Tereza Spencerová
11. 6. 2014 Literárky 
Americký lingvista a komentátor zahraniční politiky USA Noam Chomsky se takřka celý život věnuje válce mezi mýty a fakty.
Terorismus je běžnou praxí americké politiky a nejen americké. Stalo se zvykem některých států zaměňovat „terorismus“ s „protiterorismem“ a ospravedlňovat jím i masové vraždy.
To je jen jeden z bezpočtu komentářů, kterými americký lingvista Noam Chomsky demytizuje současnou Ameriku. „V běžné praxi bývá teror považován za zbraň slabých. Podmínkou ovšem je, že jej páchají vždy jen ti druzí. Zbavíme-li se ale tendenčních definic, zjistíme, že terorismus je především zbraň mocných,“ píše například ve své knize Hegemonie nebo přežití. Logicky pak muselo následovat loňské konstatování, že „Obama řídí největší existující teroristickou operaci současnosti a možná i v dějinách.“
Jeho názory jsou pro mnohé jen těžko stravitelné, další se k nim pro změnu hlásí až nekriticky. Oba tyto postoje jsou nejspíš chybné, protože myšlenky Noama Chomského jsou především skvělou příležitostí k zamyšlení, tím spíš, že Chomsky byl v letech 1980 až 1992 nejcitovanějším žijícím autorem v oblasti humanitních věd a dodnes se drží v popředí všech nejcitovanějších zdrojů, hned vedle Shakespeara, Marxe a bible. Není proto nejspíš divu, že ho americký deník The New York Times označil za „nejvlivnějšího žijícího intelektuála dneška“.
Věda a politika
Své politické postoje začal veřejně projevovat už v roce 1964, kdy se už coby profesor věhlasného Massachusettského technologického institutu (MIT) zastal studentů, kteří odmítali narukovat do války ve Vietnamu. „Bylo by nemorální, kdybych se tenkrát nepostavil na jejich stranu,“ vzpomínal Chomsky v britském deníku The Guardian. „O rok později jsem poprvé vystoupil na veřejném shromáždění a kritizoval jsem válku samu. Zaútočil na nás tehdy rozzuřený dav, vypadalo to zle, museli nás zachraňovat policisté. Sice se jim naše proslovy taky nelíbily, ale bylo to pro ně lepší, než kdyby měli v areálu univerzity pár mrtvých.“
Krátce nato napsal protiválečnou esej Zodpovědnost intelektuálů, kterou v roce 1967 publikovala prestižní The New York Times Review of Books.
Zrodila se tak nová, politická a kontroverzní tvář Noama Chomského, jehož jméno už bylo v té době v odborných vědeckých kruzích pojmem. Dva roky po nástupu na MIT, v roce 1957, totiž publikoval práci Syntaktické struktury, čímž v lingvistice vyvolal revoluci. V knize o necelých sto dvaceti stranách, která v českém překladu vyšla v roce 1966, navrhl, aby se studium jazyků začalo pojímat jako součást psychologie a biologie, neboť – jak tvrdí – osvojení si jazyka je záležitostí vrozené či přirozené struktury lidského mozku. Chomsky dospěl k názoru, že není náhoda, že se děti při osvojování mateřského jazyka chovají stejně, bez ohledu na to, o jaký jazyk se jedná – dělají stejné nečekané chyby, zatímco jiných, které bychom mohli považovat za logické, se nedopouštějí.
Svými odbornými publikacemi, které se mimo jiné opírají také o výsledky činnosti slavného Pražského lingvistického kroužku, položil základy nových vědních oborů, jako je například psycholingvistika nebo věda zabývající se metodami, jak děti učit mluvit. Jeho teze o struktuře jazyků se navíc dodnes využívají také při vytváření počítačových programů.
Ačkoli má v oboru mnoho kritiků a některé jeho ideje z druhé poloviny minulého století už jsou považovány za překonané, jeho snaha neustále hledat nové cesty k pochopení problémů mu z pozice vědeckého enfant terrible vydobyla trvalé místo v intelektuálském establishmentu.
Stalinismus v kibucu
Narodil se v roce 1928 ve Filadelfii v židovské rodině. Jeho otec uprchl v roce 1913 z Ruska, předkové jeho matky pocházeli z Litvy, ale ona se narodila už ve Spojených státech. „V naší rodině to vypadalo jako v židovském ghettu,“ popisoval Chomsky v jednom z rozhovorů. „Otcova rodina byla přísně ortodoxní, mezi matčinými příbuznými byli komunisté. Byli bez práce, ale žili bohatým duchovním životem, a tak bokem k tomu všemu byli navíc ještě Židy.“ Jejich mateřským jazykem byl jidiš, ale v rodině se nesměl používat, všichni měli mluvit jen „běžnou newyorskou angličtinou“. „Část příbuzných přitom přemýšlela v jidiš a druhá polovička, k níž patřila i naše rodina, v hebrejštině,“ vysvětloval svou lásku k hebrejské kultuře a literatuře.
Někdy v deseti letech se u Noama začal projevovat jakýsi silný pocit morální spoluzodpovědnosti za osud světa, jak se sám vyjádřil. V té době také napsal svůj první politický článek, v němž po pádu republikánské Barcelony ve Španělsku vyjadřoval obavy z celosvětového rozmachu fašismu. „Když mi bylo šestnáct, shodily USA bombu na Hirošimu. Byl jsem v té době na židovském táboře. Ta zpráva mnou otřásla, ale ještě víc mě šokovalo, že to ostatní nechalo úplně v klidu. S nikým jsem si o tom nemohl popovídat, protože v tom nikdo nespatřoval nic strašného.“
V roce 1953 strávil šest týdnů v Izraeli v kibucu, kde se mu zalíbilo a zcela vážně uvažoval o tom, že by se tam odstěhoval natrvalo. Nakonec si to ale rozmyslel. „Jako anarchistický experiment mě to nadchlo, ale způsob, jakým tamní Židi zacházeli s Araby a Židy z Orientu, byl nepřijatelný. Nejvíc se mi ale hnusila tamní ideologická uniformita. Bylo to tak stalinistické, že se to nedalo akceptovat,“ vzpomíná muž, který dodnes za nejvýznamnější svobodu považuje naprostou svobodu vůle a sám sebe označuje za stoupence anarchosyndikalismu.
Vrátil se proto na MIT – kdy nyní v pozici profesora působí už přes padesát let – a vedle lingvistického bádání se naplno zapojil do politické diskuse na témata, která se bytostně dotýkají samé podstaty Spojených států. Už tehdy si vzal na mušku svobodu tisku. V jednom ze svých prvních děl s názvem Výroba souhlasu o ní Chomsky napsal: „Propaganda je pro demokracii totéž, co násilí pro totalitní režim.“ Média podle něho neznamenají svobodu vyjádření; místo toho nabízejí volnému trhu, tedy inzerentům, své zboží v podobě čtenářů nebo diváků. „Co by při pohledu na mediální trh viděl takový Marťan?“ pokládá Chomsky řečnickou otázku. „Že produkt médií, tedy čtenáři a diváci, bude rozdělen podle toho, jak si to přejí inzerenti, a učiní tak s ohledem na vnější podmínky, tedy na to, v jakém státě se toto dělení odehrává.“
Kritika, kritika, kritika
Chomského aktivity lze zjednodušeně popsat jako pokračující válku mezi mýty a fakty. „Staví se proti nespravedlivé moci a bludům, které tato moc produkuje. Odmítá byť jen náznaky nějakého amerického altruismu nebo humanitárních kroků,“ tvrdil o něm kdysi profesor Kolumbijské univerzity Edward Said. Přesně v intencích tohoto citátu se Chomsky snažil poukazovat na nejednoznačnost situace v Kambodži nebo demaskovat nesmyslnost tvrzení americké vlády o budování nového světového řádu, které ovládlo světový tisk v době války v Perském zálivu. Poukazoval na dvojí standardy, s nimiž se svět staví ke kosovským Albáncům na jedné straně a k tureckým Kurdům na straně druhé, neúnavně kritizuje americkou politiku, která vyústila v masakry civilistů v Kolumbii nebo ve Východním Timoru. V době, kdy náš prezident Havel pronášel věty o nutnosti „humanitárního bombardování“ Jugoslávie, Chomsky jen konstatoval, že tehdejší nálety nemohly být motivovány ochranou lidských práv a s ohledem na to, co po nich následovalo, nemohla být tato práva ani jejich prvotním cílem. „USA jsou hanebná supervelmoc, která rozlišuje mezi obětmi, které za to stojí a které nikoli, a to jen podle toho, zda k těmto obětem dochází ve státě spřáteleném nebo nepřátelském,“ prohlásil tehdy Chomsky. A propos Havel -Chomského terčem se stal také po svém projevu v americkém Kongresu v roce 1991, jehož obsah prý, velmi zjednodušeně, jen svědčí o tom, že jedna velmoc prostě v nadřazené pozici nahradí druhou a patolízalství je věčné.
Podobně jízlivě se vyjadřuje i o prezidentských volbách v USA. Například o těch z roku 2001 konstatoval: „Byl to triumf demokracie. Ve volební kampani se neprobírala žádná témata důležitá pro podnikatelský svět, a tak lidem nezbylo než hlasovat podle podružností, kterými je zavalovala média – Jak ten Bush vypadá a jestli ví, kde leží Kanada. Právě tímto způsobem se udržíte u moci za situace, kdy lidi nesmíte ovládat silou.“
Rozpaky i u svých fanoušků ovšem vyvolal svými reakcemi na útoky z 11. září 2001. Podle Chomského byly ve své podstatě logickou a snad i zaslouženou odpovědí světa, který je utlačován a zotročován americkou zahraniční politikou. Vcelku nepřekvapí, že si za podobné názory, které se v průběhu let principiálně nemění, Chomsky vysloužil kromě vlny nesmiřitelné kritiky i několik pohrůžek. FBI dokonce zjistila, že jeho jméno bylo na seznamu Teda Kaczynského, známého jako Unabomber, který rozesílal různým „nepohodlným“ lidem poštou balíčky s náložemi.
Amerika je nejlepší!
Pravidelně se opakující výroky, v nichž Chomsky označuje vědce a novináře za pouhé „kněze sekularismu“, mu v posledních letech takřka zavřely dveře do amerických médií. O to víc prostoru ale začal dostávat v Kanadě, v Evropě nebo v Asii.
Sám přikládá velkou budoucnost internetu i když s určitou dávkou skepticismu: „Dokud byl internet záležitostí veřejnou, byl svobodný a otevřený, ale jen málo lidí k němu mělo přístup. Nyní se už k němu sice může připojit víc lidí, zato jeho svoboda se ocitá v ohrožení.“ Neustále se objevující zprávy o pokusech některých států dostat internet pod svou kontrolu dávají Noamu Chomskému bohužel za pravdu.
Za pravdu jeho názorům dávají ale i mnohé mezinárodní instituce a univerzity po celém světě, které mu udělily desítky prestižních cen a čestných doktorátů. Sám Chomsky si ale asi nejvíc považuje faktu, že nositel Nobelovy ceny za medicínu Niels K. Jerne využil v roce 1984 jeho model generativní gramatiky k vysvětlení lidského imunitního systému. Jen o něco méně si pochvaluje to, že šimpanz, který se dokázal naučit 125 slov ve znakové řeči, dostal jméno po revolučním lingvistovi – Nim Chimpsky. Mimochodem, loni po něm byl pojmenován i nový druh endemitní včely z Texasu.
Rozhodně si toho prý váží víc než průzkumu anglického časopisu Prospect z roku 2005, z něhož Chomsky vyšel jako nejvýznamnější žijící intelektuál. „Něco podobného mi už kdysi přisoudili v New York Times, ale upřímně řečeno, já si průzkumu veřejného mínění moc nevšímám.“
A na následující otázku, proč při vší té kritice na adresu americké zahraniční politiky dál žije v USA a neodstěhuje se místo toho jinam, odpověděl stručně: „Protože věřím, že Amerika je pořád ještě ta nejlepší země na světě!“
