Martin Hekrdla
13. 6. 2014 Literárky
Loni touto dobou – takřka přesně před rokem – odmítl předseda ČSSD Bohuslav Sobotka takzvanou finanční ústavu, kterou na podzim 2012 sepsal Miroslav Kalousek; měla platit již od 1. ledna 2014 a až do svého pádu ji vehementně prosazovala Nečasova vláda.
K tomuhle chomoutu na veřejný dluh a erární deficit ve formě ústavního zákona, jenž by automaticky spouštěl – hlava nehlava a vláda nevláda – protidluhovou brzdu a kroky k rozpočtu vyrovnanému (nejlépe přebytkovému), řekl tenkrát Sobotka toto: „Pokud by tento návrh zákona byl přijat, tak by pravděpodobně znemožnil nové vládě, která přijde po volbách, realizovat velkou část opatření na oživení ekonomiky a podporu zaměstnanosti.” Vedení strany se JEDNOMYSLNĚ usneslo zákon nepodpořit a zavázat poslanecký klub k zápornému hlasování. Nečas padl, Kalousek opustil finance.
Pouhý rok uplynul a nová vláda – vláda Sobotkova – po volbách vskutku přišla. A Andrej Babiš přepsal přes kopírák Kalouskovu finanční ústavu (byť minulý měsíc velkomyslně – je to lidumil – navýšil procenta veřejného dluhu k automatickému spuštění škrtací pohromy až na 55 procent). A v pondělí se sociální demokraté, anonisté a lidovci JEDNOMYSLNĚ dohodli, že tuto ústavní „rozpočtovou odpovědnost”, která nezaváhá ani před snižováním zákonné valorizace důchodů, prosadí tak, aby platila od 1. ledna 2015.
Nejsem sám, koho hned napadlo, že sociálnost ČSSD je přehledně měřitelná časem: odpovídá totiž přesně jednomu kalendářnímu roku, o nějž se podařilo bič Nečasovy vlády a globálních financí nad českou společností odložit. Jen dvanáct měsíců uplynulo! Nuže dobrá, čelem – vzad! Už to udělali v boji o úpravu církevních restitucí (co nejde, to nejde). V čem to bude příště? No přece v čemkoli! Leccos totiž – za jinak stejných podmínek – prostě opravdu nejde. Zvláště když člověk pořád volí ty, které ještě ani nenapadlo, aby pro změnu podmínek hnuli prstem.
Křičící ticho
Tak to samozřejmě vidí volič, což je snad pořád důležité, protože stále ještě máme „PPD” (parlamentní partajní demokracii). A ve vědomí lidí se úpadek ČSSD jako „automatické” alternativy k pravicovému vládnutí prohlubuje už léta. Naplno se to projevilo ve sněmovních volbách 2010 i 2013 i v právě proběhlých volbách do Evropského parlamentu. A kdo si snad myslí, že komunálky a volby do třetiny senátu 10. a 11. října povedou ke zvratu této tendence, ten je – mírně řečeno – naivní.
Proti pranýřování ČSSD i Sobotkovy vlády v této poslední otočce na čtyráku lze jistě namítnout mnohé. Třeba to, že v případě spuštění dluhové brzdy budou snížením platů trpět i ústavní činitelé. Nutno uznat, že pohled na politiky v nouzi bude zvláště zdrcující, nevhodný pro děti a v televizi vysílatelný až po desáté hodině večer. Trochu vážněji vzato, je zjevné, že máme-li veřejný dluh 46 procent, pak Bůh je vysoko a překročení laťky 55 procent daleko. Dojde pak leda k tomu, proti čemu Sobotka před rokem tak věrohodně brojil: znemožní se až příští vláda, která bude mít – takříkajíc ze zákona – jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou.
Občas někdo upozorní – a pravověrní komentátoři i v tomto směru vždy varovali -, že spuštění povinné jízdy k likvidaci dluhu a k vyrovnanému rozpočtu se může dít i formou zvyšování daní. To si ale snad namyslí ani Bohuslav Sobotka, kterému Andrej Babiš dýchá na záda a šlape na paty právě v otázce pouhého nápadu na vyšší zdanění firem. Žádný levicový volič něco takového nepředpokládá. Všichni víme, že na vyšší přerozdělování je možné zapomenout, když se vlastníci korporací – hlavní, šmízově skrytí asistenti při sebevražedném jednání ČSSD – chovají, jako by jim stát patřil, a daně pokládají za znárodňovací dekrety. Že jsme si bohatství těch – jak je jim nestále pochlebováno – „tvůrců hodnot” odmakali za ušmudlané mzdy, z nichž zbohatnout prostě nelze, se nepřetřásá. „Levicové” strany to za nás neřeknou. Jak by vypadaly? My nic, „všechno je v Bruseli”. A ticho přímo křičí.
Smrt bez účasti
Lze také namítnout, že podobnou dluhovou brzdu zavedla již skoro stovka států světa a že „zlaté pravidlo” vyrovnaných rozpočtů a nižádných dluhů patří už k Evropě skoro stejně jako Óda na radost nebo kancléřka Merkelová (a jako realita rozpočtů nevyrovnaných a dluhů horentních). Musíme dělat, co všichni (nebo skoro všichni), protože i v té přírodě – v hejnu ryb či ptáků – se jednání „dělej spolu” (tak to nazvali etologové zkoumající chování zvířat) výborně osvědčuje u všech společensky žijících tvorů. Vlétne-li celé hejno do mordy žralokovy, pak je to výjimka potvrzující pravidlo.
Co když však právě takovou výjimku prožíváme? Byly už napsány – a občas i přečteny – tlusté knihy o tom, že erární sekery a dluhové vývrtky nejsou pouze ani především dílem „rozpočtové nezodpovědnosti” a lehkomyslného „žití na dluh”, nýbrž že vyvěrají z ekonomického cyklu. Zkrátka, když jde kapitalismus (nejlepší z možných světů) do recese, zvyšují se deficity i dluhy nevyhnutelně dle zákona ekonomického, ba podle zdravého rozumu a elementární logicky. A žádný ústavní zákon tomu nezabrání (k čemuž máme i empirická data, například ze Španělska).
A ještě hůř: „dluhová brzda” se uplatní zpravidla za ekonomické recese, protože až pokles HDP zcela jistě naplní podmínky jejího sešlápnutí. A teprve tím se nastartuje skutečná krize s tvrdým dopadem až na samé dno. Možná to tak chtějí, abychom si nevyskakovali a za okraj jámy nedohlédli. Možná jen něco důležitého přehlédli nebo nepochopili. Skandinávské státy žádnou ústavní regulaci schodků a dluhů nemají, a přesto jsou šampióny vyrovnaného hospodaření…
Normální občané nečtou tlusté ekonomické knihy, ba ani programy politických stran. Přízemně bazírují na tom, že nějaká strana nejenže nedělá, co říkala, ale už ani neříká, co ještě před rokem – pokud ne před měsícem – slavnostně deklamovala. Vlastně pak nejde – přísně vzato – o asistovanou sebevraždu. Voliči totiž u její smrti nebudou. A pohřbí ji doma.
