Ivan David
9. 6. 2014
Setkal jsem se s názorem „mladého člověka“, že „…mladé lidi nezajímá, co se děje na Ukrajině, nebo o dvě ulice dál. Zajímá je, co se aktuálně děje na Facebooku. Reálný svět, ve kterém fyzicky žijí, považují za neměnnou normu, samozřejmost, která nestojí za pozornost. To podstatné se odehrává na internetu.“
Autorem tohoto hodnocení je Martin Kopecký zde. O autorovi se mi na internetu, kde se odehrává to podstatné, nepodařilo nic bližšího zjistit, neboť nositelů takové kombinace jména a příjmení je příliš mnoho a autor zřejmě nevynikl nad jiné. Sám se zřejmě pokládá za intelektuála. Svůj úsudek o zájmech mladé generace doplnil vlastním pozorováním, když, jak tvrdí, „očumoval“ kolem Právnické a Filosofické fakulty a UMPRUM a „koukal po holkách“. Mladí lidé vycházejíce z výše uvedených škol „civěli do mobilu, …jako by byli sjetí nebo dálkově řízení“. Při pozorování chlapců viděl jen „chcípáčky“ a „neosvalené mamánky“, „…žádný výkvět ani revoluční potenciál. Ti dnešní mládežníci nějak nemají náboj. Viděl jsem nemocné mladé starce.“
Své pozorování uveřejnil v souvislosti s jakousi reportáží o semináři, o níž se však z jeho zprávy nedá nic bližšího zjistit, kromě sumarizujícího „seminář nepřinesl žádný světoborný objev“: „Prostě všichni vykládali něco, co dávno už všichni víme, ale nikdo nepřinesl nové souvislosti, nové informace, nenavrhoval nějaké řešení. Nemělo to drive. Aktivismus pod bodem mrazu, program, spolupráce, vize, prostě nic. Upřímně řečeno, co taky chtít od starých dědků. Je to přesvědčování bandy individualistických zahořklých gerontů a hrstky komsomolců. …Je to taková dědkovská žvanírna, pro mladé lidi odporná.“ Tímto hodnocením se dozvídáme o autorovi něco, co jsme nepotřebovali vědět.
Krása pomíjí, blbost je věčná
Jako v mnoha podobných případech, i zde jsem nabyl dojmu, že jsem byl na úplně jiném semináři než pan Kopecký. Jeho hodnocení ovšem neberu nijak zvlášť tragicky. Vzpomenu si na přednášku pedopsychiatra profesora Jana Mečíře, kterou jsem se zájmem vyslechl, aniž bych ho pokládal za odporného geronta. Bez komentáře v úvodu přečetl výroky mnoha věhlasných autorit hodnotících současnou mladou generaci a to počínaje starověkem a konče současností. Hodnocení byla bez výjimky kritická a stejně paušální jako soudy pana Kopeckého.
V každé generaci jsou lidé různí zájmy i talentem. Z mladých blbců se pravidelně postupně vyvinou staří blbci a géniů je málo. V tom se generace neliší. Mládí s sebou nese zejména zvýšenou potřebu „očumovat holky“ nebo jiné objekty sexuálního zájmu. A samozřejmě i jiné zájmy související s věkem a sociálním postavením. A k mládí patří rovněž velmi kritický postoj ke starší generaci, než někteří zráním dospějí k uznání, že „táta přece jenom něco uměl“. Nic nového pod sluncem. Dobře si pamatuji četné spolužáky, kteří již v útlém věku naznačovali, že všechno vědí a všude byli dvakrát. Skoro všichni byli hnáni touhou být originální a také se ztotožnit se vzory své generace, takže nakonec vypadali všichni stejně a sdíleli stejné „hodnoty“, aby nebyli souvěkovcům podezřelí.
Přemlouvání báby
Organizátoři seminářů by bez výjimky zajisté byli rádi, kdyby na semináře chodili i lidé střední a mladé generace. Rádi poučují a rádi se poučují. Jenže ti první i ti druzí nemají zřejmě tak silný motiv, aby si udělali čas.
Slýchali jsme v mládí příslib čí výhružku, že „ještě tato generace bude žít v komunismu. Komunismus byl hypotetický společenský řád, nikoliv nálepka pro tzv. „lido-demo“ importovaná americkými sovětology. Střední generace slýchala, že jejich generace bude žít v blahobytu vytvořeném neviditelnou rukou trhu. Současná mladá generace slýchá totéž, ale identifikuje to jako blábol podobně jako moje generace báchorky o komunismu. V čem ale opravdu bude žít současná mladá generace, to nevím, ale obávám se, že jí není co závidět.
Starší generace je po záplavě –ismů skeptická a mnozí jsou i zahořklí. Někteří jsou však stále přístupní kouzlu nových báchorek. Nejednu bábu ani není třeba přemlouvat. Jak mi před dvaceti lety sdělil profesionální tazatel agentury zkoumající veřejné mínění, byl po zodpovězení otázek zvědav, proč chudí důchodci chtějí volit ODS: „To mi řekli mladý, voni věří, že se budou mít dobře a já jim to přeju.“
To důležité
K nejpodstatnějším atributům inteligence jistě patří schopnost odlišení podstatného od nepodstatného. Někteří staří lidé pokládají za podstatné to, co se právě děje na Ukrajině a chtějí vědět, proč se to děje a jaká z toho mohou vést východiska a jaké to může mít následky. Na semináře chodí jen desítky lidí. Videozáznamy na internetu pak shlédnou byť jen částečně stovky až tisíce lidí, Naproti tomu na akcích prosazujících legalizaci marihuany, kde se tvrdí, že tato rostlina je konečně po staletích nalezeným všelékem, je možno spatřiti stovky až tisíce účastníků, aniž by mezi nimi bylo možné pozorovat zahořklé geronty. Vidíme samé nadšené aktivistické mládí s drajvem, vizí a programem. Mám pochybnosti, zda by legalizace marihuany vyřešila naléhavé problémy současnosti a vedla k lepší budoucnosti. Ale nebudu trávit čas přemlouváním chlapců a dívek už proto, že na to nejsou zvědaví To důležité buď vědí a nebo pronesou kouzelnou větu: „Nepotřebuju důkazy, já tomu prostě věřím.“
Nedávno mě jeden třicátník poučil, že „žádná generace nevyřešila problémy, které způsobila“. Nevím, kde tu sentenci četl, ale prostě tomu věřil. Já ovšem věřím, že nelze určit vinu za „problémy“ a přičítat jí určité generaci. V každé generaci se najdou lidé připravení maximalizovat vlastní prospěch bez ohledu na jiné. Ne v každé generaci dostanou příležitost. Vzniklé problémy lze řešit až když uzrají k řešení svojí velikostí, nepřehlédnutelností a naléhavostí. Mezi tím doroste další generace v níž se najde několik málo lidí schopných najít řešení (zpravidla chybné, jak se později ukáže) a přesvědčit o něm současníky. Předpokládám, že v každé generaci takoví jsou, ale ne každá generace dostane příležitost. „Řešitelé“ budou mít zájem se něco dozvědět o významných společenských pohybech v historickém kontextu. Masového zájmu o „žvanění odporných dědků“ není třeba. Na semináře budou dál chodit spíše starci s mladou duší než mladí starci.
