Martin Hekrdla
15. 5. Literárky
Interview ministra obrany Martina Stropnického pro agenturu Reuters. Dva dny jednání Poslanecké sněmovny, které se zabývalo – řekl by ze záhrobí Leonid Iljič Brežněv – „nedozírnými následky” ministrových slov.
Usnesení českých poslanců (pokorně navržené Stropnickým), že jsme a zůstaneme spolehlivým údem NATO. Stropnický na koberečku u premiéra Bohuslava Sobotky. Tahle událost spíš vyvolala – řekl by Jára Cimrman – „světový otřes, zvláště na Litoměřicku”. Člověk si maně vzpomněl na předvolební billboard hnutí ANO, kde se pod portréty Andreje Babiše a Martina Stropnického skvěl nápis: „Aby se za nás děti nestyděly”. Na sociálních sítích se pak objevil vtip, v němž známý zelený rebel Matěj Stropnický dodává: „Už se stalo, táto.”
Já tedy jsem byl od toho „černého pondělka” 12. května na Stropnického seniora docela hrdý. Neboť to, co z něj jménem agentury Reuters vytáhl novinář Jan Lopatka (a co jeho pilný kolega s pointilistickými sklony Gareth Jones nastříhal do krátké zprávy) mlátilo válečné „eskalátory” do očí. Český ministr obrany Martin Stropnický, napsal Reuters ve svých World News, není nakloněn rozmístění vojáků na české půdě, což je „v ostrém kontrastu” (in sharp contrast) s některými dalšími zeměmi v regionu.
Reuters poctivě uvedl Stropnického zmínku o ruské dezinformační kampani (ta západní samozřejmě neexistuje). Ale zároveň přesně tlumočil ministrova klíčová slova: „Dobře víme, že jakékoli trvalé rozmístění vojáků by představovalo problém. Patřím ke generaci, která zažila rozmístění 80 tisíc sovětských vojáků v období normalizace. Je to stále psychologický problém.” A ještě připojil: „Zvýšit přítomnost aliance na našem území v různých modifikacích, to ano. Ale pokud jde přímo o rozmístění jednotek, v tomto případě jsem spíše skeptický.”
Toť vše. Nic více, nic méně. Ale aspoň něco normálního zaznělo. Slova, která voní vančurovskou člověčinou „chlapáckých chlapů, o jejichž duši se sváří láska s nenávistí a jistota s pochybnostmi”.
Jenže to, co se pak dva dny dělo v dolní komoře parlamentu, má obdobu snad jen v tribálních tancích kolem stmelujícího totemu, v orwellovských „dvou minutách nenávisti” vůči „renegátovi” Emmanuelu Goldsteinovi anebo v haškovském bloudění Josefa Švejka na cestě k 91. regimentu přes Putim. Kterážto jihočeská obec se mu pořád pletla do cesty, až tam byl „dobrý voják” zatčen jako ruský špión. Hlídali ho pak i v kadibudce, „aby se nám neprokopal misgrubnou”, neboť „Rakousko to musí vyhrát”.
Strhlo se něco hrozného. Poslanec Pavel Blažek (ODS) vylíčil Stropnického jako rudoarmějce z dávného normalizačního filmu, který možná už brzy dobude Prahu v reálném ruském tanku. Miroslav Kalousek s hororovou lyrikou popsal, jak jsme si věru nepředstavovali, „že si medvěd na Východě nabrousí dráp, vycení zub a půjde”. Opravdu nepředstavitelné, když se NATO hrne k Moskvě na dostřel z polní houfnice! „A jestliže si medvěd na Východě,” pokračoval Kalousek, „nabrousil dráp, vycenil zuby a jde, tak na to musíme umět relevantním způsobem reagovat”. Co když ale ten medvěd – ať je, jaký je, totiž putinovsky oligarchický a přečetné stíny vrhající – sám relevatně reaguje na flagrantní nedodržení slibu Washingtonu, Berlína a Paříže z let 1990-1991, že mu euroatlantické struktury hned za humny nepokácejí les? Že po rozpuštění bloků bude vztyčena pevná střecha „společného evropského domu”? A že nebude s rachotem spuštěna železná opona nové studené války s nezbadatelnými dopady pro celý svět?
Paměť skončila ve škarpě dějin. A závody našich opozičních poslanců, kdo navrhne co nejvstřícnější rezoluci o umístění co největšího množství spojeneckých vojsk na co nejdelší dobu (a pokud možno na věčné časy), byly tak vášnivé, že připomínaly snad jen lítou obranu jistých politiků před Šlachtou, Ištvanem a Bradáčovou. Kdyby nebyl Stropnický dost pokorný a Sobotka se Zaorálkem mu opomněli vyprat hlavu, snad by ta sněmovní rozprava skončila vyhlášením války Rusku. Přijetí umírněné Stropnického rezoluce, že holt jsme v NATO, musíme tam všichni a známe své povinnosti, vyhodnotil tedy alespoň Kalousek v emočním poryvu jako vítězství „kryptokomunistů”.
Korunu všemu ovšem nasadil předseda ODS Petr Fiala, neprávem pokládaný za uvážlivého politika moderního střihu. Doslova řekl: „To, co se odehrává na Ukrajině, to, co se odehrálo na Krymu, velmi připomíná události z poloviny 50. let 19. století, kdy taky byla krymská válka. A kdy tato krymská válka neznamenala boj o Krym, ale znamenala rozbití evropského řádu, který v Evropě vznikl po Vídeňském kongresu z roku 1815.”
Pozor! Hrdě tmářský politický suterén v samotném srdci Evropy se v 21. století bezostyšně dovolává kongresu, na němž vznikla Svatá aliance, liga panovnických oligarchií k potlačování pouhých vzpomínek na francouzské ideály „rovnosti, volnosti, bratrství”, liga k hašení všech dalších potenciálních revolucí, k cenzuře jakkoli liberálních myšlenek a k všudypřítomnému fízlování lidí (ovšemže tehdy bez technického vybavení NSA). Tak si představují optimální „evropský řád” naší doby? Lahodil by jim kníže von Metternich? Měl k lidu blíže?
Význam „kauzy Stropnický” je každopádně v tom, že nás upozornila, že Reuters asi nikdy nezachytí vše, co je důležité. A že ne všechna nebezpečí musí být nutně ruská a „kryptokomunistická”.
