Tereza Spencerová
17. 6. 2014 Literárky
Radikální džihádisté z ISIS svou ofenzívou nechtěli posloužit íránským zájmům, ale děje se tak. Ostatně, týmž zájmům už posloužily USA, když samy svrhly svého někdejšího chráněnce a zapřisáhlého nepřítele Íránu Saddáma Husajna.
Zatímco se iráckým vládním oddílům společně s íránskými milicemi zřejmě podařilo (po)zastavit pochod džihádistů z „nadnárodního“ sunnitského Islámského státu Iráku a Sýrie (ISIS) na Bagdád, padlo do rukou džihádu další město, asi dvousettisícový Tal Afar, který obývají převážně Turkmeni. ISIS tím upevnil svou kontrolu nad provincií Ninive.
Postup ISIS, jehož velení se chlubí brutalitou (prý už popravili 1 700 iráckých vojáků), na jedné straně efektivně „gumuje“ mapy ze Sykes-Picotových časů, na straně druhé bortí i zaběhané vztahy současné. Ve Vídni už totiž spolu jednali zástupci USA a Íránu a ačkoli obě strany vyloučily vzájemnou „vojenskou spolupráci“ při řešení irácké krize, ministr zahraničí USA John Kerry poněkud protichůdně tvrdí, že nevylučuje „nic, co by bylo konstruktivní“. Do spolupráce ho podle všeho tlačí i Kongres, jehož někteří členové postup ISIS vnímají jako „největší hrozbu americké národní bezpečnosti od 11. září“. (Tyto obavy nemusejí být vůbec přehnané, protože ISIS se rozhodně neomezuje jen na území svého „chalifátu“ – osm členů ISIS bylo aktuálně zatčeno například ve Španělsku). O míře ochoty Bílého domu změnit postoj k Íránu navíc svědčí i studie, podle níž by Obama mohl Teheránu vyjít vstříc až do té míry, že by prostě nechal vypršet platnost dosud pravidelně obnovovaných zákonů zakazujících zahraniční investice do íránského energetického sektoru. Nicméně, i více než týden po zahájení ofenzívy ISIS v Iráku je Washington dál na pohled bezradný a jediným reálným krokem se zatím zdá být vyslání 275 vojáků k ochraně své mamutí ambasády v Bagdádu, která už byla mezitím evakuována. Celkový neuchopitelný dojem z americké politiky pak už jen tradičně stvrdila mluvčí ministerstva zahraničí USA Jen Psakiová, která si na pravidelném brífinku několikrát spletla Irák s Íránem, až nakonec už nebylo vůbec jasné, o čem že to vlastně mluví…
Posílení Teheránu
Nahrává mu už jen geografická poloha. Rychlost, s níž se v Bagdádu objevili příslušníci íránských elitních brigád Kuds i se svým velitelem generálem Kásimem Sulejmáním, dokládá, nejen to, jak snadno a v zásadě nepozorovaně může Teherán v oblasti operovat, ale dokumentuje i jeho vliv na šíity ovládaný režim bagdádského autokratického premiéra Núrího Málikího. Teheránu se přitom poměrně nečekaně nabízí mimořádná příležitost – v Iráku žije nejvíce šíitů mimo Írán (tvoří 65 procent obyvatel) a bojem proti sunnitskému strašákovi ISIS tak nyní může íránské vedení posílit svůj vliv nejen mezi nimi, ale svým způsobem i sjednotit všechny šíity v arabském světě. „Íránská islámská republika je jako lev, s nímž si teroristé z ISIS nemohou zahrávat,“ shrnul dramaticky jeden z nejvyšších představitelů ministerstva bezpečnosti a zpravodajství Hodžát Islám Alí Chazáí. „Stejně jako pocítili ostrý hněv Íránu v Sýrii, budou mu čelit i v Iráku.“ Mimochodem, syrská armáda už v koordinaci s Irákem a Íránem zahájila masivní útoky na základny ISIS na severovýchodě svého území, v oblastech Rakká a Hasáka (a u tureckých hranic dobyla zpět arménský Kassab)…
Jinými slovy, ISIS se svými blouznivými sny o islámském „chalifátu“ pustil do boje, který nemůže vyhrát – svou brutalitou si už znepřátelil mnoho sunnitů a fakticky jen přispěje k mohutné mobilizaci šíitů, což následně povede k ještě hlubší polarizaci v Iráku, případným protisunnitským pogromům, zintenzivnění sektářské války a ve výsledku nelze vyloučit ani finální (byť teoreticky už existující) rozpad Iráku na šíitskou, sunnitskou a kurdskou část, nebo lépe řečeno na tři státy. A s těmi se bude Teheránu manipulovat lépe než s jediným a silným Irákem. Jestli do „hry“ vojensky vstoupí Spojené státy, není zřejmě pro Teherán příliš důležité – případné americké nálety na kolony ISIS sice mohou vše mírně usnadnit, ale zároveň také prohloubit nynější chaos. Z dlouhodobého hlediska je ovšem rozhodující, že USA do Iráku přijdou a zase odejdou, zatímco Teherán „je věčný“.
Důležitá je i skutečnost, že v Iráku prohraje nejen ISIS, ale i hlavní američtí spojenci v regionu, tedy Saúdská Arábie a další tmářské monarchie z Perského zálivu. I americké studie připouštějí, že ISIS byl založen, financován a vyzbrojován právě těmito státy, přičemž bojovníci byli často dováženi z džihádistické „revoluční“ líhně v libyjském Benghází nebo přímo ze Saúdské Arábie. Jakékoli snížení saúdského vlivu v Iráku je pak automaticky ziskem pro Írán, tím spíš, že nynější role Teheránu coby „spasitele“ světových šíitů před sunnitskými hrdlořezy podle všeho silně ovlivní také šíity v Bahrajnu, Kuvajtu nebo i v samotné Saúdské Arábii. Není proto divu, že Katar varuje, že případný americký útok na ISIS bude vnímán jako “válka proti sunnitům“, nebo že Saúdové nyní protestují proti „zahraničnímu vměšování“ do iráckých záležitostí, nicméně se zdá, že je to tak to jediné, co aktuálně mohou dělat.
Pokud se Íránu opravdu podaří zastavit ISIS před Bagdádem a následně fanatické džihádisty „proměnit“ v zanedbatelný problém, ovlivní to i situaci v Sýrii. Teherán se totiž – spolu se syrským režimem a třeba libanonským Hizballáhem – ocitne v roli jediného skutečného bojovníka s „kajdismem“. Západ mu tuto roli sice nikdy nepřizná, ale v náladách na Blízkém východě se to zcela jistě projeví, což je pro Teherán a jeho pozici v regionu koneckonců rozhodující.
Nynější vůdce ISIS Abú Bakr Bagdádí svou ofenzívou zcela určitě nechtěl posloužit íránským zájmům, ale děje se tak. Ostatně, týmž zájmům už posloužily USA, když svrhly svého někdejšího chráněnce a zapřísáhlého nepřítele Íránu Saddáma Husajna.
Aktuální chaos, který je přímým důsledkem Bushovy „demokratizační“ agrese do Iráku, přitom nenahrává jen Íránu, ale také iráckým Kurdům – nabízí se jim mimořádná příležitost určit si cenu, za niž budou ochotni pomáhat Bagdádu (a potažmo Teheránu) v boji proti radikálním sunnitům. A onou cenou zřejmě bude samostatnost. Oddíly pešmergů ovládají kurdské oblasti mimo Kurdistán, dobyly jeden z pohraničních přechodů mezi Irákem a Sýrií a před ISIS už dokonce ubránily ropný Kirkúk, ale není zřejmé, jak ochotně ho budou zase jednou vracet pod kontrolu Bagdádu. Naopak, objevují se spekulace, že v případě rozpadu Iráku na šíitskou, sunnitskou a kurdskou část zůstane bohatý region Kirkúku, jehož ropné zásoby jsou odhadovány na devět miliard barelů, součástí budoucího kurdského státu, a tedy že jeho nynější obrana je dopředu důkladně promyšleným krokem. (Kurdové prý navíc mezitím dostali od ISIS nabídku k příměří, což by jim umožnilo dál konsolidovat své pozice i územní zisky). Ostatně, irácký Kurdistán bez ohledu na “zákaz” z Bagdádu v posledních třech letech podepsal samostatné smlouvy s ropnými koncerny ExxonMobil, Chevron a Total.
Nicméně, v komplikovaném propletenci vztahů a zájmů na Blízkém východě nemusí být nic jisté. Své trvalejší nebo jen ad hoc hry tam vedou Spojené státy, jejich spojenci z Perského zálivu, Írán, Turecko, Kurdové, Sýrie, Egypt, Rusko… Mohou se v některých bodech shodovat na principu „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“, což může nyní platit pro Írán a USA ve vztahu k sunnitským fanatikům z ISIS, ale v jiných se zase rozcházet (třeba Írán a USA ve vztahu k válce v Sýrii). I tak se ale zdá, že Kurdové ke svému vlastnímu státu nikdy nebyli blíž.
