Petr Schnur
30. 5. 2014 Sdělení na panelové diskusi “Fakta o Ukrajině, ne 3. světové!” 28. 5. 2014
Války sloužily a slouží kapitalizmu, ať již má jakýkoliv přívlastek, jako „záchranná brzda“ v úzkých: fungují jako ekonomický stimulátor, prostředek usurpace nebo udržení politické moci. Válečná tažení, vojenské puče a politické vraždy – historie je plná takových událostí. Jednou to jsou ‘contras’ a eskadry smrti, jindy ultranacionalisticky zbarvená mafie, islamistický (zde je potřeba tučně podtrhnout: sunitský) džihád, no a nejnověji ozbrojené fašistické formace včetně jejich politického křídla.
Nemůžeme se tedy zastavit pouze u otázky, co to znamená pro Ukrajinu, Rusko a celou oblast, ale především se zamyslet nad tím, co to vypovídá o tzv. svobodném světě a jeho institucích.
Na tomto místě mi dovolte předložit několik tezí, které jsem pro přehlednost rozdělil podle hlavních aktérů majdanského dramatu. Jejich seznam lze považovat za neúplný, ale vzhledem k omezenému času přednášky jsem se zaměřil na ty, kteří se mi jeví jako klíčoví.
1. USA. Není pochyb o tom, že vůdčím aktérem podniku s happeningovým názvem „euromajdan“, byly Spojené státy. Z politických a diplomatických aktivit na kyjevském „mejdanu“ od jeho počátku až do poloviny února lze usuzovat, že v první fázi přenechaly iniciativu Evropské unii, konkrétně Německu a Polsku (k roli těchto dvou států se ještě dostaneme), zatímco samy zůstávaly spíše v pozadí. Tento scénář připomíná americký postup během napadení Libye: válku začaly Francie a Anglie plus několik „ochotných koaličníků“, poté byla věc delegována na NATO, což znamenalo faktické převzetí komanda Washingtonem. Není pochyb, že Sarkozy s Cameronem podcenili míru rezistence libyjské armády i lidu, ale účelem této strategie byla a je s největší pravděpodobností i snaha odlišit nositele Nobelovy ceny míru Obamu od militaristy Bushe po formální stránce přístupu k válce: „nobelátor“ Barak se na rozdíl od svého předchůdce do ní nežene, nicméně musí zakročit, pokud to situace (masakry na civilistech, ohrožení spojenců) vyžaduje. Důležitou indicií plnohodnotného amerického nástup do kyjevského ringu 22. února by mohl být onen proslulý telefonát mezi americkým velvyslancem a Victorií Nulandovou „Fuck the EU“, ve kterém zároveň rozdělila budoucí státní funkce mezi maidanské „disidenty“. Otázkou zůstává, zda euro-trojka Steinmeier-Sikorski-Fabius o připravovaném puči věděli a pouze sehráli roli těch, kteří měli Janukovyče uchlácholit a odradit jej od razantního zásahu proti „ozbrojeným demonstrantům“ podle osvědčeného vzorce „zlý (McCain) a hodný (Steinmeier) policajt“, nebo jestli o připravovaném šturmu na palác nevěděli a museli zjistit, že pouze sehráli roli vějičky. Zodpovězení této otázky by bylo důležité pro analýzu nynějšího poměru mezi USA a EU a jejich rolí nejen v Ukrajině samotné, ale především v poměru k Rusku.
2. EU. Hovoříme-li v souvislosti s Majdanem o Evropské unii, potom je potřeba si uvědomit, že se podle všeho jedná o tři aktivní subjekty: Evropskou komisi resp. centrální bruselské instituce, Německo a Polsko. Francie, ačkoliv člen bruselského troj-komanda poslaného na Janukovyče, hrála pravděpodobně roli „třetího vzadu“. Paříž instrumentalizuje Unii v rámci vlastních cílů v Africe a na Blízkém východě, zatímco Berlín dobývá pod „evropskou“ vlajkou východní a jihovýchodní Evropu. O Polsku a Německu bude ještě řeč.
Je otázkou, zda Evropská unie měla opravdu zájem na integraci Ukrajiny. Ukrajinský „trh“ byl bezpochyby pro západoevropská sarančata jako hospodářská kořist lákavý, o tom vypovídá i text asociační dohody, který mimochodem vnucuje otázku, zda jej tehdejší kyjevská vláda podepsala pod hlavní samopalu nebo vlivem drog. Na druhé straně ale Brusel musel vědět, že tato země, rozpolcená politicky i jazykově, pod vlivem oligarchů a již tehdy s enormními dluhy, není zrovna hnízdem stability. Je tedy docela možné, že ani v dlouhodobé perspektivě vůbec nešlo o plné členství, ale pouze o totální otevření vnitřního „trhu“ pro západní, rozuměj německé„investory“. Dobře víme z vlastní zkušenosti, že asociační dohody s Unií jsou hospodářskou jednosměrkou.
Pokud tedy pozici EU zrekapitulujeme: Ukrajina na přelomu roků 2013/14 představovala pro Brusel na jedné straně hospodářskou kořist za předpokladu, že do ní nebude pumpovat peníze, na druhé straně politické riziko vzhledem k vnitřní nestabilitě země a vlivu Ruska. Dá se tedy předpokládat, že se Unie ohledně postupu i cílů „euro-mejdanu“ nacházela v určitém dilematu.
2.1 Německo. Spolková republika je v politických kuloárech a zglajchšaltovaných médiích narativně nazývaná ‚evropským motorem‘. Ponechme v této chvíli souvislosti mezi prohlubujícím se sociálním propadem stále většího počtu obyvatel, průmyslovou potencí země a společnou měnou euro a zůstaňme v oblasti zahraniční politiky. V době tzv. jednocení Německa se mluvilo o tom, zda bude evropské Německo nebo německá Evropa. Dnes je, zdá se, otázka definitivně zodpovězená. Evropa se skrze EU stala německou, což decentně přiznává i sám prezident Gauck, byť skrytě v řeči diplomata, který ví, jak se věci říkají, aniž by se vyslovily. Pokud totiž budeme jeho výraz ‚více zodpovědnosti‘ (rozuměj: v oblasti „zahraničních humanitárních misí“), za kterou se – mimo jiné za přítomnosti Klička – přimlouval na Mnichovské bezpečnostní konferenci začátkem tohoto roku, interpretovat na pozadí věty, že (citát:) ‚prostřednictvím spolupráce v rámci EU získává Německo větší tvořivou sílu (sic!)‘, což by prý mělo vést ke společné evropské obraně, potom si dovedeme lehce představit, komu a jakým zájmům tato euro-armáda bude sloužit. Příklady diplomatických iniciativ Berlínské republiky po sjednocení jsme dostatečně zažili v bývalé Jugoslávii, především při secesi Slovinska, Chorvatska a Kosova. A zároveň ve vší tichosti a s veškerou diskrétností proběhla jak transformace Bundeswehru z ryze obranné armády bývalé Bonnské republiky do nové, intervenční podoby. Známkou toho, že tento proces kvalitativní změny byl uzavřen, je nová definice obrany státu, která platí od roku 2003. Ta se již nevztahuje na zemi jako takovou, ale na její (politické a ekonomické) zájmy. Tím plně koresponduje se zahraničně-politickou a vojenskou „filozofií“ EU, jak ji definuje Lisabonská smlouva, i s novou doktrínou NATO „Out-of-Area“. Není tedy pochyb, že SRN hraje jak v rámci EU, tak i transatlantické vazby uvnitř NATO o svoje hegemoniální zájmy, což platí i vzhledem k Ukrajině a Rusku. Berlín by určitě nepohrdnul celou Ukrajinou – ne nadarmo léta pěstoval politické kontakty (Tymošenková) a školil nástupnický dorost (Kličko). V současné situaci lze ale spíše předpokládat, že eskalace konfliktu, jak ji prostřednictvím NATO provokují USA, není v německém zájmu. Nikoliv z důvodů politické morálky nebo starosti o Evropu jako takovou, ale z ryze pragmatických, sobeckých důvodů: vážný konflikt s Ruskem by ohrozil stabilitu eura a EU uvrhnul do ještě větší hospodářské a politické krize. A ztráta euro-stability by znamenala ztrátu německé hegemonie v Evropě.
2.2 Polsko. Na tento stát se jaksi zapomíná, ačkoliv Varšava již od počátku 1990. let systematicky pracuje na posílení vlastní role v severovýchodní Evropě, zejména směrem k baltickým státům a Ukrajině. Činí tak dvoukolejně. Jednak takřka absolutní oddaností Spojeným státům, od kterých očekává politickou i vojenskou podporu vlastním ambicím, a k tomu potřebuje ruského strašáka. Zároveň ale i v jakémsi druhu konkurenčního partnerství s Berlínem, což se kromě jiného projevuje zcela okázalým eurohujerstvím, tedy snahou získat maximální vliv na centrální bruselské instituce, které by, po vzoru Francie a Německa, i Polsko zapojilo do vlastních služeb. Jsem hluboce přesvědčen, že na polskou roli v Kyjevě je nutný pohled z tohoto úhlu.
Vážení kolegové, dopracovali jsme se k závěru a dovolte mi tedy stručnou sumarizaci.
Zájem Spojených států na Ukrajině jiný než Evropské unie, natožpak Evropy. Z hlediska USA jde především o strategicko-vojenské aspekty, s čímž souvisí i oblast energetiky. EU naopak vidělo v Ukrajině nový „otevřený trh bez hranic“. Washington určitě sází na eskalaci konfliktu, která by postavila Moskvu před těžké dilema: nečině přihlížet běsnění ukrajinských nacionalistů na ukrajinském jihovýchodě nebo vojensky intervenovat, což by Obamovi poskytlo onen potřebný „argument“ pro masívní posun Severoatlantického paktu na východ, kvantitativní i kvalitativní zbrojní skok a radikální zvýšení zbrojních výdajů evropských zemí včetně další vojenské integrace v rámci EU. To by znamenalo prohloubení kooperace s NATO a definitivní úpadek malých států do role pomocných oddílů „evropských motorů“ – nebo jejich „převodových pák“, jak nedávno navrhnul prezident Zeman. Směrnice tohoto vývoje najdeme v Lisabonské smlouvě, Hlava V.
Racionálně viděno spočívá zájem Evropy, tedy evropských národů, nikoliv Evropské unie, ve férovém partnerství s Ruskem a v tom, aby se NATO drželo od ruských hranic co nejdále.
Děkuji vám za pozornost!
