George Monbiot
28. 6. 2014 A2larm The Guardian
Posedlost růstem je dnes velké tabu a neschopnost se s tím vypořádat přivede lidstvo k záhubě.
Ekonomický růst úzce souvisí s užíváním fosilních paliv. Než se podařilo vytěžit obrovské množství uhlí, každý vzestup průmyslové výroby vedl k poklesu zemědělské produkce.
Představme si, že v roce 3030 před Kristem by se majetek všech lidí v Egyptě vešel do jednoho metru krychlového a rostl by o 4,5 procent ročně. Jak velký by musel být sklad dotyčného majetku o tři tisíce let později, někdy v době bitvy u Actia? Přesně to se snažil vypočítat investiční bankéř Jeremy Grantham.
Zkuste hádat. Desetkrát větší než pyramidy? Velký jako Sahara? Atlantický oceán? Jako celý objem planety? Nebo by byl ještě větší? Ve skutečnosti by odpovídal 2,5 miliardy miliard slunečních soustav. Od takového výsledku už je jen krok k paradoxnímu závěru, že spása spočívá v kolapsu.
Ideologie uhlí
Úspěch spočívá v sebezničení. Selhání spočívá v sebezničení. To je neřešitelná situace, kterou jsme si sami vytvořili. Klidně ignorujte klimatické změny, zánik biodiverzity, vyčerpání vodních, půdních, nerostných nebo ropných zdrojů, chcete-li. I kdyby všechny tyto problémy zázračně zmizely, logika kumulovaného růstu tak jako tak činí naše další pokračování nemožným.
Ekonomický růst úzce souvisí s užíváním fosilních paliv. Než se podařilo vytěžit obrovské množství uhlí, každý vzestup průmyslové výroby vedl k poklesu zemědělské produkce. Průmysl totiž ke svému provozu potřeboval dřevěné uhlí nebo koňský pohon, a to na úkor půdy potřebné pro produkci potravin. Každá předchozí průmyslová revoluce selhala, jelikož růst nebylo možné udržet. Těžba uhlí tento začarovaný kruh prolomila a umožnila na pár stovek let takzvaný trvalý růst.
Kvůli neomezenému růstu využíváme čím dál větší část povrchu naší planety k těžbě, výrobě a úschově věcí, které nepotřebujeme.
Za vývoj a patologie moderní doby (totální války, dosud nevídanou koncentraci globálního bohatství, destrukci planety) není zodpovědný ani kapitalismus, ani komunismus. Může za to uhlí a pak také ropa a plyn. Ono základní směřování určila rozpínavost závislá na uhlí a stala se hlavní ideologií. Ostatní jsou podružné. Jenže dnes jsou přístupné zásoby již vyčerpány, a tak musíme pročesávat skryté kouty naší planety, abychom tuto zcela nesmyslnou představu mohli dál udržovat při životě.
Zbytečné plundrování
Na konci května, pár dní poté, co vědci oznámili, že ledovcová pokrývka v západní Antarktidě nevyhnutelně roztaje, se ekvádorská vláda rozhodla povolit ropné vrty v srdci Národního parku Jasuni. Ještě předtím však navrhla ostatním státům, že pokud jí zaplatí polovinu ceny ropy nalezené v této části parku, pak ji tam ponechá. Lze to chápat jako způsob vydírání, ale také jako formu fair trade. Ekvádor je chudou zemí s velkými zásobami ropy. Proč by to měl nechat být a vzdát se nároku na kompenzaci, když se všichni ostatní mohou utěžit k smrti? Vláda žádala 3,6 miliardy dolarů a dostala třináct milionů. Na místě, které se může pochlubit největší biodiverzitou na Zemi, kde se na hektaru deštného pralesa vyskytuje více druhů než v celé Severní Americe, se tak zakrátko usídlí Petroamazonas, firma, jež proslula ropnými skvrnami a různými dalšími pohromami. Téměř na čtyřiceti pěti procentech Národního parku Jasuni platí povolení k těžbě ropy.
Britská ropní společnost Soco si zase brousí zuby na Národní park Virunga v Demokratické republice Kongo, který patří k nejstarším africkým národním parkům a je jedním z posledních úkrytů horských goril, okapi, šimpanzů a lesních slonů. Ukazuje se, že ve Velké Británii se zřejmě nachází 4,4 miliard barelů břidlicové ropy, a tak tamní vláda sní o tom, že promění příměstské rezidenční čtvrti plné zeleně v novou deltu Nigeru. Snaží se změnit zákony, aby mohla začít těžit bez povolení a uplácet místní obyvatele ohromnými částkami. Tyto nové zásoby ale nic nevyřeší. Nenasytí náš hlad po zdrojích, jenom ho zjitří.
Logika kumulovaného růstu naznačuje, že jsme právě zahájili planetární čistku. Objem celosvětové ekonomie se zvětšuje, a tudíž je třeba najít a vyplundrovat jakékoliv místo, které může skrývat cosi nezvyklého a vzácného v koncentrovaném množství. Všechny zdroje vytěžíme a prošustrujeme, zničíme rozmanitou a různorodou krásu a na jejím místě vznikne monotónní šedivá pustina.
O čem se nemluví
Někteří lidé se snaží rozlousknout tuto bezvýchodnou rovnici mytickou zkazkou o dematerializaci. Tvrdí se, že výroba je dnes efektivnější, přístroje čím dál miniaturnější, a tak je ve výsledku třeba menší množství zdrojů. Nic tomu ale nenaznačuje. Produkce železné rudy vzrostla za posledních deset let o sto osmdesát procent. Obchodní společnost Forest Industries tvrdí, že „celosvětová spotřeba papíru je nejvyšší, jaká kdy byla, a ještě dále poroste“. Pokud nejsme v digitálním věku schopni omezit ani naši spotřebu papíru, jak můžeme doufat, že se tak stane u ostatního zboží?
Podívejte se na životy velice bohatých lidí, kteří určují tempo celosvětové spotřeby. Jsou snad jejich jachty menší? Nebo jejich domy? Umělecká díla? Nakupují méně vzácných dřev, ryb, kamenů? Aby měli kam umístit všechny ty zakoupené věci, které si za svůj život nebudou ani schopni užít, musí si pořizovat stále větší domy. Kvůli neomezenému růstu využíváme čím dál větší část povrchu naší planety k těžbě, výrobě a úschově věcí, které nepotřebujeme. Návrat fantazií týkajících se expanze do vesmíru ani nepřekvapí – prozrazují, že místo toho, abychom problémy řešili, je chceme přemístit někam jinam.
I když zázračně snížíme spotřebu nerostných surovin o devadesát procent, udrží-li se míra růstu předpovězená v loňském roce pro rok letošní (3,1 procent), jak naznačuje filosof Michael Rowan, oddálíme nevyhnutelnou katastrofu jen o sedmdesát pět let. Pokud setrváme u růstu, hospodárnost nic nevyřeší.
Společnost postavenou na růstu a jeho ničivých důsledcích pro přírodní systémy čeká nevyhnutelný kolaps. To je zdrcující realita, kterou žijeme, a o které se proto vůbec nemluví. Jedná se o velké tabu jednadvacátého století, téma, s nímž spolehlivě ztratíte sympatie vašich přátel i sousedů. Žijeme, jako bychom uvízli v nedělní novinové příloze. Jsme posedlí slávou, módou a nezáživnými tématy, jako jsou recepty, přestavby a dovolené, které představují základní pilíře jakékoliv středostavovské konverzace. Hlavně se vyhnout problémům, jež si skutečně zaslouží pozornost.
Fakta, která jsou nad slunce jasnější a vyplývají z jednoduché aritmetiky, považujeme za extravagantní a neomluvitelné pokusy, jak odvrátit pozornost, zatímco neudržitelné principy, na nichž stojí naše životy, jsou považovány za rozumné, normální a tak všední, že se o nich nemá smysl ani bavit. Závažnost tohoto problému je přímo úměrná naší neschopnosti o něm mluvit.
Autor je novinář a aktivista.
přeložila Tereza Stejskalová
