4. 6. 2014 Literární noviny
Od začátku mého žurnalistického působení se držím zásady nekomentovat články kolegů publikujících ve stejném periodiku, a to i v případech, kdy „svědí klávesnice“. Tohoto pravidla se hodlám držet z dobrých důvodů i nadále, nicméně v tomto okamžiku považují za svoji povinnost vůči čtenářům zvednout hozenou rukavici a pokusit se vnést trochu světla do mlhy, na kterou si kolega Komárek stěžuje.
Než se dostaneme k samotnému tématu, považuji za nutné komentovat Komárkovu poznámku o spoluautorce Levé a její kandidatuře. V našich „Tezích“ jsme zaujali k politice Severoatlantické aliance a Evropské unie jasné, kritické stanovisko podložené empirickými argumenty, které náš kritik nazývá „paušálními“. Mohl uvést fakta, která by roli EU v dnešním světě stavěla do „diferencovaného“ světla. Věcně tak neučinil a skutečnost, že V. Levá jako nezávislá kandidovala za Suverenitu lze jen těžko považovat za argument, který by naše teze vyvracel. Ba naopak: kandidovala na její listině, protože je proti hospodářsko-politickému konceptu reálně existující „Evropy“ (důraz budiž na uvozovkách). Stejně jako já, který za nikoho nekandidoval, a narůstající počet občanů členských zemí považuje Levá EU za instituci, která Evropu nebuduje, ale ničí. Nic neschovává a je tedy logické, že v tomto duchu vyzní i její text i politické angažmá.
Nyní k problému samotnému, nejprve k obecné otázce, o co v našem článku jde a co je Komárkova volná interpretace.
Již samotný nadpis sugeruje něco, co není obsahem „Tezí“, co z nich ale dotyčný kolega subjektivně vyvozuje. Přísně vzato odbočuje od vlastní problematiky a opomíjí argument týkající se politiky NATO / EU. K tomu dedukuje závěr, který podle jeho interpretace buď autorská dvojice Levá / Schnur vyvozuje nebo přinejmenším čtenáři nabízí.
Nuže, jak si čtenář může snadno ověřit, tématem naší analýzy není působení „Vladimíra Vladimiroviče“ nebo obecně politika Ruska, které by bezesporu za pozornost stály, ale Severoatlantické aliance a Evropské unie.
Přesto kolega Komárek cituje prezidenta Putina obviňujícího Západ z podpory protiústavního převratu na Ukrajině (který zde náš kritik nechává bez komentáře), aby ho vzápětí zpochybnil pozoruhodnou větou, že (citát:) „některá tažení NATO či ta inspirovaná USA a vedená „spojenci“ jako válka v Iráku jsou bezpochyby v rozporu s mezinárodním právem a mají charakter dobyvačné války“, nicméně přece jen prý zůstává několik otázek. Toto „ale“ konkretizuje ovšem pouze dvěma argumenty. Jednak zpochybňuje výpověď „Tezí“, že EU je neo-koloniální spolek podporující imperiální politiku USA, který navíc umožňuje propojení svých vojensko-politických aktivit s NATO. A závěrem relativizuje Putinovo hodnocení situace na Ukrajině, které sdílí kromě jiných nejen celá řada politických analytiků, bývalých i současných státníků nebo „putinovci“ jako Levá, Schnur nebo Klaus, ale i někteří bývalí američtí „jestřábi“ jako Kissinger, Buchanan a další. Ba co hůř, podle průzkumů i stále větší část západní veřejnosti se nespokojuje s „klasickým“ paušálním tvrzením o nelidskoprávním Rusku. I tento argument je zakončen pozoruhodným zjištěním, že se jedná o (citát:) „režim kapitalistický, plně zasazený v globalizovaném světě“. Pokud bychom se v této úvaze zabývali Ruskem, bylo by zajímavé vědět, jak tuto větu v kontextu kritiky NATO a EU interpretovat. Že se Moskva má ještě co učit, třeba jak si se soukromou al-Kajdou a „koalicemi ochotných“ vojensky zajistí přístup ke globálním trhům?
Budiž zopakováno, že Rusko nebylo tématem našich „Tezí“ a proto politiku Moskvy, vnitřní i zahraniční, nechci tématizovat ani nyní. Přitom bych chtěl zdůraznit, že by bylo žádoucí, aby se konečně i české prostředí začalo tímto tématem zabývat: analyticky, na empirických základech a mimo fosilní ideologická schémata studenoválečných myšlenkových stereotypů. Nebo stereotypů nových, diktovaných pravidly politické korektnosti. Přitom co se týká korupce a demokratických deficitů nemusíme za nimi do Moskvy, najdeme je v plnohodnotném množství i v našem „svobodném světě“. Samotná Evropská komise vyčíslila roční sumu korupce v rámci Unie na 120 miliard eur ročně. Tedy přímé, uchopitelné korupce. Brusel se stal domovem na 2 788 registrovaných (!) lobbyistů s přístupem k Evropskému parlamentu, kteří „pracují“ pro ca. 5 528 firem. Statistika z dubna tohoto roku hovoří o 1 700 lobbyistů jen z finančního sektoru, s výdaji 120 milionů eur ročně. Jejich vliv na politiku Unie je poměrně dobře zmapován. Nebo tzv. Kulatém stolu průmyslníků (European Roundtable), iniciovaný v roce 1983 zástupci průmyslu a tehdejším předsedou Evropské komise Delorsem, který během dalších let koncipoval Maastricht I a dnešní podobu „evropské integrace“. Dnes u něj sedí zástupci 45 evropských průmyslových koncernů s přímým kontaktem k bruselským institucím. Aktuálně lze připomenout jednání o zóně volného obchodu mezi USA a EU (TTIP), která probíhají takřka podle stejného schématu: za zavřenými dveřmi (i pro vlády členských států), 95% „jednatelů“ jsou zástupci průmyslu a lobbyistických skupin z jednotlivých odvětví. Demokratická kontrola veškerá žádná, o nějaké formě občanské participace, třeba prostřednictvím národních parlamentů nebo alespoň parlamentu evropského, když už do něj máme volit, ani nemluvě. Dlužno dodat, že vzhledem ke způsobu fungování centrálních unijních institucí, v prvé řadě všemocné komise, nic nového pod sluncem: nulová transparence, nulová kontrola, nulová participace. Chtěli bychom se o tomto problému vyjádřit provokativně a politicky nekorektně, potom asi takto: přímý vliv průmyslových a finančních korporací na politiku je takový, že korupce není zapotřebí.
Ale v zásadě nejde o rádoby západní sebestřednou aroganci, se kterou z pohlížíme z naší kotliny na všechno, co leží východně od ní, ale o metodu argumentace: co vypovídá o kvalitě zahraniční politiky jednotlivých zemí, její kompatibility nebo naopak rozporuplnosti s mezinárodním právem skutečnost, že podle Transparency international (zpráva z r. 2012) existuje ve Rwandě, Namibii nebo na Kubě méně korupce než v Itálii, zatímco Francie je podle ní více zkorumpovaná než Bahamy?
A situace ve Spojených státech? Co považujeme za korupci, lobbyismus nebo loupež, a co za válečnou odměnu podle zákona tržní džungle? Michal Komárek pokládá otázku, zda jsou všichni prezidenti jako G. W. Bush, a vyzývá k diferencovanému pohledu jak na ně, tak na jednotlivé členské státy EU. K nim se dostaneme, nejprve k americké otázce.
Za prvé. Nositel Nobelovy ceny míru Obama jak ve vnitřní, tak i zahraniční politice Bushe dokonce v mnohém překonal. Naše „Teze“ se zabývaly zahraničně-politickými otázkami, proto zůstaňme pouze u nich a těch vnitropolitických činů, které s nimi souvisejí. Tak třeba dal Obama pokyn k bombardování Libye bez souhlasu Kongresu, což odporuje ústavě, a podepsal dokument umožňující v cizině fyzickou likvidaci nejen cizích, ale i amerických státních příslušníků podezřelých z terorizmu. V roce 2009 zajistil svým podpisem kontinuitu Bushova Zákona o vojenských komisích (MCA) z roku 2006, a 31. prosince 2011 fakticky zrušil zbytek ústavní ochrany amerických občanů, když ratifikoval přídavek k Zákonu o zbrojním rozpočtu na rok 2012, který umožňuje na území Spojených států bez předešlého zatykače libovolně dlouhé zadržení člověka podezřelého z teroristické činnosti ve vojenském vězení; bez řádného soudního řízení, právní pomoci a možnosti odvolání. Budiž podtrženo, že tak činí v okamžiku, kdy NATO vybombardovalo v Libyi islamistům cestu k moci. Těm „rebelům“ a al-Kajdě, proti kterým dnes údajně, samozřejmě zcela nezištně, bojuje Francie a její euro-spojenci v Mali.
V kontextu této demontáže právního státu a na pozadí odposlouchávací aféry NSA prohlásil bývalý prezident Jimmy Carter (a nejen on), že ‚Amerika v tuto chvíli nemá fungující demokracii‘. Tolik k následovníkovi Bushe, který se ještě v Bílém domě neohřál a již si mohl na stěnu pověsit mírového Nobela, Afroameričanovi, kterého předvolební propaganda stylizovala do inkarnace jakési personální unie Martina L. Kinga a Johna F. Kennedyho. Jak by asi reagoval Michal Komárek, kdyby šlo o ruského prezidenta, o ruskou Dumu a ruské vojenské intervence? Jaká bouře nevole by se proháněla každým dnem českými mainstreamovými médii, kdyby nešlo o americkou (a britskou), ale ruskou nebo čínskou tajnou službu!
A nezapomeňme zmínit Obamův velmi „diferencovaný“ přístup k tzv. arabskému jaru. Zatímco Libye byla zničena transatlantickými bombami a Sýrii před stejným osudem – uchopením moci islamisty a totálním rozvratem země – prozatím zachránila pouze ruská přítomnost a politické odhodlání podtržené odpovídající vojenskou silou, mohli prozápadní feudálové v Bahrajnu nejprve za pomocí saudských tanků (které jinak ve vší tichosti a s euroamerickým souhlasem potlačují protesty šíitů na jihu poloostrova) zmasakrovat pokojné demonstranty a následně ještě uspořádat Formuli 1. A nejnovější příklady poněkud selektivního přístupu Obamovy administrativy k demokracii a právu najdeme na kyjevském Maidanu (konkrétně k ilegální ukrajinské vládě, která se díky masívní intervenci Západu dostala k moci ozbrojeným převratem, která posílá armádu, Pravý sektor převlečený za Národní gardu a podle všeho i žoldáky z americké Academi na „ozbrojené teroristy podporované z Ruska, páchající protiústavní násilí“) a istanbulském Taksimu, kde již celý dlouhý rok Erdoganův režim „pacifikuje“ obušky, gumovými projektily a vodními děly republikánskou opozici – i za cenu mrtvých. Čímž zároveň předvádí, jak měl postupovat Janukovyč.
Škoda, že aktuální situace v zemi našeho severoatlantického spojence Turecka, kromě jiného největšího světového žalářníka žurnalistů, zůstává mimo pozornost českých zastánců „lidí v tísni“.
„Každému prezidentu jeho vlastní válku“ – tak by mohl znít jednotný republikánsko-demokratický volební slogan. Bushův následovník měl svoji Libyi a tlačí se do Sýrie, Bush jun. Afghánistán a Irák, jeho předchůdce Jugoslávii / Kosovo. A nejen to. Barack Obama radikálně dokončil demontáž právního státu započatou Bushem juniorem, Bill Clinton provedl kvalitativní krok v politice Bushe seniora ohledně „privatizace“ mezinárodního práva: teoreticky novou politicko-vojenskou doktrínou NATO („Out-of-Area“ a „Out-of-Defence“), o které jsme s V. Levou referovali v „Tezích“, prakticky útokem na Jugoslávii. Podrobnosti včetně strategicko-politického vývoje od začátku 1990. let, který tomu předcházel, není potřeba opakovat, jeho základní body jsou nastíněny v předchozím článku. Je tedy evidentní, že ona ‚některá tažení NATO‘ mimo mezinárodní právo, jak píše Komárek, nejsou dílem náhody, špatných prezidentů a jejich poradců nebo nepříznivé konstelace hvězd, ale prakticky rezultují z postupně, systematicky připravované a smluvně zakotvené strategie kontroly světového dění prostřednictvím hrubé vojenské síly, s logem „humanitární intervence“ a pod praporem morální povinnosti ochrany lidských práv. Selektivní a účelový přístup k nim snad není potřeba rozvádět.
Ke stroze kritickému zhodnocení reálné politiky USA a NATO tedy není zapotřebí projevů „Vladimíra Vladimíroviče“, jak se pokouší sugerovat náš kritik, ale stačí si přečíst oficiální dokumenty amerických vlád, Severoatlantické aliance a porovnat je s praxí. A ta nestaví do politického ofsajdu Putina a Rusko nebo Čínu, ale americké prezidenty po roce 1990 bez rozdílu stranické příslušnosti: z hlediska morálního kvůli dvojímu metru v přístupu k lidským právům, ba co hůř – vzhledem k jejich mocenské instrumentalizaci, i mezinárodně-právního, o čemž jasnou řečí vypovídají zmíněné vojensko-zahraničněpolitické doktríny USA, NATO a EU. Čímž se dostáváme k Evropské unii.
K podrobnému rozboru smluv se nechci vracet, základní body týkající se tzv. zahraniční a obranné politiky Unie jsme uvedli v „Tezích“. A každý má možnost se s nimi seznámit v textu Lisabonské smlouvy. Zopakujme proto pouze obecně toto: Unie rovněž nehovoří o společné obraně teritoria členských států, ale jejich zájmů v celosvětovém kontextu. Jde tedy o ryze subjektivní terminus, který mezinárodní právo nezná. Navíc již instituční a personální spojení úřadu pro zahraniční a vojenskou politiku odporuje všem zásadám demokratického a právního státu a přinejmenším signalizuje militarizaci Unie. Je nepravděpodobné, že by v podmínkách celkového ekonomicko-politického charakteru (zaměření) EU zakotvených ve smlouvách včetně rozdělených kompetencí přineslo rozdělení úřadu kvalitativní změnu zahraniční politiky Bruselu. Cíle určují strategii a ty jsou jasné – s dvěma ‚vrchními úředníky‘ nebo jedním: boj všemi prostředky o co největší podíl na globálních trzích. Nicméně je zarážející, s jakou samozřejmostí byla tato procedurální formalita, ona „ministerská“ dvojjedinost západními demokraty, kteří jinak velmi pozorně sledují a hlasitě kritizují každý demokratický deficit v „proruských“ státech, přijata.
Michal Komárek rovněž připomíná nedostatečné zhodnocení eventuálních rozdílů mezi jednotlivými členskými státy. Tak tedy – za prvé. Řeč byla o EU jako takové, nadnárodním útvaru s právní subjektivitou, centrálními orgány a (kvazi) „ministry“ (Barroso, Van Rompuy, Ashtonová). Unie jako instituce je přítomná v Kosovu, dala zelenou k bombardování Libye, podporuje ozbrojené „rebely“ v Sýrii (zároveň označuje domácí salafisty za ohrožení ústavních pořádků č. 1 a farizejsky naříká nad miliony syrských uprchlíků) a aktivně spolupracovala na násilném svrhnutí legální vlády na Ukrajině, přičemž jí nevadilo a nevadí, že je na stejné straně barikády s ultranacionalistickými / neofašistickými silami.
Jako světlou výjimku připomeňme odmítavý postoj Rakouska k francouzsko-britské a následně severoatlantické agresi vůči Libyi nebo odpor Vídně proti šíleným plánům obou bývalých koloniálních mocností zrušit embargo EU na přímé dodávky zbraní „rebelům“ do Sýrie. Ty by potom nemusely na místo určení putovat via Saudská Arábie, Katar nebo Emiráty, ale zcela legálně od evropského přítele syrského džihádu až k „proevropskému“ vousáči. Dlužno dodat, že v této souvislosti zasloužil respekt nejen bývalý ministr Schwarzenberg, ale i tehdejší česká vláda, kteří se ohledně Sýrie nenechali strhnout Paříží a Londýnem k akčnímu nohsledství a zachovali chladnou hlavu i zdravý rozum. Podobné postoje ovšem v konečném výsledku a pod mlýnskými kameny rozhodovací bruselské mašinérie celkový postoj této instituce neovlivnil a neovlivní. Unie neodstartovala skutečnou evropskou iniciativu za mírové urovnání (její postoj během konání mírové konference tzv. Ženevy II se v ničem nelišil od destruktivní pozice USA), ale jednoduše šalamounsky přenechala rozhodnutí o vyzbrojení „rebelů“ těžkými zbraněmi jednotlivým státům.
Rozdíly mezi členy Unie tedy existují především v aktivním a pasivním přístupu k „humanitárním misím“. Jedni jsou pasivní, dělají, co se od nich očekává, ale bez nadšení a jen to nezbytně nutné. K nim patří bezesporu Česko, přičemž je nutné vzpomenout tří politiků, kteří se v zahraničněpolitické oblasti pokoušeli praktikovat nezávislou diplomacii: Václav Klaus, Jan Kavan (česko-řecká mírová iniciativa během bombardování Jugoslávie) a Jiří Dienstbier ve funkci zvláštního pověřence OSN pro lidská práva v Jugoslávii. Však taky za to tehdy od vrchního euro-protektora Kouchnera dostal co proto. Druhé státy naopak překypují aktivitou (hrají první ligu), snaží se instrumentalizovat EU ve prospěch svých zájmů (Francie v Africe, Německo a Polsko ve východní Evropě) a předhánějí se v honbě za politickým vlivem. V zásadním přístupu k mezinárodnímu právu nebo univerzalitě lidských práv naopak mezi členskými státy rozdíly nelze pozorovat.
Zde se přece jen zastavme u jedné země, která skutečně dříve tančila z řady: Francie. Striktní zásada nezávislé a vyvážené zahraniční politiky, toto úctyhodné dědictví Charlese de Gaulla, platila ještě alespoň do určité míry za prezidenta Chiraca. Jeho dva následovníci, Sarkozy a Hollande, provedli radikální odklon se všemi důsledky jak obecně pro svět a politickou pluralitu Západu, tak i míru zapojení Evropské unie do vojensko-politické strategie Spojených států. Byla to právě Francie, tehdy ještě mimo velitelské struktury NATO, která v roce 1999 kladla odpor nové atlantické strategii umožňující preventivní války a vojenské akce bez mandátu OSN kdekoliv na světě. Nynější „Sarkollande“ se naopak stal jejím předním zastáncem i aplikátorem.
Souhrnně tedy můžeme konstatovat, že od Kosova přes „arabské jaro“ až po Ukrajinu nezaujala Evropská unie ani jednou pozici, která by se zásadně lišila od politiky Spojených států. Samozřejmě to lze vysvětlit spojeneckou věrností nebo interpretovat tak, že všechno bylo „okay“ a tedy k tomu nebyl důvod. Pokud někdo tuto pozici zastává, měl by to vyslovit přinejmenším tak jasně jako jsme my v „Tezích“ popsali naši pozici. A samozřejmě podložit věcnými argumenty.
K politickému charakteru EU ještě jednu retrospektivu na „arabské jaro“. V době, kdy na libyjská města padaly francouzské a britské rakety, masakrovaly domácí i zahraniční tanky a vrtulníky pokojné demonstranty v Bahrajnu, policie zapalovala stany, ve kterých spali nebo odpočívali účastníci nenásilných protestů. Jejich brutální potlačení, které dokonce jinak velmi zdrženlivý úřad komisaře OSN pro lidská práva označil za ‚šokující‘, komentoval Robert Cooper, zvláštní poradce K. Ashtonové, před Evropským parlamentem těmito slovy: „Není jednoduché řešit demonstrace, které se mohou (sic!) stát násilnými. Pro policisty je to obtížný úkol. Toto není něco, co se stává v západních zemích, a nehody (!) se stávají.“. Je nutné k roli Evropské unie ještě něco dodávat?
4. Ad ‚privatizační mise‘
Poslední odstavec bude věnován eventuálním pochybnostem Michala Komárka o privatizačním charakteru „humanitárních intervencí“, pokud ovšem jeho citaci našich vět interpretuji správně. Kritický kolega totiž citoval, ale již nenapsal, zda se s hodnocením ztotožňuje či nikoliv, a pokud ne, tak proč. Vycházejme tedy z toho, že o tom pochybuje.
V říjnu 2004 se britský deník The Guardian zabýval útokem NATO na Jugoslávii, prostudoval dostupné materiály a položil otázku, komu to všechno prospělo. Nebyl první ani poslední, uveďme ho proto jako příklad za mnohé – začněme navrhovanou dohodou z Rambouilett.
Tak především obsahovala článek dovolující okupaci nejen Kosova, ale celé Jugoslávie vojsky NATO, tedy podmínku, kterou by nemohl dobrovolně přijmout žádný stát na světě, který nezamýšlí sám na sebe abdikovat. Z hlediska lidskoprávního a následně vojensko-politického (údajná ochrana kosovských Albánců) byly ale ještě podivnější články jedna a dvě čtvrté kapitoly požadující – světe div se! – zavedení tržního hospodářství a privatizaci (!) národních podniků. Dlužno dodat, že Jugoslávie tehdy nebyla, jako jediná evropská země, členem MMF, Světové organizace pro obchod, ba ani Evropské banky pro obnovu a rozvoj. V praxi to znamenalo ekonomickou suverenitu státu a národně regulovaný přístup západního kapitálu. Podle toho taky vypadala bilance náletů: 14 zničených tanků, oproti tomu 372 (!) průmyslových podniků, mezi nimi i automobilky Zástava v Kragujevaci. Dlužno dodat, že mezi zasaženými podniky nebyla ani jedna soukromá firma s podílem zahraničního kapitálu. Po svrhnutí Miloševiče zrušila nová prozápadní vláda privatizační zákon z roku 1997, který stanovil, že přinejmenším 60% akcií musí patřit zaměstnancům podniků, a následně prodala 70% společností západním kupcům. V Kosovu byl dokonce uhelný důlní komplex Trapča obsazen vojáky NATO, dosavadní vedení i se se zaměstnanci násilně vyhnáni. A nyní hádejme, kdo se stal vítězem jeho privatizace? Wesley Clark, vrchní velitel válečné operace v Jugoslávii. Zásoby kosovského uhlí jsou největší v Evropě a odhadují se na 16 miliard tun. Pan bývalý generál totiž vlastní (kromě dalších finančních a lobbyistických firem) podnik BNK Petroleum na výrobu syntetické nafty. A poznámku na okraj: v současnosti působí jako poradce rumunské vlády.
O dubiózní praxi privatizace všech lukrativních kosovských firem i nerostného bohatství (zinek, zlato, stříbro, olovo, nafta) UNMIKem existuje dostatečné množství zpravodajství a analýz. Jejich rozprodání doslova a do písmene „za babku“ západním „investorům“ nelze nazvat jinak než jako mezinárodní loupež století. A kromě mnoha jiných, méně známých tváří, najdeme vedle generála ve výslužbě Clarka další známé aktéry kosovského dramatu. Ve stručném přehledu uveďme třeba velvyslance USA v Prištině Christophera Della a lukrativní zakázky firmě Bechtel, největší stavební korporaci ve Spojených státech, nebo M. Albrightovou, která si zajistila nejprve majoritní podíl na největší síti mobilního telefonu v Kosovu, poté v tamním Telekomu. Výčet privatizátorů z oblasti politiky a vojenství jimi zdaleka nekončí.
A co třeba kolegou Komárkem vzpomínaný Irák?
Nejznámější příklady amerického propojení armády, politiky a průmyslu (jde přesně o ten komplex, před jehož politickou mocí na konci svého úřadování varoval prezident Eisenhower) v irácké válce představují kauzy Enron (tehdejší šéf Kenneth Lay byl úzkým přítelem G. W. Bushe) a Halliburton (dříve, od roku 1995, mu šéfoval viceprezident D. Chaney). Konkrétně Halliburton byl již dříve involvován ve válkách v Somálsku, Rwandě, na Haiti a v Bosně.
V březnu 2013 uveřejnil vědecký časopis The Lancet studii o dopadu irácké války. Podle ní stála 2,2 bilionů dolarů, 120-190 tisíc lidských životů a 5 milionů vyhnanců z domovů. Financial Times zase spočítal, že 138 miliard dolarů šlo do soukromého sektoru staveb, techniky a bezpečnosti, z toho na 40 miliard právě na konto Kellogg Brown and Root, dceřiné firmě Halliburtonu.
Tato privatizace války se odehrává pod heslem „Outsourcing war“, což v praxi znamená, že stále více armádních – tedy státních – úkolů přebírají soukromé „služby“. A sice nejen transport, zásobování nebo stavby, ale i vojensko-operativní a bezpečnostní / ochranné úkoly. Právě v tato oblasti se neslavně proslavila firma Blackwater, po odhalení skandálu vystupující pod novým jménem Academi.
V roce 2008 zjistila studie washingtonského Centra pro veřejnou integritu, že 70 největších firem, které dostaly veřejné zakázky v Iráku, byly zároveň nejštědřejšími sponzory Bushova předvolebního boje.
Tolik k privatizaci Iráku, Kosova a otázce, zda NATO je nebo není – v politickém souznění s EU – nástrojem privatizace nebo ne. Samozřejmě vyvstává i zcela realistická, praktická otázka, kdo z ní těží: Amerika / Evropa občanů nebo Amerika / Evropa korporací? Myslím, že na ni není těžké odpovědět. Přesně stejný scénář investorských „přátel“ Kosova, Afganistánu a Iráku byl připraven pro Libyi a Sýrii. To, že tato strategie dostává rysy, že dnes v kancelářích iráckých naftových společností nevyjednávají povětšině američtí, ale ve vší diskrétnosti čínští manažéři, že po první privatizační euforii v Libyi se zahraniční firmy z tamního totálního chaosu spíše stahují a že v Sýrii k privatizačním orgiím zatím nedošlo, je dlouhodobější důsledek archaického, brutálního a tedy primitivního modelu dobývání světa z dob minulých, který přestává fungovat. Zaprvé: nikdo již nevěří pohádkám o ušlechtilých válečných motivech ochrany lidských práv. Zadruhé: i ti, kteří se po intervencích dostali k moci, chápou, že jsou pouze vyměnitelnými figurkami, začínají se emancipovat a ohlížet po jiných spojencích. Za třetí: západní svět a jeho vojensko-politicko-ekonomické instituce zřejmě dosáhly limitu svých možností. Dobýt nebo zničit zemi je jedna věc, udržet ji věc druhá.
Odpověď na Komárkovu reakci zakončím Ukrajinou, kde nejen v lidskoprávním farizejství, ale i v oblasti sebe-odměňování pokračuje Obamova administrativa ve šlépějích svých předchůdců.
V telefonickém rozhovoru amerického prezidenta s jeho ukrajinským protějškem Porošenkem nešlo o pokojné urovnání krize, právní stát a dodržování demokratických standardů, ale o rychlé „hospodářské reformy“. V oblasti energetiky jsou již zřejmě v plném chodu, neboť byl do dozorčí rady ukrajinského koncernu na zemní plyn Bursima Holding jmenován Biden junior, syn úřadujícího amerického viceprezidenta. Nebude v ní první (a možná ani poslední) Američan: jeho kolegou je Davon Archer, osobně spojený s ministrem zahraničních věcí Kerrym, kterému dříve dělal vrchního volebního manažera.
Můžeme tedy tipovat, jaký scénář se na Ukrajině prosadí: kosovský nebo libyjský? V každém případě bude zajímavé pozorovat, zda se na ukrajinské privatizační scéně začnou postupně objevovat další „přátelé Ukrajiny“ z oblasti politiky, vojenství a businessu. Třeba ti, kteří jsou uvedení na seznamu dozajista zcela nezištného pomocného kolektivu pod firemním názvem YES-Ukraine. Pokud se mi ani nyní nepodařilo vnést světlo do oné husté mlhy, na kterou si Michal Komárek stěžuje, musíme doufat, že tak učiní alespoň přímí aktéři ukrajinského „vstupu do Evropy“.
