Martin Hekrdla
4. 6. 2014 Literárky
Výklad událostí v Číně před pětadvaceti lety – takzvaného „pekingského masakru” v noci ze 3. na 4. června 1989 na Náměstí nebeského klidu (Tchien-an-men) – se celé čtvrtstoletí sune ve stereotypech, které jsou horší než lež: je to polopravda.
Máme se spokojit s vědomím, že po několikatýdenních protestech tehdejšího „pekingského jara”, v nichž prý hlavně studentstvo a akademičtí disidenti požadovali rozšíření ekonomické reformy (1979) Teng Siao-pchinga ještě také o demokracii a svobodu západního střihu (viz neumělá napodobenina americké Sochy svobody na Tchien-an-men, kterou pak tanky symbolicky převálcovaly). A že totalitní režim především studenty zmasakroval (odhady obětí jdou od 200 do 3000), pozavíral nebo donutil k exilu.
S úlevou se pak konstatuje, že režim po krátkém zaváhání neopustil cestu ekonomických reforem a že je třeba pořádně tlačit na západní státníky a korporace provozující v Pekingu byznys jako obvykle (business as usual). Nejlépe se svoboda teď tlačí přes disent, Tibet a internet, svatou trojici občanských práv, východního transcendentna a západních technologií. Téma režimní perzekuce „duchovní cesty zušlechťování” těl i myslí, provozované budhisticko-taoistickou sektou Fa-lung-kung, mezitím vyšlo v médiích z módy. Že se nějaké „opium lidu” vymkne autoritářskému režimu z rukou, je běžné.
S reálnými dějinami moderní Číny se budeme muset teprve seznámit. Neboť svoboda myšlení (a svoboda vůbec) nemá význam, ba fakticky neexistuje, jsou-li podstatné skutečnosti přecházeny či zamlčovány. Čína není jen velkým bankovním skladem mezinárodních zúčtovacích jednotek (především dolarů a eur) a není pevnou součástí globálního ekonomického systému až členstvím ve Světové obchodní organizaci (WTO) od počátku 21. století.
Pilířem NAŠEHO sytému je říše středu především jako bezkonkurenční zásobárna relativně levné a bezprávné pracovní síly. Jenom takzvaní „mingong” (migranti z venkova, „kovozemědělci”), kteří jsou často placeni pod úrovní legální minimální mzdy, představují 250 milionů osob, což je 40 procent (dvě třetiny) pracovních sil v tamním průmyslu (a 80 procent ve stavebnictví). Neměli bychom v dostatečném množství a za standardní ceny k dispozici všechny ty smartfony, notebooky, autorádia, LCD televizory, kopírky, DVD přehrávače atd. bez stamilionů čínských rukou a jejich pohůnků, „rudých knížat” v čele strany a státu, centra a regionů, firem a bank.
Lump anebo hrdina…
Často jsou proti sobě mylně kladeny jako kontrastní periody dvě éry, vymezené jmény „čínského Stalina” Mao Ce-tung a (1893-1976) a „čínského Gajdara, Balcerowicze či – prosím za odpuštění – Klause” Teng Siao-pchinga (1904-1997), který se stal „mužem roku” amerického časopisu Time (1985). Je to zažraný omyl, protože – za prvé – společným jmenovatelem obou ér byla taková varianta ovládání společnosti čínskou monopolní byrokracií, která se jevila aktuálním vůdcům pro uchování jejich absolutní moci jako nejefektivnější. Za druhé, Mao nejen položil základy industrializace Číny (mezi lety 1952 a 1978 rostla průmyslová výroba v průměru ročně o 11,5 procenta a podíl průmyslu na HDP ze zvýšil z 18 na 44 procent); byl to on, kdo již v letech 1971-1975 stihl ztrojnásobit čínský zahraniční obchod, zahájit „pingpongovou diplomacii” s administrativou Richarda Nixona v Bílém domě, uznat režim generála Pinocheta v Chile a poslat čínskou delegaci na pohřeb generála Franka do Madridu. Byl to Mao, který sám předpokládal, že Teng asi převezme štafetu čínské vládnoucí garnitury a provede ji úskalími konce 20. století. To se také po jistých peripetiích stalo a od Nového roku 1979 – tři roky po Maovi – odstartovaly Tengovy „modernizační” reformy.
S tím, že se režimu může vymknout z rukou nejen dalalajláma nebo jiná náboženská sekta, ale i miliony „našich pracujících”, měl čínský režim bohaté zkušenosti. Vlastně už od počátku se Maova skupina zformovala především jako nacionalistická („národně osvobozenecká”) síla a v očích – bez ironie – uvědomělého čínského proletariátu z pobřeží se poprvé zprofanovala (podle rad Stalinových emisarů) spojením s nacionalistickým Kuomintangem, který krvavým bílým terorem zlikvidoval komunu v Šanghaji (1927). Maovi komunisté, za Čankajškova režimu (1925-1949) vyhnaní z průmyslových měst, se ve venkovském prostředí (Dlouhý pochod 1934-1935) ideologicky „ruralizovali”, stali se sedláckými pragmatiky i dogmatickými voluntaristy současně a za japonské invaze (1937-1945) i občanské války (1945-1949) nabyli dojmu, že „moc vychází z hlavně pušky” (Mao). Dělnická třída pod rudými prapory sloužila jen jako dekorace nového režimu (1949), jehož vládci se reálného dělnictva spíše obávali.
Útok vymknutý z kloubů
Brzy bylo možné se o oprávněnosti těchto obav přesvědčit. Katastrofu voluntaristické industrializace, v níž vyústil Velký skok vpřed (během nějž v letech 1958 až 1961 zemřelo hladem asi 30 milionů lidí), sice Mao Ce-tung vyhodnotil zcela pragmaticky („Připojili jsme hovno k hovnu a k prdu prd!”), ale musel čelit svému upozadění, ba hrozbě úplného pádu, o nějž zděšená byrokracie sebezáchovně usilovala. Zahájil tedy protiúder sepsáním proslulé „rudé knížky” a „útokem na štáby” ve Velké kulturní revoluci (1966-1969).
Zpočátku byl Mao studentskými Rudými gardami nadšen. Tažení proti jeho nepřátelům v byrokratických aparátech, plné inscenovaných procesů a neidentifikovaných mrtvol plovoucích na hladině Žluté řeky, však nakonec přecházelo v hrozbu revoluce skutečné: dělníci v Šanghaji zahájili vlnu stávek v celé zemi a místo „kulturních” témat dodávaných shora žádali zvýšení mezd, zlepšení pracovních podmínek a právo na nezávislé odbory. Mao tedy dal rozkaz armádě, aby zjednala pořádek – tak, jak to od dvě dekády později učiní v roce 1989 Teng. Vojákům však trvalo celé dva roky 1968-1969, než převzali skutečnou kontrolu nad továrnami, obcemi, institucemi, finančnictvím a obchodem, středními a vysokými školami, stranickými sekretariáty a administrativou masových organizací a než tak obnovili otřesenou moc monopolních byrokratů. Ti pak od té doby hledali nějakou – jakoukoli – variantu svého režimu, která by podobné excesy a fatální hrozby navždy vyloučila.
Také proto byl počátek reforem Teng Siao-pchinga od svého startu v roce 1979 provázen permanentním strachem z „lidové reakce” na jejich dopady. Čínské vedení bylo upřímně zděšeno masovým hnutím polské Solidarity 1980-1981 (stejně jako bude zděšeno o třicet let později explozí „arabského jara” 2011, v němž zvláště káhirský Tahrír evokoval vzpomínky na pekingský Tchien-an-men).
Kořeny exploze
Není žádným „ekonomickým redukcionismem” konstatování, že to byly sociální důsledky prvních kroků Tengových reforem, které dodaly „pekingskému jaru” jeho razanci, masový charakter a krvavé vyústění. Reformy začaly v zemědělství přesunem státního majetku zpět na zemědělce (95 procent) spojeném s růstem cen jejich produktů až o 40 procent. Pokračovaly vytvářením „zvláštních ekonomických zón” otevřených zahraničnímu kapitálu. A od roku 1984 pokračovaly „horkou fází”, která vzájemně propojovala tři cíle: ziskovost podniků, flexibilní pracovní trh a deregulaci cen. Oficiální míra inflace v roce 1988 činila 19 procent, ale ta skutečná – s čísly se v Číně neustále manipuluje – asi 25 až 30 procent, přičemž ve městech, kde životní úroveň průměrné rodiny klesla o pětinu, dosáhla hodnot ještě vyšších. Statisíce lidí byly propuštěny z práce a o 50 procent vzrostla kriminalita.
Tohle byla opravdu „vhodná chvíle”, aby – 15. dubna 1989 – zemřel bývalý šéf komunistické strany Ču Jao-pang, sesazený dva roky předtím jako přílišný liberál, který chtěl uvolnit cenzuru. Do ulic při jeho pohřbu vyšlo 100 tisíc lidí v čele se studenty, kteří pak pokračovali v protestech, hladovkách a ve stupňování demokratických požadavků, přičemž na Tchien-an-men od té doby denně bivakovalo asi 10 tisíc protestujících.
Stranické vedení nebylo jednotné v řešení vzniklé situace. Generální tajemník strany Čao C´-jang dokonce tvrdil, že některé požadavky odpůrců režimu jsou oprávněné a navrhoval se studenty vést dialog (za což byl později sesazen a držen v domácím vězení). Premiér Li Pcheng a Velký kormidelník Teng prosazovali zásah. Dnes se tvrdí (aby se neřeklo), že reformátor a miláček Západu Teng si přál, aby byl zásah co nejumírněnější a nikomu se nic nestalo. Příště se patrně dozvíme, že zvažoval nasazení vojsk proti lidu v slzách dojetí, předčítaje soudruhům z Pohádek ovčí babičky.
Revoluce nebyla v televizi
Bylo to jinak. Teng se nezděsil studentů, jejich Sochy svobody, západních výzev na liberalizaci režimu nebo státní návštěvy Michaila Gorbačova, jenž kolem sebe šířil auru “glasnosti” a “perestrojky”. Teng se zděsil faktu, že dva dny po sobě – 17. a 18. května – zaplnili lidé všech profesí ulice hlavního města. A že si dělníci, kterých byla většina, začali již předtím zakládat nezávislé odbory (v dubnu Unii pekingských pracujících a v květnu Autonomní unii pracujích). Největší zděšení nastalo, že dva dny po vyhlášení výjimečného stavu 21 května stál na ulicích Pekingu nejméně milion lidí, v jejichž davech uvízly vojenské kolony a vojsko se – zlomový moment všech úspěšných revolucí – začalo bratřit s obyvatelstvem. Proto byly stahovány v následujících dnech z celé země k hlavnímu městu ty nejvycvičenější, ideologicky nejvěrnější a na zabíjení specilizované jednotky, které pak 4. června provedly onen “pekingský masakr”.
Nalejme si čistého vína. Na Tchien-an-men před pětadvaceti lety žádný masakr neproběhl. Zahynulo tam jen několik jednotlivců, protože pro tisíce studentů vytvořila armáda – po předchozím vyjednávání – volný koridor, kterým odešli. Bezejmenní mrtví hrdinové zatím poslední čínské revoluce padli v bojích o barikády kolem náměstí i jinde v Pekingu. Nebyli to zdaleka jen studenti, ale především dělníci, hlavní oběti “pekingského jara” (a hlavní poražení “čínského ekonomického zázraku” dodnes).
Jak vypadala situace před onou krvavou nocí z 3. na 4. června popsal očitý svědek britským novinářům: “Město je pod kontrolou dělníků a studentů (…) Mluví se o pěti milionech lidí, tedy o více než polovině jeho obyvatel, kteří byli včera v ulicích. Většina z nich jsou zaměstnanci. Všude kolem stále projíždějí nákladní automobily obsypané dělníky a studenty. Mají rudé prapory, transparenty a letáky. Přesunují se rychle od barikády k barikádě a kontrolují situaci, vyhodnocují, kde je potřeba pomoci. A všichni znovu a znovu zpívají Internacionálu (Socialist Worker 27. května 1989).
Tohle nám “komunističtí” představitelé oficiálního Pekingu, kteří se právě ustrašeně věnují programu “sociální harmonizace”, a už vůbec ne mluvčí západní internacionály ticha, polopravd a lží, kteří pravidelně vyvěšují tibetské vlajky, ani po pětadvaceti letech neřeknou. A všichni dobře vědí, proč.
