Martin Hekrdla
19. 5. 2014 Literárky
Zatímco naše politická reprezentace jakž takž rovná řady bojových rojnic proti „putinovskému imperialismu” a jeho domácí „páté koloně”,a situace na Ukrajině se co chvíli dramatizuje, Německo zase vráží západní civilizaci dýku do zad. Jako v roce 1939, kdy šel Hitler na holport se Stalinem. Anebo v roce 1922, kdy se poražené Německo v Rapallské smlouvě spojilo s obklíčeným sovětským Ruskem. Je jen otázkou času, kdy tuhle historii současnému „zlobivému” Německu někdo zase vpálí.
Zatímco naše politická reprezentace jakž takž rovná řady bojových rojnic proti „putinovskému imperialismu” a jeho domácí „páté koloně”, zatímco levicoví intelektuálové píšou články o tom ohavném plebsu, neřku-li o lůze, která si v Putinovi našla novou ikonu, nechápe demokracii a zrovna k 25. výročí „pádu komunismu” zahlédla možnost revanše – zkrátka, zatímco se dějí takové vážné věci a situace na Ukrajině se co chvíli dramatizuje, Německo zase vráží západní civilizaci dýku do zad. Jako v roce 1939, kdy šel Hitler na holport se Stalinem. Anebo v roce 1922, kdy se poražené Německo v Rapallské smlouvě spojilo s obklíčeným sovětským Ruskem. Je jen otázkou času, kdy tuhle historii současnému „zlobivému” Německu někdo zase vpálí.
Že nejde o Německo, ale o jednotlivé – byť v historii tamní politiky významné – Němce? Ano, zdálky to tak někdy vypadá. Když exkancléř Helmut Schmidt (95) zčistajasna prohlásil, že zahraniční politika Evropské unie vůči Ukrajině – pokus o její jednoznačné přičlenění do západních struktur – je „úplně šílená”, vytváří situaci podobnou srpnu 1914, tedy začátku první světové války, a spěje k vyvolání světové války třetí, mohlo se to vzít jako exces jinak úctyhodné senility. Starý politik si holt prokouřil mozek, neboť spotřebuje denně dvě krabičky cigaret a večer se ještě pouští do třetí. A mravokárné statě strážců demokracií proti „bolševismu” mohou Schmidta hravě usvědčit ze ztráty paměti. Že už zapomněl, že v letech 1944-1945 sám bojoval na západní frontě – tedy „proti nám” – v uniformě wehrmachtu. Že jeho předchůdce Willy Brandt musel v roce 1974 odstoupit a pustit Schmidta k řízení spolkové vlády, protože kancléřův nejbližší spolupracovník Günter Guillaume byl agentem východoněmecké („komunistické”) tajné služby Stasi. A že zapomněl na svoji ostražitou rozhodnost, kterou uplatnil v roce 1977 požadavkem, aby Sovětský svaz buď stáhl své rakety SS-20 z Evropy, anebo aby byly na území SRN rozmístěny adekvátní rakety americké. Nezapomněl? Ať tedy mlčí!
Dobrá. Co ale s jiným exkancléřem (1998-2005), Gerhardem Schröderem? Dne 28. dubna večer, kdy už byl Krym opět přičleněn k Ruské federaci, inkasoval Schröder v Petrohradě, kam přijel oslavit své sedmdesáté narozeniny, od Vladimíra Putina vřelé objetí a bezmála brežněvovský polibek. Není zpráv o tom, že by se při té příležitosti slavnostně střílelo z Aurory, ale demonstrace solidarity to jistě byla. Je všeobecně známo, že Schröder každoročně slaví s ruským prezidentem Nový rok a že má – to hlavně – jako předseda správní rady společnosti Nord Stream AG na starosti výstavbu stejnojmenného ropovodu, jímž ruské „černé zlato” poteče do světa (korporace Nord Stream platila ono petrohradské setkání). Stejně tak je známo, že Gerhard Schröder skoro všechny strategické kroky Spojených států zrovna nemiluje; když letos v únoru prasklo, že NSA odposlouchávala německé kancléřství už od roku 2002, tedy v době těsně před útokem na Irák, jemuž se Německo bránilo, Schröder prostořece poznamenal: „Tehdy by mě nenapadlo, že by mě americké služby odposlouchávaly. Dneska mě to ale nepřekvapuje.” Proč ho to dneska nepřekvapuje? Domnívá se, že kvůli Ukrajině je všechno ztraceno, a tím i dovoleno?
Vymítači „bolševismu” by mohli říci, že obě politické vykopávky jsou zkrátka sociálními demokraty, pokračovateli „zrádné” západoněmecké východní politiky (Ostpolitik). Známe přece tu českou slabomyslnost z transparentů: „KSČSSD”. Jádro problému je samozřejmě „trochu” složitější; se Schröderem přicestoval do Petrohradu i předseda mladých křesťanských demokratů („svazáků” CDU) Philipp Missfelder. A místopředseda Svobodných demokratů (FDP) Wolfgang Kubicki nedávno dospěl k pevnému názoru, že „bychom Putina neměli démonizovat. Nedojde k řešení konfliktu na Ukrajině bez Rusů”. A samotná současná kancléřka Angela Merkelová minulý týden zdůraznila své přesvědčení, že ve střednědobém a dlouhodobém horizontu přetrvá „těsné partnerství” Německa s Ruskem. Dodala, že – Krym nekrym, Ukrajina neukrajina – nevidí žádnou potřebu „zcela nového přístupu” v rámci německé Ostpolitiky. (Frankfurter Allgemeine Zeitung, 16. května 2014)
Tenhle německý přístup, v němž je nutné spatřovat jednu z hlavních nadějí na uchování míru v Evropě, má – kromě tamního veřejného mínění – dva nejdůležitější zdroje. První je ekonomický: již delší dobu pozorujeme pokles německých přímých investic do členských států EU (jen mezi lety 2010 až 2012 klesly z 82 na 52 miliard eur). Zvyšuje se naopak jejich objem ve vztahu k třetím zemím a také ovšem k Rusku; německé firmy už tam investovaly 20 miliard eur, což je víc než přímé zahraniční investice do Ruska ze Spojených států, Francie, Velké Británie, Itálie, Japonska a Číny dohromady. Spolková republika se „úplně šílenou” zahraniční politikou Evropy a Ameriky zruinovat prostě nenechá, leda že by se její lídři vskutku úplně zbláznili.
Druhým zdrojem německé, řekl bych, mírotvorby je mocenský status SRN v rámci EU a klíčová geostrategická pozice této země. Když chtějí Američané nebo Evropané (ať už jde o Francouze Hollanda anebo o Poláka Tuska a jejich ministry, zejména ministry financí) doopravdy „mluvit s Evropou”, nevyrazí si do Bruselu, nýbrž do Berlína. Když došlo 3. října 1990 ke znovusjednocení Německa, geostratégové věděli hned, že posun mocenského těžiště z Bonnu do Berlína (a ze západu na východ) nemůže nemít své geopolitické důsledky (a ekonomové navíc dobře vědí, že celé to slavné euro je jenom stará dobrá – šmízově překabátěná – německá marka). Současný Berlín pečlivě rozdělil své mnohodimenzionální „vlivové portfolio”. Prezident Joachim Gauck klade důraz na morální hodnoty. Ministr financí Wolfgang Schäuble horuje pro federální Evropu (a kontroluje členským státům účty). Vrchní diplomat Frank-Walter Steinmmeier trvá na „dialogu s Moskvou”, i kdyby trakaře padaly. Exkancléři jsou „povoláváni do služby”, aby jazykem ostře proříznutým prolamovali jednostrannou protiruskou propagandu (a německé tajné služby občas pustí bulvárům zdrcující informaci, například o angažmá žoldnéřů americké firmy Amico – bývalého Blackwateru – na Ukrajině). A nad tím vším trůní se svou „Realpolitik” paní Merkelová, které obránci naší demokracie pravidelně spílají do „dederonské svazandy”.
Zaplaťpámbu za ni! Zaplaťpámbu za stát, který sice má své „privátní” zájmy a dělal, dělá a jistě i nadále dělat bude nejrůznější chyby. Avšak snaží se jednat konsensuálně alespoň v takzvaném výmarském trojúhelníku (Berlín-Paříž-Varšava). A je jediným státem, jenž má dost moci, vlivu a snad i rozumu, aby hrozící evropské tragédii – za nás za všechny – přece jen zabránil.
