Tereza Spencerová
29. 6. 2014 Literárky
USA prý v Sýrii našly „umírněné rebely“, pro něž už mají připravené půl miliardy dolarů. Ti rebelové ze všeho nejvíc ale připomínají lochnessku — všichni o nich mluví, ale nikdo je neviděl „Bůh žehnej Baracku Obamovi – dokázal v Sýrii najít „umírněné“ rebely. Našel jich dost na to, aby jim poslal zbraně a zajistil výcvik v ceně 500 milionů dolarů.
Americký prezident Barack Obama v pátek oznámil, že požádá Kongres o zhruba 60 miliard dolarů na financování válek pro fiskální rok 2015, a svět má prý být rád, protože loni to bylo ještě o 20 miliard víc. Dosavadní „válka proti teroru“ byla přitom přejmenována na Zámořské nepředvídané operace (Overseas Contingeny Operations) a není součástí armádního rozpočtu, který letos dosáhne zhruba půl bilionu dolarů. A 500 milionů z oněch 60 miliard má zamířit ve prospěch „umírněné“ syrské opozice. A doyen západních blízkovýchodních zpravodajů, Robert Fisk, na to v The Independent reagoval posměšně: „Bůh žehnej Baracku Obamovi – dokázal v Sýrii najít „umírněné“ rebely. Našel jich dost na to, aby jim poslal zbraně a zajistil výcvik v ceně 500 milionů dolarů. Kongres chce tyto chrabré bojovníky za svobodu vyzbrojit, víte? A Obama, který poslal 300 svých elitních spartánských chlapců do Iráku pomoci Núrímu Málikímu bojovat s rebely, má potřebu poslat pomoc rebelům v Sýrii – i když většina z nich jsou na stejné straně s rebely v Iráku, které Obama chce, aby Málikí porazil. Matoucí? To si pište. Takže za prvé: kdo jsou to ti „umírnění“ rebelové, které chce Obama vycvičit a vyzbrojit? Neuvádí je – a ni nemůže, protože původní „umírnění“, kterým Amerika slíbila (spolu s Brity, Saúdy, Katarem a Tureckem) zbraně, se jmenovali Svobodná syrská armáda (FSA) a byla složena vesměs z dezertérů z Asadovy vládní armády. Ale Syrská svobodná armáda – John McCain si ji hodně zamiloval, než zjistil, že se v jejím rámci nechává na severu Sýrie fotit s bojovníky Al Kajdy – už neexistuje.“
Jistě, Obama nemůže „umírněné“ syrské rebely jmenovat. Možná by mohl, kdyby někde v Sýrii na západní podporu čekalo 50 tisíc mužů, což by mohla být smysluplná síla. Co když jich tam ale čeká jen 5000? Nebo snad pět set? Nebo jen pět maníků? Ono je to ale v zásadě jedno, protože americké zbraně beztak zamíří podle všeho rovnou k nějaké z „přijatelných“ frančíz Kajdy, která bojuje proti Asadovu režimu. Jeho svržení nebo alespoň prodloužení už tři roky trvajícího konfliktu jako by totiž znovu začalo nabírat ve Washingtonu na významu.
Plány a realita
Tady je třeba menší odbočka. Oficiální čínská agentura Sin-chua už v půli dubna vědoucně podotkla, že americko-ruský spor o Ukrajinu „nebude vyřešen v dohledné době“. Současnost to potvrzuje. Putinova podpora příměří, které na východě Ukrajiny vyhlásil prezident Porošenko, podle USA není žádnou snahou o deeskalaci, ale jen „malým rétorickým urovnáním“, načež následovalo ultimátum Johna Kerryho, že „pro Rusko je kritické, aby během hodin, doslova, prokázalo, že pomáhá s odzbrojením separatistů, vyzývá je k odzbrojení, ke složení zbraní a k tomu, aby se stali součástí legitimního politického procesu“.
Cynik by řekl, že si Západ rozdělil role – Německo hraje dobrého poldu a Amerika toho zlého. Spíš bude mít ale pravdu Sin-chua, že USA prostě nemají zájem na tom, aby se situace na Ukrajině uklidnila „v dohledné době“. Myslí si to i ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov: Být to jen na Rusku a západní Evropě, která nechce válku na starém kontinentu, vše by bylo už dávno vyřešeno, ale „naši zámořští, američtí kolegové, stále tlačí ukrajinské vedení do další konfrontace“.
Ať se to někomu líbí, nebo ne, bez plné spolupráce USA s Ruskem je přitom ukrajinská krize neřešitelná. Nicméně, proč by mělo Rusko se Západem plně spolupracovat, když je vše aktuálně nasměrováno tak, že by tím Kreml sám pomalu, ale jistě pomáhal Kyjevu do EU a NATO? A protože je rovněž zřejmé, že Putinův Kreml není Kremlem Jelcinovým, může situace na Ukrajině jen eskalovat. A čím víc bude Rusko zaměstnáno svým nejbližším okolím, nebude už tolik aktivní jinde, třeba právě v Sýrii… Že by se právě tímto směrem ubíraly úvahy Bílého domu?
Z hlediska USA mohou být Sýrie a Irák vnímány jako jeden obří chaotický pás. Na štábní kultuře mu ale rozhodně nepřidá například Kerryho úvaha, že by syrští (vesměs džihádističtí) rebelové, kteří nyní v Sýrii bojují s ISIS/ISIL o dominanci, zamířili také do Iráku, a to pod vedením vlivného kmene Šammár, z něhož pochází šéf syrské exilové opozice a saúdský chráněnec Ahmad Džarba. Právě Džarbovu Syrskou národní koalici (SNC) přitom USA v květnu uznaly za „jediné legitimní zastoupení syrského lidu“. Nabízí se tak bizarní obrázek: USA by rády poslaly Saúdy financovanou syrskou opozici bojovat do Iráku proti (donedávna) Saúdy podporovanému Islámskému státu Iráku a Sýrie/Levanty. A tím by se vedle kajdistů staly jen další silou, která přelévá do Iráku i celou syrskou válku.
Podobně komplikovaný scénář ovšem naráží na realitu, z níž Washington nevychází nejlépe, jak se přesvědčil John Kerry při své poslední cestě po Blízkém východě. Vedení SNC navíc zrovna minulý týden odvolalo velení zbytků Svobodné syrské armády kvůli korupci a rozkrádání fondů, ale Džarba osobně zase všechny velitele a příjemce západních a saúdských peněz osobně vrátil do hry. Rebelové v Sýrii přitom samotného Džarbu obviňujíz rozsáhlých finančních machinací a zpronevěr, což není příliš překvapivé – Saúdská Arábie ho už v roce 2008 vydala do Sýrie na základě zatykače za pašování drog. V Damašku byl Džarba odsouzen… a dnes je z pozice někdejšího „politického vězně“ hlavním nástrojem saúdské a americké politiky v Sýrii.
To ale není jediný důkaz, že to se Svobodnou syrskou armádou není „nijak valné“. Tato Západem podporovaná „umírněná“ síla ztrácí vliv i smysl už roky, a to na úkor stále silnějších islamistických skupin. A v době, kdy ISIS/ISIL rozšiřuje území pod svou kontrolou a vládou, FSA se tváří v tvář této síle dál rozpadá, o nějakém území pod její správou nelze prakticky mluvit a její bojovníci mizejí – buď s „revolucí“ rovnou končí a přecházejí na stranu režimu, nebo se přidávají právě ke „slibnějšímu“ ISIL/ISIS. A pokud USA stihnou FSA dodat ještě nějaké zbraně, mohou se takřka spolehnout, že skončí buď u režimu nebo u radikálního džihádu. Toť vysoká politika. Nebo lépe, slovy bývalého iráckého premiéra Ijáda Alávího, americká politika (nejen) vůči Iráku „postrádá kompas“.
Přitom prozatím nevychází ani potenciální kalkul s prodlužováním ukrajinské krize, protože náměstek ruského ministra zahraničí Sergej Rjabkov nyní v Damašku prohlásil, že Rusko džihádistické ofenzívě v Sýrii a Irákunebude jen pasivně přihlížet. Konkrétní kroky sice neupřesnil, nicméně současně na pomoc režimu v Bagdádu dorazila dodávka prvních deseti ruských stíhaček Su-24. Mají být dislokovány na nespecifikované základně na jihu Iráku a během dní by je měly doplnit také letky bitevních vrtulníků Mi-35 a Mi-28. Bagdád stroje koupil v Rusku a Bělorusku, protože na slibované americké stíhačky prý „čekal už moc dlouho“. Celkem Irák koupil údajně na 90 ruských stíhaček, a aby mohly být nasazeny okamžitě do boje, mají s nimi létat vysloužilí syrští piloti.
Region v pohybu
Celý Irák se kvůli postupu ISIS/ISIL dal mezitím do pohybu, fyzického i politického. Vládní armáda s desítkami tisíc dobrovolníků opevňuje obranu Bagdádu, Kurdové na své relativně klidné území nevpouštějí uprchlíkyz Mosulu a dalších oblastí, na nichž džihád úspěšně experimentuje s cestou časem a vrací život do středověku, zatímco Pentagon najednou připouští, že koordinace postupu s doposud nenáviděným Íránem „není nemožná“. Na územích pod kontrolou ISIS/ISIL propukají boje s ostatními sunnitskými skupinami, které se původně přidaly, ale nyní se jim nepozdává budoucnost v podobě „chalifátu“. Nejvyšší íránský duchovní vůdce, ajatolláh Sistání, trvá dál na tom, že šíité se zvednou ke skutečnému boji proti ISIS/ISIL až po Málikího rezignaci, neboť právě on v čele státu pokazil vše, co mohl, a dal na jeho odvolání poslancům čas do úterka. Právě setrvání Málikího ve funkci je totiž podle všeho „zárukou“, že se Irák s konečnou platností rozpadne na šíitskou, sunnitskou a kurdskou část. (K sektářskému napětí nyní přidala irácká policie, která přiznala, že popravila na 70 sunnitských vězňů v Hílle, jen „aby jim znemožnila případný útek“.) Větší starosti ale Washingtonu dělá vysoká pravděpodobnost, že ISIS/ISIL nyní vstoupí do Jordánska, Ammán že by mohl požádat o pomoc Izrael, čímž by se do celého toho chaosu mohl vmísit ještě židovský stát. To by nejspíš rychle zamíchalo kartami a sjednotilo aktuálně znesvářené kajdisty. A jordánský král se bojí nejen bojovníků ISIS/ISIL na hranicích, ale především těch, kteří se mu – kvůli jeho dosavadní politice a „správě“ státu — rodí doma jako houby po dešti a začínají o sobě dávat vědět.
Demonstrace na podporu ISIS/ISIL v jordánském Maánu:
Postup ISIS/ISIL přitom má i další geopolitické důsledky. Radikální džihádisté obsadili největší iráckou rafinérii v Bajdží a její správu „robinhoodovsky“ svěřili do péče místním klanům, ovládají už i menší ropná polev provinciích Saláhaddín a Dijála, přičemž je o ISIS známo, že má své vlastní ropné experty schopné zajistit těžbu, zpracování i prodej ropy. Hrozba ISIS/ISIL už přiměla nadnárodní koncerny BP a ExxonMobile stáhnout své pracovníky z Iráku, také čínská CNOOC zvažuje, že odvolá svých 10 tisíc zaměstnanců. Boje se sice ještě nepřiblížily k ropným polím na jihu Iráku, které produkují 90 procent iráckého exportu, ale i tak už cena ropy na světových trzích vyskočila na devítiměsíční maximum. Irák každý den vyváží 2,5 milionu barelů a tento případný výpadek nebude podle expertů možné na světových trzích plně nahradit z jiných zdrojů. Spojené státy už proto tlačí na Saúdy, aby navýšili těžbu, ale ti se brání s tím, že jim situace – a růst cen na úroveň kolem 114 dolarů za barel – zatím připadají „dobré“. Je pak určitou ironií, že zatímco Kurdové obsadili Kirkúk, „přisvojili“ si tamní ropná pole a jsou připraveni navýšit svůj vlastní prodej ropy do zahraničí, pád rafinérie v Bajdží nebo překážky, které ISIS/ISIL rozestavěl po hlavních iráckých dálnicích, způsobily v Kurdistánu akutní nedostatek pohonných hmot. (Fotogalerie na Rudaw).
A stručně:
— Na severu egyptského Sinajského poloostrova bylo zatčeno 15 údajných členů ISIS/ISIL. Při přepadení autobusu byli ale zabiti čtyři vojáci.
— Někdejší dánský premiér Anders Fogh Rasmussen na nátlak Spojených států v roce 2009 zakázal vysíláníkurdské televize Roj TV. Měla to být úlitba Turecku, které pak už nebránilo, aby se Rasmussen stal šéfem NATO…
— I za přítomnosti českých vojáků vzrostla plocha pěstování opia v Afghánistánu loni o 36 procent, přičemž afghánské opium tvoří 80 procent světové nabídky, konstatuje nová studie OSN.
— Začalo sčítání hlasů ve volbách v chaotické Libyi a potrvá prý ještě týdny. Podporu tamnímu vzbouřeneckému (a chaotickému) generálovi přitom oficiálně vyjádřily Egypt a Alžírsko.
— Saúdská královská rodina, pod níž se citelně houpe trůn i vše ostatní, sleduje disidenty prostřednictvím počítačového viru koupeného prý v Itálii, oznamuje Human Rights Watch.
— Ve Španělsku byl zatčen bývalý vězeň z Guantánama, člen skupiny, která prý bojovala po boku ISIS/ISIL.
— Tunisko se v říjnu a listopadu chystá k parlamentním a prezidentským volbám a vypadá to, jako by se dosavadní islamistická vláda sama od sebe rozhodla v rámci jakési „rotace“ předat moc socialistům.
— Turecko prý zabránilo ve vstupu 5300 potenciálním bojovníkům, kteří se chtěli přes jeho území dostat do Sýrie a připojit se tam k džihádu.
— Sýrie Organizaci pro zákaz chemických zbraní předala poslední zbytky svého chemického arzenálu.
