Michal Komárek
23. 5. 2014 Literárky
Literárky, ani já nepovažujeme za odpovídající stylu nezávislých novin doporučovat, koho volit. Myslím ale, že stojí za to probrat otázku, zda volit. V eurovolbách mi připadá ještě naléhavější než ve volbách jiných.
O výchozí situaci před volbami jsme tu psali opakovaně, například tady nebo tady či zde. Lze to stručně shrnout: V celé Evropě posilují šance extremistických a protievropských stran a hnutí, které útočí na evropskou integraci jako takovou, nebo si vybírají některá základní témata typu boje s imigrací, multikulturalismem, menšinami všeho druhu. Boje za ty „správné“ evropské konzervativní hodnoty. (I když první volební výsledky z Nizozemska ukazují, že ty odhady mohou být až příliš skeptické – favorizovaný euroskeptik Geert Wilders skončil až čtvrtý.)
Zároveň Evropská unie spíše ztrácí kredit u řady „obyčejných“ lidí, kteří sice přímo nepodléhají nějakým extremistickým a populistickým programům, ale nemají pocit, že je pro ně EU užitečná. Nebo naopak mají pocit, že je jim vzdálená, je cizí, nemohou tak jako tak nic v jejím chodu ovlivnit. Účast v eurovolbách je pak dramaticky nízká: V roce 2009 byl celoevropský průměr 43,1%, v Česku to bylo pouze cca 28%. A nelze očekávat, že by letos množství voličů nějak výrazně vzrostlo.
Má to smysl?
Zdá se, že je to vše logické a není příliš velká šance cokoli změnit: EU je zjevně nedokonalý projekt, prošla hlubokou krizí, je rozpolcená na „bohatý sever“ a „chudý jih“ a neuspokojuje dnes v podstatě nikoho. Pro jedny je totiž příliš „sociální“ a příliš sešněrovaná předpisy, které omezují volný obchod a „trhy“ jako takové. Pro jiné je příliš součástí globálního kapitalismu, pouhá opora nepřátelského systému, byť třeba s alespoň občas sympatickou fasádou. Jedni si myslí, že je příliš integrovaná, jiní volají po federalizaci. Mnohé současná krize vytlačila na okraj společnosti, ztrácejí perspektivy a iluze, a EU už dávno přestali považovat za nástroj, který by jim mohl či chtěl pomoci. Jiní vnímají Evropu jako užitečné rozšíření možnosti obchodovat, ale její kultura či „hodnoty“, natož život jejích občanů pro ně ani zdaleka nemusí být prioritami.
A filosofové, politologové, historici, ekonomové a politici se neshodnou na tom, co tvoří evropskou identitu, co jsou evropské hodnoty, jak a zda se má EU rozšiřovat a zda má proces integrace pokračovat směrem k federalizaci. V tom zmatku a v té skepsi ale jejich diskuse zajímají stále méně lidí…
Čeští voliči jsou stále více podezřívaví k tradičním politickým stranám a politice vůbec. A podobné pochybnosti se projevují i jinde v Evropě. Takové voliče mohou jen velmi těžko oslovit nejasné a nekonkrétní a někdy zcela zjevně pokrytecké teze o evropských hodnotách, svobodě, lidských právech a budoucí prosperitě. Volič takovým řečem většinou nevěří ani na domácí půdě, kde má přece jen ještě alespoň nějakou šanci dohlédnout do parlamentních lavic, natož, aby věřil, že se něco pozitivního bude dít ve vzdáleném Bruselu, který je pod permanentní populisticky chytlavou kritikou některých politiků a médií.
Takže? Moje odpověď je možná překvapivě „eurohujerská“: Jít k volbám a volit některou z proevropských stran.
Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi…
Myslím, že se Evropa do zrcadla, které jí říká, že je nejlepším možným světem, dívá příliš často a příliš ráda. Přesto mám pocit, že to zrcadlo má v něčem podstatném pravdu. EU v současném provedení sice je bezpochyby velmi problematický projekt, nicméně podle mě nadále zůstává nejlepší možnou půdou pro změnu.
Jistě, je to konzervativní, možná kavárensky intelektuálská, měšťácky zpohodlnělá a podle někoho i ideologii globálního kapitalismu poplatná idea. Nicméně mi stále připadá, že má-li současná společnost šanci získat nějaký podstatný impuls ke změně směrem k větší rovnosti, spravedlnosti, odpovědnosti, důstojnosti, toleranci, otevřenosti…, pak ten impuls vzejde z Evropy, respektive z dialogu, v němž bude Evropa hrát důležitou roli.
Osobní svoboda, tolerance, otevřenost, úcta k jednotlivci, vzdělání, kritické myšlení,…, to vše nejsou v dnešní Evropě samozřejmé hodnoty a kvality, nicméně jsou to hodnoty a kvality, které tu stále existují. A snad stále v míře větší než kdekoli jinde. Jistě, ten sebeoslavný evropský „příběh“ humanismu, osvícenství, kritického rozumu a lidských práv lze vnímat i jako dějiny manipulace s přírodou i lidmi, bezohlednosti a masových vražd v ve jménu Pravdy a Lásky, holocaust a dvě nejničivější světové války… Bilance, která opravňuje k optimismu či pocitu, že pozitivní změna se chystá právě tady?
Evropská unie je přes všechny problémy mimo jiné také pokusem se s tou bilancí vyrovnávat. A když se podívám jinam, přetrvá ve mně možná těžko obhajitelný pocit, že zůstává tou nejpříhodnější půdou pro možnost změny směrem k důstojné a spravedlivé společnosti. Nemyslím, že se ta změna spíše chystá v Číně, Rusku, USA, Indii, ani ve Venezuele, Saúdské Arábii nebo na Kubě či v Íránu nebo v Sýrii…
Levici nebo pravici? A není to jedno?
Volby do evropského parlamentu pak vidím docela jednoduše. Nízká účast voličů je svého druhu sebenaplňujícím proroctvím, euroskeptickou tautologií: Lidé považují Evropu za cosi vzdáleného cizího nedůležitého pro jejich život a proto nechodí k eurovolbám. A to, že k eurovolbám nedorazí je vždy znovu vítaným důkazem toho, že Evropa je pro ně cizí, vzdálená, nedůležitá…
Nejít k eurovolbám znamená jednak stvrdit tuto tautologii, jednak vyklidit prostor extremistickým a euroskeptickým stranám a hnutím. Není tu sice podle mě žádná strana, která by fascinovala programem a kandidáty a člověk by jen obdivně luskl prsty a měl jasno. Nicméně několik stran či hnutí volitelných je. Eliminační metoda je jednoduchá: Volitelné strany jsou strany proevropské a „nefašoidní“. Mnoho jich nezbude. Není pak až tak důležité zda se hlásí k pravici, či levici. Ani jedni ani druzí nepřinášejí nic převratného. A má-li se v Evropě dít něco důležitého, stejně to bude muset vzejít z dialogu a spolupráce „normálních“ slušných nefašoidních politiků a občanů bez ohledu na dělení na pravici a levici.
Vážně není dobré přispět k možné povolební bilanci, která zatím vypadá dost realisticky: Evropa „zhnědla“ a pro stále více lidí ztrácí smysl. Je to předčasná rezignace.
