená Strana kurdských pracujících. Od roku 1984 si prosazování jejich národních zájmů vyžádalo už 45 tisíc mrtvých.
Dnes už vím, jak se chovat v Turecku. Kdysi jsem si myslel, že jsem nesmrtelný mistr světa, takže jsem si dovolil na bazaru v Istanbulu vyslovovat slova jako „Kurdové“ a byl oheň na střeše; bylo to těsně po dopadení vůdce PKK Abdullaha Öcalana v roce 1999, nedávno jsem zjistil, že ani jméno Atatürk brané nadarmo, je nepatřičné. V západní části Turecka, východ už na tom tolik nebazíruje. Západu se totiž zavděčil zaváděním satanských zvyklostí, které byly naopak v rozporu s islámem na východě země. V Turecku sice žije 99 procent muslimů, ale když to říkám, vzpomínám na Mustafu Kemala řečeného Atatürk – „Otec Turků“, zakladatele moderního Turecka, které chce do EU. Zamítl chalifát, dovolil ženám dle vlastního výběru, zda chtějí nosit hidžáb nebo ne, vedl nesmiřitelný boj proti analfabetizmu, zavedl latinku, prosadil západní kalendář…
Ani ve Vietnamu nebyla příroda k bojovníkům milosrdná… Snímek Břetislav Olšer
Má právo Obama kritizovat iráckou armádu, když ji za deset let Američané ničemu nenaučili? Že mysleli jak na ropu a kšefty? Iráčtí vládní činitelé, státní úředníci i obyčejní Iráčané zjistili, že kontrakty nebyly udělovány tak, aby to bylo to bylo na úkor prospěchu iráckého lidu. Činitelé koaliční správy vyžadovali od subdodavatelů velké úplatky, jinak jim otevřeně sdělovali, že jim neudělí kontrakt. Šlo o částky až 300 tisíc dolarů v hotovosti. Celkem zpronevěřila západní koaliční správa asi 20 miliard dolarů z iráckého ropného bohatství a asi 3 miliardy plynoucí od amerických daňových poplatníků na rekonstrukci a rozvoj Iráku. Auditorský úřad OSN konstatoval, že o rozpočtu a finanční situaci v zemi rozhodovala samostatně západní prozatímní koaliční správa. Iráčané se na tom vůbec nepodíleli… Tři sta mrtvých…?
Po totálním fiasku ve Vietnamu i v Iráku se Američané snaží opět pokračovat v dovozu „demokracie a svobody pro irácký lid“, včetně devastace země, byť je otázka, kdo Irák ničí víc; jestli po deseti letech likvidace státu narychlo dodaní američtí „poradci“ v počtu několika stovek, nebo Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL)… Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet… Statisíce mrtvých to ale nezajímá, většina z nich se má báječně ve svém čtvrtém muslimské ráji s černookými pannami a řekami plnými medu a vína…
Inu, nejdůležitější je nevěřit americkým poradcům, že jim jde o zničení Islámského státu v Iráku a Levantě, vsaďte se, že USA do holportu s Íránem nepůjdou, aby ISIL upevnilo svůj chalifát a Kurdové, co jediní se budou bít jako lvi a biti jako žito, dostanou opět jen starou belu a ne svůj samostatný stát. Spojené státy přece už jednou bojovaly po 11. září 2001 proti Al-Kájdě, aby ji nedávno, jakoby nebylo málo na tři tisíce mrtvých po útoku na USA, podporovaly v Libyi a Sýrii… Nic proradnějšího novodobý frankensteinovský svět ještě nezažil a nestvořil…
