Martin Hekrdla
12. 5. Literárky
Jak je ve vyspělých demokraciích zvykem, političtí soupeři, kteří vstupují do boje o jakákoli křesla, jsou stále ještě vnímáni podle své lokalizace na – údajně překonané – pravolevé ose. Alespoň v Evropě je všem jasné, že v boji o klíčové křeslo předsedy Evropské komise stojí nalevo německý sociální demokrat Martin Schulz, předseda Evropského parlamentu (EP) a tamní skupiny socialistů (S & D). A napravo zase lucemburský křesťanský demokrat Jean-Claude Juncker, zvaný „Pan Euro” dle svého proevropského, monetárně podloženého a pravicově vyprofilovaného angažmá .
Kdo z nich bude „premiérem Evropy” ovlivní i to, koho zvolíme za čtrnáct dní; oba borci budou nutně potřebovat i hlasy našich nových europoslanců. Podle jednoho průzkumu (PollWatch 2014) přinesou totiž volby do EP těsný poměr mezi pravicí a levicí (216 proti 205 křeslům).
Žádný evropský Babiš či Okamura se v tomto klání o nejvyšší exekutivní post v Bruselu neobjevuje (možná i proto, že průzkumy jsou nějak slepé vůči nevybarveným euroskeptikům všeho druhu, kteří se do Štrasburku po volbách nahrnou). Jako „třetí vzadu” se tedy zatím rýsuje jen bývalý belgický premiér Guy Verhofstadt. Šance mu nikdo nedává. Je to liberál přespříliš rozšafný na to, co se teď v Evropě děje – a nejen na jejím východním pomezí…
Premiér české vlády a předseda ČSSD Bohuslav Sobotka stojí samozřejmě za Schulzem a není žádných pochyb, že i profesor Jan Keller bude pro místopředsedu Strany evropských socialistů (PES) hlasovat (nemá jinou možnost). Dosáhnou-li lidovci do lavic štrasburského parlamentu, budou dozajista volit křesťana Junckera. Tak jako naše pravicová opozice, především TOP 09. ODS bude ráda, protlačí-li Jana Zahradila, svého ostříleného mazáka; ten má však zásadní problém s eurem a měl by ho tedy mít i s panem Junckerem. Asi nejzajímavější je pozice ANO: babišovci by měli inklinovat spíše k Verhofstadtovi; jejich proklamacím a ledví (útrobám) je snad bližší a pro jejich voliče, často levicově orientované, snesitelnější. Ale lídr eurokandidátky ANO Pavel Telička vidí „větší programový překryv s Junckerem, a navíc se velmi dobře známe”. Není nad dobrou známost! Není nad to, lze-li se dorozumět pouhým pohledem…
V české koaliční vládě je tedy poměr sil mezi pravicí a levicí 2 : 1 ve prospěch pravice. Má z toho mít levicový premiér noční můry? Rozpadne se vláda kvůli své rozbíhavosti na pravolevé ose?
Nikoli. Pokud se koalice rozloží, budou se muset spojit zvláště šokující výsledky voleb s ochotou ponížených k záchrannému skoku a s nadějí povýšených na uchvácení většího podílu státní moci. K případnému koaličnímu rozvalu a k dalším tuzemským předčasným volbám rozhodně nedojde ze zásadních ideových důvodů spočívajících v neslučitelnosti politických filozofií, světonázorů a perspektiv.
Mohl se o tom přesvědčit na evropské půdě ve sváteční čtvrtek 8. května kdokoli, kdo si náhodou naladil ten správný televizní kanál s diskusí mezi oběma aspiranty na šéfa eurokomisařů, Martinem Schulzem a Jeanem-Claudem Junckerem. Oba se tam předháněli v navrhování co nejtvrdších sankcí proti Rusku a v co největší angažovanosti Evropské unie na Ukrajině (Schulz v neochvějnosti zvítězil o prsa, Zaorálek hadr). Oba si také libovali (zde to bylo vyrovnané), jak „bolestná úsporná opatření” dobře „zafungovala” a přiblížila „konec krize”. No ovšem! Jeden (Juncker) v úderce finančních záchranářů pomáhal nalít miliardy do bank a druhý (Schulz) – ideový reprezentant sociálně demokratických vlád – „filozoficky” přikryl výběr těchže miliard z ořezaných mezd, sociálních dávek a důchodů evropského obyvatelstva.
Pravolevý střet je jen stěží překonaný. Překonané je, když se domníváme, že tento střet za pouhou demokratickou fasádou (nic jiného to není) doopravdy probíhá.
