Martin Hekrdla
2. 6. 2014 Literárky
Střízlivých hlasů o událostech na Ukrajině zaznívá jen málo. Vytvořily se fankluby Majdanu a antimajdanu, Západu a Východu, „nelegitimního” Kyjeva a „separatistických” lidových republik, zlého Bruselu (potažmo Washingtonu) a hrozné Moskvy. Zjitřená představivost fanoušků nás jakoby vrací do dob, kdy na všech frontách vítězila Hitlerova Nová Evropa, existoval Sovětský svaz a ruský medvěd zosobněný Stalinem spřádal plány na ovládnutí světa. Český Facebook je rozpálený obviněními, kdo všechno „má na rukou krev ukrajinského lidu”. Jednou je to Putin, jindy dokonce i Zaorálek.
Na první pohled tu něco nesedí. Například proto, že kdykoli terén ovládne nacionalismus, etnické otázky (Ukrajinci, Rusové, krymští Tataři, ba i údajné čečenské bojůvky na východní Ukrajině), kdykoli je vědomí lidí okupováno historickými resentimenty (Hitler, Stalin, Bandera), někdo asi chce cosi významného před očima lidí skrýt. A když si po svržení miliardářského oligarchy Janukovyče zvolí národ miliardářského oligarchu jiného, „čokoládového krále” Porošenka, pak je evidentní, že ukrytí podstatných souvislostí bylo úspěšné.
Převedení sociálních zájmů ukrajinského obyvatelstva na geopolitickou logiku, etnicitu a zakrvácený koberec, po němž se šoupe křesly lokálních oligarchů (a ovšem globálních či regionálních mocností), je důsledkem faktu, že v ukrajinských událostech absentoval hlas ukrajinské levice (komunistická strana takovou levicí není, jde jen o jeden z mnoha oligarchických sekretariátů). Autentická levice byla přítomna na Majdanu a existuje i ve východních „lidových republikách”, ale její hlas byl převrstven eskalací konfliktu, odsunut – často otevřeným násilím ozbrojených band – do faktického undergroundu. A zůstal hlasem volajícím na poušti.
Tento hlas však přináší důležité postoje i informace. Má jistě své vlastní iluze, ale dobře demaskuje iluze jiných o západoevropském či ruském ráji, o lidových nadějích delegovaných na oligarchy. Naposledy – před prezidentskými volbami – tak učinili aktivisté Levé opozice Denis Denisov a Vitalij Dudin v ukrajinsko-ruském časopise GASLO. Autoři například upozorňují, že ti, kteří utíkají před „banderovci” do Ruska, by si měli uvědomit, že tam působí rozsáhlé – a velmi účinné – ilegální sítě neonacistických teroristů. Ale těžiště jejich argumentace spočívá v ekonomicko-sociální rovině, v tom, co vždycky zásadně ovlivňuje kvalitu lidského života.
Denisov s Dudinem například upozorňují, že drastické reformy nadiktované Kyjevu Bruselem a Mezinárodním měnovým fondem běží v Rusku na plné obrátky. Putinovi neoliberální ekonomové chystají novou „šokovou terapii” v cenách a monetární politice (hodnota rublu klesá ještě víc než kurz ukrajinské hřivny). Ruský blahobyt je relativní, protože omezený na několik velkých měst, zatímco většina venkovských regionů prožívá opravdovou depresi. Obyvatelé Krymu se brzy přesvědčí, že rodinné přídavky jsou v Rusku menší než na Ukrajině. V Rusku byla zprivatizována státní železnice, někde až trojnásobně zdraženy lístky a za mizivou kompenzaci zrušeny cestovní výhody důchodcům. Ruský Zákoník práce stanovuje tvrdší podmínky pro pracující než ukrajinský a umožňuje propustit i odborářské aktivisty. Neplatiče nájemného není na Ukrajině možné – alespoň na papíře (platí tam ještě sovětský bytový zákon) – nechat „vybílit” exekutory a rychle vyhodit na ulici. V Rusku ano. Bez přestání jsou ruští studenti – ve jménu spoluúčasti – nuceni v různých formách platit školné…
Ano, Ukrajina je v kritické hospodářské a sociální situaci. Ale neoliberální reformy, do nichž je tlačena, mohla by u Putina nakoupit ve stejném rozsahu a skoro i kvalitě jako u paní Merkelové. Ten tanec Ukrajinců jakéhokoli původu a jazyka, tanec smrti mezi Západem a Východem, je poskakováním z deště pod okap (a naopak). A celou tu sociální poušť s oligarchy ve světle ramp a s umlčenými hlasy v přítmí v podstatě zbývá – až si všichni generálové vyhrají s tančíky na mapách – už jenom vypapírovat.
