Miroslav Tejkl
7. 6. 2014 Outsidermedia
Na Britských listech byla dne 13. 4. 2014 v příspěvku redakce s názvem „Důkaz, že dnešní kapitalismus ohrožuje civilizaci“ připomenuta prostřednictvím ekonoma Williama Huttona publikace francouzského ekonoma Thomase Pikettyho „Kapitál pro XXI. století“.
Na to, že je Pikettyho kniha v podstatě knihou vědeckou, se tento titul stal docela bestsellerem.
V týdeníku Ekonom č. 20/2014 byl na str. 30 uveřejněn krátký článek, který je Thomasu Pikettymu věnován, a který nese titulek (zřejmě jako parafráze názvu Pikettyho knihy samotné) „Thomas Piketty: Marxista pro 21. století“ a autor článku Lukáš Vincent říká:
„100 000 – tolik se zatím prodalo kusů Pikettyho bestselleru inspirovaného dílem Karla Marxe“.
I to srovnání s Marxem má něco do sebe, protože i Marxův Kapitál měl obdobně charakter vědeckého díla.
Až na to, že na rozdíl od Pikettyho téměř sedmisetstránkové knihy se Marxův Kapitál (jehož první díl je jen o málo větší) stával tím bestsellerem (aspoň pro ty intelektuály) až velmi pozvolna a postupně, s obrovským zpožděním a spíš až dlouho po smrti svého autora.
Výjimkou bylo poměrně masové přijetí prvního dílu Kapitálu intelektuálními kruhy carského Ruska 70. let 19. století, čímž byl Marx – jinak velmi zklamaný vlažným a jenom pozvolným přijetím Kapitálu na kapitalisticky mnohem vyzrálejším Západě – velice polichocen …
Předstih zhodnocování bohatství nad růstem
Podle recenzentů obsahuje Pikettyho kniha údaje, ze kterých vyplývá, že až na dvě výjimky v historické řadě dat z jednotlivých let, je zhodnocování investic vyšší (prý 4-5 %) než růst produktivity práce (prý kolem 1 %).
Bohatství se proto přesouvá od středních vrstev a vůbec pracujících k těm, kteří disponují bohatstvím, investičními statky – a nerovnost ve společnosti enormně narůstá.
Piketty přitom považuje (a není zdaleka sám) nejen stávající výši nerovnosti, ale především sám shora uvedený trend z mnoha důvodů za společensky zhoubný.
A dospívá k závěru, že je třeba to změnit …
Jako řešení růstu nerovnosti pak logicky navrhuje zdanění příjmů, podobné tomu vysokému z poválečných dob, které už tehdy zřejmě tlumilo přesun bohatství k už jednou bohatým a eliminovalo rozevírání nůžek mezi nejbohatšími a ostatními. Dále pak doplňuje své recepty o moderní globální majetkovou daň a o boj s daňovými ráji. Pokud jde o daně z příjmů, tak by např. v USA šlo o návrat daňových poměrů, jaké byly v USA před Reaganem (mezní sazba daně z příjmů fyzických osob byla tehdy v USA také někde kolem dokonce 91%).
Podle svých kritiků ale Thomas Piketty ve svých řadách dat vycházel z příjmů před zdaněním.
Takže onen předstih zhodnocování investic nad růstem produktivity práce by existoval i v poválečné době, kdy po zničení mnoha majetků a po zavedení vysokého zdanění výsledná nerovnost i klesala. Je proto pikantním paradoxem, že Pikettym navrhované recepty řešení ohledně znatelného zdanění boháčů by se právě proto do těch dat, ze kterých sám vycházel a na kterých růst nerovnosti v minulosti prezentoval, nepromítlo ani v budoucnu – když on sám vychází z příjmů před zdaněním …
Přerozdělování je přitom velmi významný fenomén.
Nositel tzv. Nobelovy ceny za ekonomii (a velký propagátor právě Pikettyho knihy) Paul Krugman například vždy tvrdil, že růst nerovnosti byl po 2. světové válce stlačen díky vysokému zdanění – a že sám trh a mechanismus kapitálu nerovnost rozšířeně reprodukuje nejen dnes, ale i kdykoli v minulosti … ať je přerozdělování jakékoli. Ta výsledná nerovnost (právě díky dostatečně razantním státním zásahům) ovšem už stoupat nemusí nebo může dokonce i klesat …
Odkud se berou vysoké výnosy z majetku?
Klíč k vysvětlení, proč Piketty vychází z rozdělovacích procesů před zdaněním, bude zřejmě spočívat v tom, co zmiňuje William Hutton, jeden z recenzentů jeho knihy, a co připomíná i uvedený článek z Britských listů:
„Bohatí nemusejí riskovat inovace a ani nemusejí investovat do výroby, jediné, co potřebují, je hromadit svou rentu a své daňové úlevy. Všechno ostatní pro ně udělá úrok. Tato situace ochromuje dynamismus kapitalismu, avšak další síly systém úplně ničí. Piketty zaznamenává, že bohatí umějí nesmírně efektivně ochránit své bohatství před zdaňováním a že daňové břemeno nyní nesou jen lidé se středními příjmy.“
Ano – bohatí jistě umí ochránit své příjmy před zdaněním.
To ale uměli vždy – i v tom zlatém období sociálního státu, kdy nerovnost klesla.
Kde se ale, z jakých zdrojů, bere ten vyšší výnos z nahromaděného bohatství?
Jak a proč je vůbec možné, aby majitelům soukromých investičních statků přibývalo skrze úrok a rentu víc hodnot, než je růst ve společnosti?
Copak se ten úrok či renta nějak samostatně rodí z těch nadměrně bobtnajících výsečí soukromého majetku?
Vynášejí snad ty obrovské soukromé majetky onen výrazně větší výnos než růst ekonomiky SAMY OD SEBE? …
To přece není dost dobře možné.
Současná pozdněkapitalistická ekonomika není přece nějakou samozásobitelskou autarkií, jako byla do značné míry ekonomika před kapitalismem.
Je to (stejně jako tomu bylo v kapitalismu i dříve) tržní a tedy společenská ekonomika vzájemné výměny, kde bez realizace výsledku materiální nebo nemateriální produkce, by produkt byl bezcenný (kromě té relativně nevelké výseče, která slouží přímo uspokojování lidských potřeb boháče).
A bez realizace by byl bezcenným i sám nahromaděný majetek či kapacity … právě proto, že neslouží přímé spotřebě, ale realiazci na trzích.
Investiční výdaj se přece může zhodnocovat, jen pokud dojde k realizaci výsledku, kvůli kterému byl proveden – a to buď přímo nebo jde o nějaký odvozený, derivační proces, který je taky závislý na tom, že (i kdyby někde jinde v Systému) k té realizaci nakonec dochází …
Výnosy z majetku jsou až výsledkem fungování symbiotického mechanismu zhodnocování, který by výnosy nepřinášel – kdyby obsahoval jen zálohování a práci a realizaci nikoli …
Jakou realizaci obsahovala symbióza zhodnocování dříve?
Kdysi byla potřebná míra realizace podstatně významněji než dnes zajišťovaná z výdajů soukromého sektoru – a to včetně výdajů z mezd, které ale jako soukromé náklady (výdaje) také předtím platil hlavně soukromý kapitalista.
Zdrojem pro soukromé výdaje byly hlavně soukromé naakumulované prostředky, které v simultánním koloběhu přicházely ze soukromých tržních zisků z realizace – a soukromé vlastnictví přirůstalo jako kapitalizovaný zisk.
Soukromý a veřejný dluh nehrály ještě takovou roli.
A úvěry, které si kapitalisté už i tehdy znatelně brávali, čerpali ze systému peněz sice nejen uložených, už také mnohdy vznikajících jako dluh, ale cedulové banky (jak se jim tehdy říkalo) nebyly bankami poslední záchrany a konečné exogenní peníze (money-proper), které tyto banky tiskly, byly (kromě doby delších válek) typicky kryty zlatem nebo stříbrem v kombinaci s krátkodobými (90denními) směnkami nebo tzv. lombardem.
Šlo tedy mnohem výrazněji než dnes o symbiózu soukromých majetků a soukromých výdajů a dominovalo skutečné, oboustranné soukromé kapitálové zhodnocování – skutečný kapitál.
I model standardního kapitalismu od Marxových reprodukčních schémat v II. dílu Kapitálu až k Michalu Kaleckému také vychází z této situace a „látka“, ze které jsou „utkány“ hrubé zisky, má charakter soukromých výdajů samotných kapitalistů.
Kapitalisté tedy těžili ve standardním modelu kapitalismu hrubý tržní zisk z realizace, na kterou se dominantně „skládali“ ostatní kapitalisté těmi svými soukromými výdaji. Hrubé zisky samotné byly „utkány“ ze soukromých výdajů jiných kapitalistů na jejich osobní spotřebu nebo na jejich hrubé (tedy jak expanzívní, čistě akumulační, tak i obnovovací) investice a zbývající agregát cen (přímé náklady) byl (v těch nejobecnějších modelech) utkán z reprodukčních mezd pracujících vyplácených pracujícím také ze soukromých zdrojů kapitalisty (přičemž tyto mzdy kdysi neobsahovaly výraznější nadreprodukční přebytky nad úplně nezbytným živobytím rodiny) …
Nejslavnější polský ekonom Michal Kalecki v této souvislosti o kapitalistech říkal, že by „ani groš nevydělali, kdyby sami nespotřebovávali a neinvestovali (samozřejmě včetně obnovovacích investic – pozn. M. T.)“ …
Symbióza soukromého majetku s výraznými veřejnými výdaji a endogenními penězi
Dnes tuto realizaci zdaleka nezajišťují jen soukromé výdaje z nahromaděných zisků a z mezd placených soukromým kapitálem – jak to předpokládá Kaleckého model kapitalismu …
Přitom ale k té realizaci přece … nakonec … nějak dochází.
Nástrojem jsou obrovské objemy úvěrových, bankovních (endogenních) peněz, vznikajících jako dluh díky důvěře ve státy zajišťovaných pohotovostní emisní bankou poslední záchrany …
Realizace je už dnes výrazně kryta výdaji ze soukromého dluhu (nikoli z nakumulovaných peněz), ale zároveň čím dál víc z veřejných rozpočtů včetně použití veřejného dluhu. Dneska jsou ty obrovské výnosy boháčů výsledkem určitého druhu symbiózy boháče s bobtnající rolí dluhu obecně a veřejných rozpočtů – včetně role veřejného dluhu.
A roli tržního zisku z realizace, který byl spolu s čistou akumulací zpětnou vazbou v Systému, nahrazuje renta, která zpětnovazební charakter v Systému postrádá.
Dnešní symbióza nemá daleko k parazitismu.
To, že je dnes „ořezáván“ sociální stát, přitom vůbec neznamená, že by nějak slábly veřejné rozpočty a jejich role.
Spíš naopak.
Ukazuje to role veřejné sféry jako zachránce nebezpečně zadlužených komerčních bank v roce 2009, nebo teprve v r. 2012 mainstreamovou ekonomií uznaný vysoký fiskální multiplikátor obecně (a nejvíce v zemích, kde byla odstraněna vlastní měna).
Vysoký fiskální multiplikátor (blížící se číslu jedna nebo dokonce mnohdy jedničku i výrazně překračující) je vlastně symptomem či indikátorem „společenského zhodnocování veřejných rozpočtů“ …
Předpoklady udržení Pikettyho vyšší míry soukromého zhodnocování soukromých investic než růstu (produktivity) v dnešní době
Zkusme si nyní položit několik otázek, které jako souhrn příliš kladeny nebývají:
Vygeneroval by dnes kapitalista zabývající se v současném Starém vyspělém světě reálnou produkcí svůj zisk, kdyby soudobá realita odpovídala původnímu historickému modelu kapitalismu, čili
1) kdyby existovaly POUZE veřejné rozpočty obsluhující JENOM policejní, armádní a soudní sektor a tradiční státní správu tak, jak existovaly na začátku kapitalismu,
2) kdyby zároveň s tím existovaly jen veřejné zakázky nezbytné pro obsluhu pro shora uvedeného, tradičního veřejného sektoru,
3) kdyby současně s tím neexistovaly absolutní přírůstky veřejného dluhu (ať už celkový veřejný dluh vůči HDP klesá nebo stoupá),
4) kdyby zároveň neexistovaly žádné výraznější dotace (z veřejných, často dluhových peněz),
5) kdyby kupní síla nebyla dnes díky veřejným zakázkám a práci poskytované veřejným sektorem rozrostlým do současných rozměrů a díky sociálnímu servisu a dávkám z veřejných zdrojů ve velmi vyspělých zemích rozprostřená – přes všechnu rostoucí nerovnost – po veřejnosti alespoň takto rovnoměrně. Bez veřejných rozpočtů a zdrojů včetně absolutních přírůstků veřejného dluhu, by kupní síla byla zřejmě více koncentrována – takže poptávka po spotřebním zboží, která dává ekonomickou legitimitu i těm výrobním prostředkům, které toto spotřební zboží vyrábějí, by byla méně rozsáhlá a robustní.
6) kdyby vlastní konečné (exogenní) peníze v dané zemi (money-proper) neměly charakter měny s nuceným oběhem (fiat money) jako je tomu dnes všeobecně – ale kdyby šlo o měny kryté z menší části komoditou (zejména zlatem) a z větší části krátkodobými a kvalitními směnkami jako tomu ve vyspělém státě bývalo někdy kolem roku 1900 …
7) a konečně kdyby kapitalista nemohl pracovat v takovém rozsahu s úvěrovými, bankovními penězi (out of air), které může dostávat a banka poskytovat jen proto, že komerční banka místo úplného krytí musí dodržovat jen určité čím dál menší rezervy (a v některých – i vyspělých – státech už žádné!) – a aby byla konkureční, tak nepřekračuje to, co jí je jako podíl rezerv nařízeno. Systém komerčních bank je jištěn rolí „last resort“ státní nebo soukromé (ale státem delegované) emisní banky. Výrobce si jako půjčku běžně v bance „vyzvedne“ (spíš nechá připsat – oběživa je asi sedmina celé peněžní zásoby) peníze vznikající jako dluh, které by vůbec nemohly existovat – bez emisní banky, která je buď přímo státní, nebo by nemohla existovat bez státní delegace (jako v případě americké soukromé emisní banky FED).
Bývalý člen výboru pro měnovou politiku Bank of England, profesor na School of Economics and Political Sciences, a nyní šéfekonom bankovní skupiny Citigroup Willem Hendrik Buiter už přímo návrhuje, aby se celý dnešní finanční sektor přeměnil na veřejnou službu a veřejně prospěšný podnik. Důvodem u tohoto finančního experta nejsou pochopitelně žádné požadavky socialistické revoluce, ale zcela základní logická úvaha – Buiter připomíná, že banky a soukromí podnikatelé pracují dnes vlastně většinou s penězi, které by bez státního ručení vůbec nemohly vzniknout. Nebýt tohoto státního ručení, jeden (komerční banka) by je nemohl poskytovat – a ten druhý (podnikatel i občan vůbec) by je nemohl dostat – a tedy ani potom používat.
Tyto peníze (vznikající jako dluh) by prostě vůbec nemohly a nesměly být v takovém rozsahu vytvářeny a existovat – kdyby celá síť jednotlivých soukromých bank nebyla „v pozadí“ zajištěná dispoziční pohotovosti státní emisní banky „poslední záchrany“ („last resort“) poskytnout ze svých zdrojů likviditu, když bude zapotřebí a kdy všichni vědí, že tu tato záruka existuje.
Soudobá bankovní síť s emisní bankou za zády jako celek z funkčního (i když ne vlastnického) hlediska soukromá není a být nemůže.
A podle Buitera je proto nejvyšší čas dát tomu všemu i příslušnou právní a vlastnickou formu. Vždyť jestli banky nemohou v současném světě existovat bez veřejné záruky vkladů a protože jako koneční poskytovatele úvěrů působí podle Buitera beztak vlastně emisní banky, není podle něho vůbec žádný důvod, proč by banky měly i nadále fungovat jako soukromé instituce, pracující se ziskem.
Jako někteří klasičtí ekonomové z doby počátků kapitalismu (jako např. James Mill, stoupenec Davida Ricarda a otec Johna Stuarta Milla) navrhovali znárodnění půdy, která není výsledkem „zásluh“ a práce (ať už práce kohokoli), podle Buitera by komerční banky měly být – s ohledem na dnešní finanční systém nekrytých peněz a veřejného jištění – prostě veřejným majetkem.
A měly by své služby poskytovat v tomto ohledu jako „veřejnou službu“ …
8) díky nekrytým penězům (ať už konečným exogenním nebo endogenním vznikajícím jako dluh) drží vlastník reálného výrobku statek s hodnotou měřenou uvedenými penězi, která je vyšší než by byla, kdyby finanční řád založený na nekrytých penězích neexistoval …
Parazitismus je dnes v Systému nezbytným předpokladem soukromého zhodnocování
Pikettyho předstih zhodnocování soukromé investice nad růstem (produktivity práce nebo vůbec růstem očištěným o inflaci) není tedy pouhým konstatováním o stavu věcí a neutrální datum.
Jeho existenci podmiňuje určitá forma symbiózy vlastníka – buď s ostatními vlastníky nebo se zbytkem společnosti, včetně veřejných rozpočtů.
A dost záleží na tom, jaký druh symbiózy a v jak velkém podílu na celkové symbióze …
Byla doba, kdy tato symbióza měla dominantně charakter soukromého zhodnocování, kapitálu a zisk z tržní realizace byl dominantní formou čistého přebytku v systému.
Soukromý vlastník spíš vlastnil než si půjčoval … nepotřeboval tolik úvěry jako dnes …
Ale nejenom vlastnil : soukromí kapitalističtí vlastníci jako symbionti svými soukromými výdaji roztáčeli kapitálový mechanismus soukromého zhodnocování.
Kapitalismus byl brutálnější než dnes.
Ale také legitimnější než dnes, …
… protože šlo o symbiózu kapitalistů s kapitalisty …
Dnešní forma symbiózy naproti tomu nese znatelné prvky parazitismu …
To proto, že aby byl symbiont nějakého mechanismu dostatečně legitimním, měl by hrát dominantní roli při funkčním rozvíjení, roztáčení a reprodukci toho mechanismus, na kterém je „přisátý“.
A není to jen Thomas Piketty, který ukazuje, že se tak už neděje, že renta nenahradí zisk v roli zpětnovazebního prvku v systému.
A pokud tuto funkci plní nedostatečně, má taková symbióza více či méně charakter parazitismu …
A takový symbiont pak tedy je – více či méně – parazitem …
Vlastnictví a zhodnocování
Společenské systémy se od sebe z hlediska ekonomického nelišily vlastnictvím, ale mechanismem zhodnocování a vládnoucí formou přebytku.
Marx napsal knihu o kapitálu – nikoli o (i kdyby kapitalistickém) soukromém vlastnictví …
Civilizace v průběhu svého vývoje znala přinejmenším v posledních dvou tisíciletích plejádu různých druhů vlastnictví, přičemž stejné druhy vlastnictví existovaly v různých systémech a plnily různé funkce.
Samozřejmě i na úseku forem zálohování a vlastnictví mohou vznikat různé nové formy – adekvátní novým časům. Může jít o další rozvoj vícezdrojového kofinacování, o klastry (vzájemné zhodnocování – mutuál), o modernější formy veřejného vlastnictví samotného, a nakonec (pravděpodobně mnohem později) i postupně sílící dvojice fenomenů už dnešní doby:
a) obecně sdílené vlastnictví internetových produktů, na úseku programovacího softwaru i jiných sdílených a nerivalitních statků …
b) lokalizace ekonomiky prostřednictvím replikátorů a trojrozměrného kopírování na úseku výrobního hardwaru kopií předlohy
To by ovšem bylo téma na samostatný článek …
Závěrem
Piketty ve svém bestselleru dokládá, že nejbohatším roste majetek o to víc, oč víc ho už mají.
To bude jistě pravda.
Ovšem jako fakt, jako datum.
Nikoli už jako příčina …
Tyto přírůstky nevzniknou v tomto (i kdyby sebevětším) majetku samy.
Výnosy z majetku jsou utkány z výdajů jiných subjektů.
Není to tak, že by držitelé majetkových kvant prostě vydělávali na nějakých tajemných a na ničem nezávislých vlastnostech soukromého majetku … a kvůli tomu, že jejich majetek je prostě velký …
Výnos vzniká „v posledním jednání“ svého vzniku ze symbiózy, ze součinnosti, tedy nakonec mimo obrovské koncentrované majetky.
A dá se jenom říci, že kdysi byla doba standardního (modelového) kapitalismu, kdy realizaci mnohem víc roztáčely funkční soukromé výdaje těch, kteří z toho zároveň těžili zisky a soukromé výdaje pracovníků z mezd placených přímo těmi, kdo těžili zisky.
Domnívám se, že dnes už boháči se svou rentou více a spíše na něčem parazitují …
… tam, kde dříve více hráli roli funkčního symbionta.
Nicméně i s tímto vědomím budou závěry beztak asi podobné Pikettyho závěrům.
Podle Pikettyho tyto nežádoucí poměry podlamují reprodukční koloběh a zpětnou vazbu ekonomiky.
A na tom bude jistě shoda i s leckterými těmi kritiky jeho knihy, kteří jinak polemizují nad jednotlivými a dílčími aspekty Pikettyho díla …
v Chrudimi dne 31. 5. 2014
