3. 6. 2014 AC 24
Během návštěvy ruského presidenta Vladimira Putina minulý týden v Číně podepsaly Čína s Ruskem ohromnou dohodu o zemním plynu v hodnotě asi $400 miliard. Dohoda o zemním plynu je ziskem pro Čínu i Rusko, jelikož Čína si zabezpečí dlouhodobé (30 leté) dodávky zemního plynu z Ruska a Rusko může snížit svou závislost na evropských trzích stejně jako posílit ruskou pozici vůči Západním sankcím. Mezi tím Čína s Ruskem provedly společné námořní cvičení ve Východočínském moři, čímž vyslaly odstrašující poselství Japonsku a USA.
Rovněž to naznačuje, že Rusko se teď vydalo blíže na stranu Číny i co se týče teritoriálních sporů mezi Čínou a Japonskem. Minulý týden navíc Čína s Ruskem vetovaly koncept rezoluce OSN o poslání Sýrie před Mezinárodní soudní tribunál pro válečné zločiny. Čína s Ruskem už před tím vetovaly předchozí tři rezoluce Rady bezpečnosti OSN odsuzující Sýrii.
Čína s Ruskem vydaly společné prohlášení, jehož hlavním poselstvím je, že rusko-čínské vztahy dosáhly nové fáze hlubokého strategického partnerství, a to pomůže oběma zemím posílit jejich mezinárodní postavení a vliv, čímž to přispěje k posílení mezinárodního řádu. Zvláštní důležitost má dohoda, že Čína s Ruskem prohloubí spolupráci na základě Konference o budování vzájemných vztahů a důvěry v Asii (CICA), což je nový bezpečnostní asijsko-pacifický aparát, ze kterého jsou pohodlně vyloučeny USA a Japonsko.
Unikla tajná agenda Bilderbergu: Jaderná agenda, Ukrajina, Sýrie, rusko-čínská dohoda o plynu, euro-nacionalismus
Rusko s Čínou nakonec podepisují historický $400 miliardový „Svatý grál“ plynových dohod
Takže otázkou, kterou si teď všichni kladou, je: Proč dochází k tomuto novému vývoji v čínsko-ruských vztazích? Hlavním spouštěčem je zjevně nedávná Ukrajinská krize, která vážně poškodila vztahy mezi Ruskem a Západem, čímž Rusko dotlačila blíže k Číně. Existuje však i ještě větší strategický důvod. Tím je, že existují vzájemné strategické potřeby jak u Číny, tak u Ruska, které chtějí vytvořit multipolární svět, který nebude pod dominancí USA, zvláště když Čína v Asii čelí hrozbám USA vedené aliance. Jak už před tím upozornil Zachary Keck, čínské šance na vítězství v námořním sporu s Japonskem částečně závisí na udržení dobrých vztahů s Ruskem. Z ruské perspektivy je rozšiřování NATO vážnou hrozbou ruské národní bezpečnosti a Rusko jako takové musí vrátit úder. Současné i budoucí schopnosti Ruska jsou však omezené, a tak zoufale potřebuje spolehlivého strategického partnera, kterým se ukazuje být Čína.
Daleko základnější otázkou však je: postupují Čína s Ruskem směrem k formální alianci? Někteří věří (tady a tady), že nová čínsko-ruská aliance se už vynořuje, a ta nakonec povede k multipolárnímu světu. Další s tím nesouhlasí (tady a tady) a poukazují na problémy v čínsko-ruských vztazích jako je historická nedůvěra, nedostatek společných hrozeb a konflikty zájmů ve Střední Asii. Je zajímavé, že uvnitř Číny došlo k určitým domácím debatám (tady a tady i tady) o tom, zda by Čína měla alianci s Ruskem vytvořit.
Prominentním prosazovatelem čínsko-ruské aliance je profesor Yan Xuetong z Qinghua University. Yan obhajují čínsko-ruskou alianci už roky. Podle Yana je nejdůležitějším faktorem určujícími, zda by měla Čína s Ruskem vytvořit alianci to, zda tyto dvě země sdílí nějaké strategické zájmy a jak dlouho by takové sdílení strategických zájmů mohlo vydržet. Zaprvé argumentuje, že v současnosti se ani Čína ani Rusko nemohou stát členy Západního bloku vedeného USA, protože další američtí spojenci by se cítili Čínou nebo Ruskem ohroženi. Za další, strana Západu by nikdy Rusku nevěřila, Rusko tudíž nemá žádnou lepší možnost než se dát na stranu Číny. Dále postavení Číny jako čísla dvě ve světě znamená, že Číně se od USA nedostane ve většině mezinárodních záležitostí podpory. Navíc upadající USA se rozhodnou pro strategii zámořského vyvažování rovnováhy, při níž budou spoléhat na své spojence v Evropě a v Asii, tedy aby tito vyvíjeli vyšší tlak na Čínu a Rusko. Takovýto narůstající tlak představuje pro Čínu i Rusko společnou hrozbu. Z čínsko-ruské aliance by tedy po příštích 10 až 20 let měly prospěch obě strany. Yan rovněž vyvrací argument, že čínsko-ruská aliance proti USA by vedla k další studené válce.
Oponenti čínsko-ruské aliance však poukazují, že takováto aliance by potenciálně mohla být dost drahá kvůli společným problémům, jako je strach z opuštění jinými a zatažení do cizích problémů. Čína by mohla být Ruskem zatažena do zbytečné války. Rusko by také nemuselo mít na takovéto alianci zájem při pomyšlení, že Rusko by nebylo ochotno v těchto vztazích být mladším partnerem Číny. Rusko si kromě toho chce udržet dobré vztahy se všemi asijskými státy, a proto když přijde na teritoriální spory Číny s Japonskem, tak na stranu Číny nepostaví. Ze všech těchto důvodů je čínsko-ruská aliance nerealistická a pro Čínu je strategické partnerství daleko pružnější a lepší.
Vypadá to tedy, že k formální alianci mezi Čínou a Ruskem v blízké budoucnosti z řady důvodů nedojde. Pokud nebudou USA vojensky ohrožovat jak Čínu, tak Rusko současně, tak k formální alianci nedojde. USA by však měly být opatrné, aby neudělaly další strategickou chybu, která jediná by takovou formální čínsko-ruskou alianci mohla zařídit.
