Petr Hájek
7. 5. 2014 Protiproud
Svérázná připomínka pádu Třetí říše: V Praze se objímá Zeman s německým prezidentem. Merkelová s Obamou hrozí Rusku.
Před osmašedesáti lety byla válka s Hitlerovou Třetí říší prakticky u konce. Pražské povstání, které v hlavním městě protektorátu Böhmen und Mähren spontánně vypuklo, mělo však kromě zúčtování s nenáviděným okupantem i důležitý symbolický rozměr: České země, poté, co se Slovensko od společného státu odtrhlo, byly první obětí Hitlerovy expanze na východ. Tady válka začala a zde také skončila. Letošní „oslavy“ však jsou zcela unikátní. Poněkud z nich mrazí:
Osa B-B-W
Letošní připomínka Hitlerova pádu má totiž také pozoruhodný symbolický rozměr: Na východě Ukrajiny pokračuje lidové povstání proti pučistické vládě, která stojí na zbraních kyjevských dědiců nacistů. Fotografie a videa z různých měst hodně připomínají někdejší boje v pražských ulicích. I smysl těch bojů je podobný. Pučisté poté, co svrhli demokraticky zvoleného prezidenta a vládu, teď vraždí vlastní občany, kteří nelegitimní vládu s nacistickým pozadím odmítají uznat.
Demokracii oddaná německá kancléřka Angela Merkelová ji naopak podporuje. Společně s americkým prezidentem Barackem Obamou proto vyhrožují nedemokratickému Rusku, které vraždící pučisty na svých hranicích „necivilizovaně“ rovněž neuznává. Pučisté ve shodě s nimi Rusko nenávidí. Geneticky. Stejně jako jejich předkové před osmašedesáti lety, kdy ukrajinský nacismus zbraněmi a nesčíslnými obětmi Rudé armády padl spolu s Hitlerem.
Demokratické paní Merkelové to nedá a prohlásí, že Rusko na Ukrajině mění poválečné uspořádání. Ani se při tom nezačervená. Proč také? Říká to v „bezpečí“ Washingtonu, daleko od Moskvy. Pan Gauck i paní Merkelová totiž pocházejí z východní části Německa (NDR), která se dohodou vítězných velmocí stala v roce 1945 protektorátem Sovětského svazu. Německo bylo mezi vítěze rozděleno, aby odtud už nikdy nemohla vzejít další válka. Poslední sovětský vůdce Gorbačov, v euforii z vlastní popularity, věnoval v roce 1990 NDR za hubičku německému kancléři Kohlovi – a totálně tím v neprospěch své země změnil výsledky II. světové války.
Západ mu chvíli freneticky tleskal, pak na něj zapomněl. I paní Merkelová. Německo se opět stalo říší, v pořadí již Čtvrtou. Necelé čtvrt století poté už opět „hlavní evropská velmoc“ chřestí „humanitárními zbraněmi“ a spolu se spojenci, na ose Berlín – Brusel – Washington, bojuje s Ruskem – ostrými slovy a „sankcemi“. Zatím.
Moudrý protektor na Pražském hradě
Československo je opět minulostí a Česká republika opět protektorátem. Náš „ochránce“ se tentokrát jmenuje Evropská unie a dominuje jí – opět Německo. Na oslavu Hitlerova pádu hostí proto místodržící Miloš Zeman na Pražském hradě německého prezidenta. Je to velká sláva. Hvězdná hodina. Konečně přijel!
Miloš Zeman je moudrý. Hlavu Čtvrté říše s roztomilou devótností ujišťuje, že se může spolehnout. Že jsme už konečně „pevnou součástí“ německé „evropské integrace“. Té „hodné“. Ne té „zlé“, co se před osmašedesáti lety tak trapně nepovedla. Reparát sice aktuálně také poněkud drhne, ale o to horlivěji dává český místodržící najevo, jak jsme nyní (opět) loajální. Pak se společně vypraví na místa, kde nedávní předkové pana Gaucka vraždili nedávné předky pana Zemana. A moudře potřesou hlavami, jak to bylo otřesné a že se to už nikdy nesmí opakovat. Na věčné časy!
V téže chvíli potomci nacistů na Ukrajině vraždí své spoluobčany, převážně Rusy. Pánové Gauck a Zeman nad tím rovněž moudře a starostlivě potřásají hlavami. Pan Gauck – vedle starosti o osud majetků svých předků odsunutých po válce z Československa na základě rozhodnutí vítězných mocností – vyjádří plnou podporu „krokům německé vlády“. Pan Zeman s ním moudře souhlasí. Je to přece naše „historická zkušenost“. A také německá.
Jeden nedávný slavný předchůdce paní Merkelové v křesle německého kancléře měl o Ukrajinu také vážnou starost. Poměrně přesně to připomíná Karel Sýs:
Všechno se – o závit výše – opakuje?
Adolf Hitler vydal před vpádem do Sovětského svazu jasnou směrnici: „Blížící se tažení je víc než jen konflikt dvou armád. Výsledkem bude konflikt dvou ideologií… Samotné zbožné přání nezlikviduje v současném Rusku myšlenku socialismu… Musíme se zbavit židobolševické inteligence… Musíme udělat všechno pro to, abychom zabránili nacionalistickému Rusku nahradit Rusko bolševické. Jak dokládá historie, Rusko bude vždy protiněmecké… Boj proti bolševismu sjednotí celou Evropu.“
Součástí operace „Rozděl a panuj“ bylo i rozbití Balkánu, zejména Jugoslávie: „Bohatá a úrodná půda banátské oblasti bude vrácena Maďarsku, pobřeží Dalmácie a Černá Hora připadnou Itálii, Srbsko bude spadat pod německou vojenskou vládu. Chorvatsko se stane autonomním státem.“
Před útokem německá generalita předpovídala: „Odpor jižně od pripjaťských bažin bude slabší – postihnou ho vnitřní nepokoje na Ukrajině, vyvolané předchozími podvratnými operacemi Abwehru. Další strategie bude záviset na tom, jestli a kdy se Rusko zhroutí pod náporem úvodního německého útoku.“
Vůdce ustanovil:
„V této nové německé říši vojáci po dvanácti letech vojenské služby automaticky dostanou zemědělskou usedlost včetně hospodářského zvířectva a mechanizace. Někteří z těchto novopečených sedláků se ožení s venkovskými děvčaty. Ponechají si zbraně, aby je mohli použít v případě další mobilizace proti asiatským hordám. Poddůstojníci se ujmou benzinových čerpadel podél nově postavených silnic. Takový voják-sedlák bude především mnohem lepším vychovatelem než vysokoškolsky vzdělaný učitel základní školy. V našem zájmu je, aby lidé uměli rozeznávat dopravní značky.“
Hitlerova sekretářka Christa Schroederová zaznamenala 20. srpna 1941 šéfovy myšlenkové pochody: „Opravdu nechápu, proč Britové neuposlechnou hlasu rozumu. Nyní, když pronikáme na východ, přece žádné jejich kolonie nepotřebujeme. Připadá mi mnohem praktičtější, že budeme mít všechno hned za dveřmi: Ukrajina a Krym jsou tak úrodné, že tam můžeme pěstovat všechno, co potřebujeme, a zbytek (kávu, čaj, kakao atd.) můžeme získat směnou z Jižní Ameriky. Je to všechno tak prosté a jasné…“
Stalin u Perského zálivu
Maršál Keitel si za letu nad obsazenou Ukrajinou liboval: „Člověk mohl přímo cítit panenskost půdy…“
Hitler vysvětloval velvyslanci ve Francii Otto Abetzovi: „Po obsazení Ukrajiny už nebudeme potřebovat francouzské oblasti s nerostnými surovinami. Jen sovětská naleziště železné rudy v oblasti Krivého Rogu by vynesly milion tun rudy měsíčně. Francie tak dostane svůj díl odměny za budování Nového řádu.“
Weizsäckerovi se Vůdce svěřil: „Pokud by se Stalin rozhodl rozšiřovat Rusko jižním směrem k Perskému zálivu, jak jsem mu to v listopadu 1940 radil, pak by mírová koexistence mezi Ruskem a Německem byla myslitelná.“
A 16. září 1941 sdělil Abetzovi: „Asiati a bolševici musí být vyštváni z Evropy, tato dvousetpadesátiletá epizoda asijského moru je u konce. Ural bude hranicí, za níž si Stalin a jemu podobní mohou dělat, co se jim zlíbí. Ale občasnými vojenskými výpravami se zasadím, aby ani tam Stalin neměl klid.
Po vypuzení Asiatů Evropa už nikdy nebude závislá na žádné vnější velmoci a může nám být jedno, co se děje v Americe. Evropa si pokryje své potřeby surovin sama a bude mít vlastní exportní trh na ruských územích, takže už nebudeme mít zapotřebí obchodovat se zbytkem světa.
Nové Rusko na této straně Uralu se stane naší Indií, která však bude mnohem víc po ruce, než je ta britská.Nová Velkoněmecká říše pojme 135 milionů lidí a dalším 150 milionům bude vládnout.“
Německo jedinou vojenskou silou na východ od Uralu
Rosenbergův styčný důstojník Dr. Werner Koeppen zaznamenal: „Führer mluvil o potřebě postavit jednu dálnici do Trondheimu a další až na Krym. Po válce bude mít německý občan možnost nasednout do svého volkswagenu a osobně se jet podívat na zabrané území, aby pak v případě nutnosti byl také ochoten za ně bojovat.“
Své cíle Hitler formuloval Seyss-Inquartovi 26. září 1940, dávno před Madeleine Albrightovou:
„Byla naprosto absurdní situace, kdy na východě ležela obrovská, řídce obydlená říše s takřka nevyčerpatelným bohatstvím a surovinami, kdežto západní Evropa měla co dělat, aby uspokojila své potřeby importem ze zámořských kolonií. Například nedaleko Charkova se pěstuje kaučuk, na vlastní oči jsem už viděl velmi kvalitní vzorky.
Jakmile bezpečně obsadíme životně důležité evropské oblasti Sovětského svazu, může válka za Uralem pokračovat třebas dalších sto let.“
A při večeři 23. září 1940 mudroval: „Hranice mezi Evropou a Asií není na Urale, ale tam, kde končí osídlení lidí proněmeckého smýšlení a začíná čistě slovanské osídlení. Naším úkolem je posunout tuto hranici co nejdál na východ a v případě nutnosti hodně daleko za Ural.
Již nikdy nesmí existovat žádná vojenská síla západně od Uralu, i kdybychom o to měli svést stoletou válku.“
Spokojení Ukrajinci pomáhají likvidaci Židů
Canarisův spolupracovník si v hlášení pochvaluje vstřícné chování obyvatelstva při likvidaci jejich židovských spoluobčanů: „Židé jsou odvezeni na předem zvolené a připravené místo v okolí daného města; tam musí odložit šperky a šaty pod záminkou jakýchsi formalit. Pak jsou odvedeni ze silnice a zlikvidováni. Domácí obyvatelstvo, které si je tohoto likvidačního programu plně vědomo, reaguje klidně, někdy dokonce s uspokojením, a zúčastňuje se toho i ukrajinská milice. Objevily se dokonce protesty, že některým Židům se podařilo uniknout rozhozeným sítím bojových komand SS.“
Avšak hrob se otevíral i pod nimi. Himmler vyprávěl zážitky z okružní cesty obsazeným územím: „V Kyjevě je pořád ještě značný počet obyvatel. Lidé vypadají uboze, takže se klidně můžeme obejít bez takových 80 až 90 procent!“
Vzdělání? Stačí, když znají dopravní značky
Ministru zbrojní výroby Todtovi Hitler vyjevil své sny: „Nebude trvat dlouho a monotónní step naprosto změní své asijské vzezření. Během deseti let se tam usadí čtyři miliony Germánů a během dvaceti let nejméně deset milionů. I zbytek Evropy se zapojí do tohoto využívání ruských pustin.
Pro místní obyvatelstvo se nebude zřizovat ani školství, ani veřejné sociální zabezpečení. Bohatě bude stačit znalost dopravních značek. Pod pojmem svoboda Ukrajinci stejně chápou jen to, že místo aby se myli dvakrát, budou se nyní mýt jen jednou měsíčně – Němci se svými rýžáky by tam byli velice nepopulární.“
Zkroušenému Mussolinimu sliboval: „Úroda na Ukrajině vynese v roce 1943 minimálně sedm milionů tun.“ Ukrajina však nedodávala jen obilí. V Záporoží na Dněpru německá korporace AEG přestavěla obrovskou hydroelektrárnu a zásobovala okolní ukrajinské uhelné doly a zbrojovky elektřinou. Ministr Speer se Hitlerovi pochlubil svým projektem „Ivan“. Měl urychlit rozšíření těžkého chemického průmyslu, výrobu dusíku a trhavin v doněcké oblasti.
Přirozenost vůdce a germanizace Krymu
9. července 1942 projednával Vůdce s Himmlerem plán osídlení Krymu obyvatelstvem z jižního Tyrolska: „Germanizace Krymu je věc životně důležitá… Nad německými zájmy ve Spojených kavkazských protektorátech bude bdít německý generál-prezident.“
Když se dozvěděl, že němečtí vojáci zplodili přes milion dětí s „východními“ ženami, nařídil Himmlerovi, aby všechny tyto děti byly nalezeny a „navráceny“ Německu. Hrozilo totiž nebezpečí, že by tyto děti mohly v další generaci „vylepšit“ ukrajinskou a ruskou krev!
Himmler pak podřízeným zopakoval Hitlerovy požadavky: „Bude naprosto stačit, pokud, za prvé, se děti ve škole naučí dopravní značky, aby nám nepadaly pod auta; za druhé, aby se naučily počítat do pětadvaceti; a za třetí, aby se uměly také podepsat. Víc není třeba.“
Hitler se rozhodně stavěl proti myšlence dovolit Ukrajincům ustavit vlastní vládu:„Znamenalo by to zahodit kompletně celý náš válečný cíl. Německo by skončilo tak, že by znovu muselo čelit zcela nezávislému státu.
Německo potřebuje dobytá území, bez nichž již nemůže dlouho existovat. Musí dosáhnout hegemonie v Evropě. Kde jsme, tam zůstaneme… Velké Německo a Evropa musí být bráněny daleko od našich hranic… Avšak nyní se probudilo Rusko a stal se z něho stát s největším technickým a materiálním potenciálem. To znamená, že útok z východu lze v budoucnosti odrazit pouze Evropou sjednocenou pod německým vedením.“
Fanatik Schörner si po ztrátě Krymu Hitlerovi stěžoval na svého předchůdce Kleista: „Jeho nebojové jednotky si užívaly příjemných šest až sedm hodin práce denně a zbytek zkázy dokonalo krymské víno.“
Gauleiter Alfred Frauenfeld – správce Krymu – však už myslel daleko do budoucnosti: „Pokud nám někdy v budoucnu tato válka a její vítězný konec dopřejí návrat na tato území, pak musí dojít k velice radikální změně našeho postoje a chování vůči místnímu obyvatelstvu.“
To by ovšem už museli udělat bez Hitlera, jenž se Ribbentropovi svěřil: „Víte, i kdybych dnes dospěl s Ruskem k dohodě, zítra mu opět půjdu po krku – taková je moje přirozenost.“
