Tereza Spencerová
19. 5. 2014 Literárky
Hlavním bodem dvoudenní návštěvy Vladimira Putina v Pekingu, která začíná v úterý, se podle všeho stane podpis dlouho očekávané megasmlouvy o dodávkách ruského zemního plynu do Číny na příštích třicet let. Dohoda by totiž mohla obě mocnosti pevněji provázat a tím i změnit „pravidla hry“ světové politiky.
Vztahy mezi Čínou a Ruskem jsou nabity symbolismem – čínský prezident Si Ťin-pching přijel letos na olympiádu v Soči, kterou lídři Západu bojkotovali z důvodů, na něž si vzpomene už jen málokdo. Byla to jeho první letošní zahraniční cesta a stejně jako loni na počátku roku při ní znovu zamířil do Ruska. To vše mělo jasně vyjadřovat solidaritu Pekingu nejen s Ruskem obecně, ale i s Vladimirem Putinem jako takovým.
Jednání obou politiků se podle oficiálního kremelského prohlášení tehdy neslo v ovzduší „s nezvyklou mírou vřelosti“, a to se oba mají při různých příležitostech letos setkat ještě celkem pětkrát. Mluvčí Kremlu k tomu dodal, že Si se s Putinem mimo jiné shodl v názoru na situaci na Ukrajině. „Obě strany kritizovaly vnější vměšování,“ konstatoval Dmitrij Peskov. „Zdůraznily nepřípustnost jakéhokoli vnějšího zasahování do událostí, přičemž toto vměšování odsoudili velmi stroze.“ Už jen to bylo možné považovat za významný čínský posun, protože Peking není euroasijskou mocností, ale přesto se rozhodl vyjádřit názor na postup EU a Spojených států na Ukrajině.
Také proto vedle ruských médií se zcela jistým uzavřením obří smlouvy počítají i experti citovaní médii západními. Obecně je chystaná rusko-čínská plynová smlouva vydávána za důkaz „všeobecného strategického partnerství a koordinace“ mezi oběma mocnostmi, které může otřást pozicí USA coby světového hegemona, nicméně tak černobílé to podle všeho není. Spolupráce mezi Ruskem a Čínou totiž nevychází z čirého entuziasmu, ale spíš z chladného kalkulu. Spolupracují v mezinárodních situacích, které jsou výhodné pro obě strany, jinak postupují individuálně a ke skutečné „severní alianci“, jak jejich vazby vnímá Asie, mají podle všeho ještě daleko. Tím lze vysvětlit poznámky čínských představitelů z posledních dní, že „stále ještě přetrvávají“ rozpory ohledně ceny, byť Gazprom tvrdí, že jsou jednání o ceně už ve „finální fázi“.
Pro Kreml je to otázka politická. Rusko v posledních letech trvá na tom, že cena za zemní plyn musí být spjata s cenami ropy, což je princip, na němž se dohodlo s Evropou. Čína nicméně takový přístup odmítá a v době, kdy se Kreml „zauzlil“ v ukrajinské krizi, čas pracuje očividně pro Peking. Číňané nemají s podpisem smlouvy s Moskvou – za podmínek, které neuznají za výhodné — proč spěchat. V mezidobí totiž posílili dovoz z Turkmenistánu a dalších středoasijských republik, stejně jako kapacity pro dovoz zkapalněného zemního plynu z Kataru či z Austrálie (byť námořní trasy vedoucí přes kritické body typu Hormuzského nebo Malackého průlivu — ovládané americkými válečnými flotilami — nejsou samozřejmě tak bezrizikové jako dodávky plynu po zemi přímo z Ruska). O to větší možnosti nicméně obrat třeba k Oceánii Pekingu nabízí: právě Austrálie se totiž stala další zemí, která v posledních dnech přešla v obchodu s Čínou na přímé platby ve svých měnách a část svých měnových rezerv bude udržovat v čínských jüanech. (Swapovou linku v jüanech v březnu mimochodem otevřel i Nový Zéland, už loni v listopadu podobný otřes americkému dolaru způsobily rovněž Británie a ECB.)
Rusko je se tak vůči Číně ocitá v pozici slabšího a jeho strategie „Pohledu na Východ“ je tak – při aktuálním soupeření se Spojenými státy a EU o budoucí podobu Ukrajiny — stále více nutností než svobodnou volbou. Nezbude mu než nabídnout kompromis a akceptovat přinejmenším část čínských požadavků. K nim může například patřit přistoupení na čínský platební systém Union Pay, nebo souhlas s tím, že se část plateb za obří objemy plynu bude provádět v jüanech, což plně zapadá do čínských snah o internacionalizaci své měny (na úkor amerického dolaru). Nejnovější informace z ruské strany nicméně konstatují, že dohoda počítá s cenami na úrovni dodávek do EU, tedy v rozmezí 350 až 380 dolarů za tisíc krychlových metrů. Při plánované dodávce 38 miliard krychlových metrů během 30 let tak může Rusko získat — v přepočtu — až 400 miliard dolarů.
Zdá se, že USA zkoušejí v nynější krizi Rusko „ekonomicky vykrvácet“ a zároveň dál prohloubit vzájemné rozpory. Dokládá to například i nominace Johna Teffta na post velvyslance v Moskvě. Tefft, někdejší ambasador v Gruzii, Lotyšsku a na Ukrajině, byl kvůli nedostatku vhodných kádrů povolán zpět z penze, do níž odešel loni v srpnu. Během svého působení v Kyjevě razil nutnost „šíření evropských hodnot i na Ukrajině“ nebo podporoval „proces integrace Ukrajiny do EU“. Co asi tak bude takový velvyslanec dělat v Moskvě 21. století? ptá se řečnicky například americký Newsweek.
Za této situace se bude závislost ekonomického rozvoje Ruska na čínském trhu pro dohlednou budoucnost jen prohlubovat, přičemž pro Moskvu to bude bezpochyby zcela nová zkušenost – ještě nikdy vedle Pekingu nestála v pozici slabšího partnera. Nicméně, v době kdy se Čína stává největší světovou ekonomikou, platí totéž pro většinu planety, Západ nevyjímaje.
Právě západní politici přitom budou sledovat Putinova jednání v Pekingu mimořádně pozorně – v případě úspěšného podpisu dohody o masivních dodávkách plynu Číně se totiž jejich časté pohrůžky energetickým bojkotem Ruska, který by měl být citelným obchodním trestem za politiku Kremlu (nejen) v ukrajinské krizi, mohou proměnit jen v další prázdná slova.
