Oskar Krejčí,profesor,politolog
19. 5. 2014 První zprávy
K pultům knihkupectví zamířila nejnovější kniha známého politologa a bývalého poradce dvou předsedů federální vlády Oskara Krejčího, která shrnuje a doplňuje vzpomínky a úvahy tohoto přímého účastníka převratných událostí v Československu před čtvrt stoletím.Kniha s jednoduchým názvem Sametová revoluce obsahuje:
Charakteristiku čtyř představ o příčinách sametové revoluce – hrdinskou legendu, konspirační teorii, vize antropologických důvodů a geopolitických příčin.
Zásadním způsobem rozšířený soubor vzpomíénkových statí Pohled ze Strakovky, doprovázený fotografiemi a kopiemi dokumentů.
Esej Desatero o polistopadové svobodě a mravnosti.
Studii Konec českých dějin.
Ukázka z třetí části knihy.
Zbloudění při hledání Cesty je v Česku patrné v jednom z průniků kapitalistického podnikání a demokracie: v korupci. Ta je některými propagandisty vydávána za dědictví mravní zkaženosti minulého režimu. Jenže zpráva eurokomisařky pro vnitřní věci z února 2014 odhaduje, že „ekonomické ztráty v důsledku korupce dosahují v celé Unii úrovně 120 miliard Euro ročně, což je o něco méně, než roční rozpočet Evropské unie“. Z této analýzy je zřejmé, že se korupci daří i v takzvaných starých státech Evropské unie.
Při vzpomínce na středoevropskou atmosféru před třemi dekádami lze říci, že korupce v socialistickém Československu byla jiná už proto, že peníze měly odlišnou funkci. Především nesloužily jako kapitál, nemohly se pro jedince stát zdrojem nadhodnoty, tedy zdrojem zisku bez vlastní práce. Navíc sebevětší množství peněz nemohlo jedince osvobodit od pracovní povinnosti. Obtížně také mohly peníze nabyté korupcí sloužit jako poklad, protože to by při malé platové diferenciaci zaznamenala pozorná domovnice nebo jiné všímavé instituce. Předtím než v 80. letech nastoupili veksláci jako předobraz nového řádu věcí, týkala se korupce především nedostatkového zboží a služeb. Ať byla jakkoli masová, šlo o takzvanou malou korupci. Ta velká přišla až před čtvrt stoletím spolu s kapitalistickou svobodou podnikání.
Z hlediska státu se rakovinná velká korupce oprávněně jeví jako ohrožení bezpečnosti země. V transformačním období, které změnilo státy byrokratického socialismu v liberálně kapitalistické státy, měla ale ještě jednu závažnou sociální funkci: urychlovala rozhodování. Kdyby privatizace probíhala v právním prostředí, které korupci trestá, neskončila by dodnes. Ti, kdo rozhodli, že v postsocialistických zemích proběhne divoká privatizace, přisoudili korupci – vědomě či nevědomě, ale mnohem pravděpodobněji cíleně – roli urychlovače.
Tehdy se na úřadech schvalovaly privatizační projekty, které novému vlastníkovi a jeho rodině měly zajistit nadstandardní sociální status na několik generací dopředu.
Profesor Krejčí: Slovenské volby? Zklamání a nástup oligarchie!
Je zcela naivní myslet si, že každý politik či úředník, který rozhodoval o takovém projektu, činil to za svůj hubený plat. Takto se formovala politická kultura, v níž službu veřejnosti nahradilo podnikání. Obsazení pozice ve státním aparátu se stalo konkurenční výhodou. Korupce z dob byrokratického socialismu se navíc za poslední čtvrt století rozštěpila na korupci, legální lobby a provizi.
Není to nic nového pod sluncem. Historik Josef Pekař v práci Bílá hora (1921) v souvislosti s konfiskacemi majetku po porážce stavovského povstání připomínal: „Okolnost, že tyto miliardové… hodnoty byly vrženy v několika málo letech na trh a že největší úspěch kynul nejvíce chytrým a nejvíce bezohledným, vysvětlí nám poněkud… onu demoralizaci, které propadla v onom tanci miliónů klika panská, v Praze vládnoucí.“
Přesto poslední měsíce ukazují v Česku nebývale velké množství policií odhalených a státním zastupitelstvím stíhaných korupčních skandálů. Stejně jako v jiných postsocialistických zemích. Zdá se, že se začaly měnit sociální podmínky korupce.
Především skončila hromadná privatizace. Dnes už není na pořadu dne velká korupce při plošné privatizaci, jsou tu jen výběrové zbytkové plány vyžadující větší fantazii – jako například otrokářsky pojatý druhý pilíř penzijní reformy či privatizační projekt, kterému se s notnou dávkou propagandistického cynismu říká „církevní restituce“.
Důležitým prvkem změny účinnosti boje proti korupci je skutečnost, že mezi politiky a do státní správy se dere nová generace. Její politická kultura sice navazuje na generaci předcházející, ale je nositelem jiného právního povědomí a má mnohem menší příležitost ke korupci, což ji nutí i umožňuje moralizovat.
Zároveň se zformovaly vlivné skupiny nových bohatých, a to i oligarchů, kteří mají zájem na stabilizaci poměrů v postsocialistických zemích, především proběhnuvších majetkových změn – a korupce je destabilizující. I proto hledají noví zbohatlí Rusové, Češi či Slováci politickou oporu u jiných stran a hnutí než u těch, které divokou privatizaci nastartovaly.
Ve společnosti, která jako posvátnou hodnotu vyhlásila zisk, je však korupce nesmrtelná. To ale neznamená, že by se bojovníci proti ní měli vzdát. A už vůbec ne v Česku, kde výzkumy ukazují nesmlouvavě antikorupčně naladěnou veřejnost, radikálnější než kdekoliv jinde v Evropské unii. Stále platí slavné heslo studentských bouří 60. let, které zdobilo zdi Latinské čtvrti v Paříži: Buďme realisté, žádejme nemožné!
