Vladimír Čermák
13. 5. 2014 První zprávy
Články z Prvních zpráv obvykle “nepřetiskujeme”, protože tento portál je velmi čtený. Článek historika Vladimíra Čermáka je důležitý, ale mohl by uniknout pozornosti v důsledku nenápadného titulku a nepříliš výraznému perexu. Je stručným přehledem dějin manipulace veřejností po vynálezu knihtisku.
Období totality je spojeno s výskytem četných „zhoršováků“ (rozuměj: opak zlepšováků) v oblasti řízení společnosti, ale neplatí to obecně. Na druhé straně existují jisté vynálezy a objevy, za něž vděčíme právě poměrům charakteristickým pro totalitní režimy.
Některé jsou nicméně použitelné i jako obranné prostředky proti působení totalismu, jiné se dají použít i v netotalitních režimech jako je třeba ten dnešní. Část z nich je použitelná univerzálně. Patří k nim i objev tzv. čtení mezi řádkami. V jistém ohledu je to spíše umění, o jehož příčinách vzniku i důsledcích jsem začal přemýšlet poté, co jsem byl dotázán svým známým žijícím v Texasu co to vlastně je. Zaujalo jej to, když jsem odkázal na jeho využitelnost při studiu nedávné minulosti. Konkrétně jej zajímalo i to, jak se to dělá. Zda to nějak nesouvisí třeba s metodou T-analýzy, kterou jsem aplikoval ve svých studiích o totalitních režimech. Nesouvisí, stejně jako to nesouvisí třeba s rychločtením. Při té příležitosti jsem si uvědomil, že právě absence schopnosti „číst mezi řádky“ usnadňuje v některých velkých společnostech účinnost tamější propagandy, protože tato způsobilost posiluje imunitu proti lhaní a manipulacím všeho druhu, včetně takových aktivit, jako je současné – americkou vládou podporovaná – masírování tamější veřejnosti kolem mezinárodněpolitického dění. Ať už na Ukrajině či na Blízkém východu.
Omlouvám se, budu-li pro našince středního a staršího věku, kteří „umění číst mezi řádkami“ byli nuceni zvládnout tzv. za pochodu, nebo ještě lépe „s mateřským mlékem“, tedy aniž si všimli, že to provozují, trochu příliš rozvláčný. Nikdo, kdo umí číst mezi řádkami, tuto instruktáž nepotřebuje a měl byse tedy věnovat něčemu jinému než tomuto komentáři.
Češi nejsou jediní, kteří zmíněné „umění“ zvládli. Rusové používají pro tuto činnost analogického výrazu „čitaťmeždustrjukami“. Asi i jiná společenství znají tento termín, což lze považovat za jisté svědectví o tom, co je potkalo v novodobých dějinách. Tedy samozřejmě až po Gutenbergovi a jeho geniálním vynálezu. Nechávám otevřenou otázku, zda se čtení mezi řádkami mohlo objevit už ve staré Číně, kde zřejmě k vynálezu knihtisku došlo již staletí v polovině 15. století, kdy v Norimberku byla takto replikována první kniha, či dokonce před více než třemi tisíciletími na Krétě. Z tehdejší snahy zprostředkovat čtenářům texty replikované prostřednictvím keramických disků v lineárním písmu B, které dodnes nebylo rozluštěno, se – nejspíše díky ničivému účinku výbuchu sopky Thera-na tehdejší Kréťany zachoval jen disk ze Scio. Obecně lze říci, že toto knowhow se ale stěží dalo používat jak mezi analfabety, tak mezi chudým obyvatelstvem, které na pořízení své osobní knihovničky složené ze sbírky replikovaných textů finančně nedosáhlo. Až se zdokonalením vynálezu knihtisku, spojenému s prudkým zlevněním různých tiskovin, kdy během jednoho století počet lidí schopných číst v tehdejších nejpokročilejších evropských společnostech stoupl až na třetinu tehdejší dospělé populace, vznikly pro tento nový způsob čtení příznivé podmínky.
Byly v podstatě dvě:
první se týkala schopnosti číst
druhá –neméně důležitá – se týkala schopnosti psát. Rozumí se psát tak, aby příslušné sdělení vypadalo na první pohled obyčejně. Tedy tak, že slova dávala smysl, ale nikoliv jen jeden! Ve skutečnosti měla umožňovat minimálně ještě jeden další výklad. Tedy asi tak jako palimpsest, kde na již dříve použitém pergamenu či jiném materiálu byl napsán nový rukopis obsahující většinou skryté relikty původního, předtím vyškrábaného textu. Ten byl ale viditelný jen za určitých podmínek.Byl čitelný jen v poloze, kdy byl vystaven přímému světlu či pod rentgenovými paprsky.
V Čechách, kde se snad i díky blízkosti Gutenbergova Norimberku, s tiskem knih začalo brzy poté (první česká kniha se objevila pár let po první německé knize, řadu let před knihami v angličtině, francouzštině, nemluvě o ruštině nebo jiných jazycích), vznikly pro genezi vynálezu čtení mezi řádkami zvlášť příznivé podmínky. Zvlášť po roce 1526, když se na český trůn posadil díky nejspíše uplacené volbě od stavů Ferdinand I. z rodu Habsburků pocházejícího původně ze Švýcarska. Tím získali vliv na dění v českém státě i církevní struktury, tedy i zřetelně menšinoví katolíci (cca 10% obyvatelstva), kteří již přes tři staletí experimentovali s inkvizicí, kterou katoličtí preláti ve srovnání s jejími předchůdci z doby Říma výrazně zdokonalili jako nástroj boje proti kacířům .
Logickým produktem spojení inkvizice s knihtiskem pak byla cenzura, a spolu s tím i vznik Indexu zakázaných knih, jenž byl teprve docela nedávno Vatikánem zrušen. Tato „těžká váha“ církevního způsobu eliminace nevhodného způsobu čtení vznikla ze zoufalství prelátů nad škodami, které v myslích katolických oveček napáchal vynález knihtisku a jeho rozšíření po tehdejším světě, včetně alfabetizace obyvatelstva. Chtěli tak zamezit vedlejším škodám v podobě rozvoje samostatného myšlení těch, kteří měli být poslušní a oddaní církvi. Nezůstalo však jen u tohoto způsobu jak vzniklé „chybičky“ napravit.
Církev později vymyslela i jiné způsoby jak neutralizovat dopady knihtisku. Třeba tím, že za vzor pokory ducha vytvořila i zlatý fond klasiků. Dávno před tím než rudý totalismus předložil svým nohsledům vybrané spisy svých velkých klasiků, z nichž se jedině smělo a muselo vycházet, ať už ten či onen grafoman chtěl psát o čemkoliv, i církev měla své „vybrané spisy“. A její „velcí myslitelé středověku“, včetně Tomáše Akvinského psali podle církvípředepsaných vzorů nové a nové spisy, které ve skutečnosti jen opisovali a rozšiřovali to, co už bylo obsaženo v dříve doporučených, resp. závazných předlohách.
Naštěstí v 16. století již existovaly země, kam vliv církve nedosáhl, a kde vznikly tiskárny, odkud na trhy a také do obchodů s knihami proudily knihy těch, kteří mysleli jinak, včetně dramat a básní Shakespeara, pojednání Komenského o tom, jak se vzdělávat, atd. Rozmanitost literární i vědecké knižní produkce v nekatolických zemích dosáhla v tomto století neobyčejného rozsahu. Gutenbergova galaxie, která vznikla po velkém třesku způsobeném jeho vynálezem, obsahovala v té době již tisíce stálic i jiných „těles“, pod jejichž náporem církevní monopolna vědění začal silně vibrovat.Nové myšlenky se neobyčejně rychle šířily a stabilizace extrémně konzervativního systému římsko-katolického náboženství si nakonec vyžádala neobyčejné – a nakonec stejně neúspěšné – úsilí od jezuitů a jiných strážců starých pořádků. Neúspěšného proto, protože zbraně proti cenzuře byly nakonec vynalezeny. Jedna z nich pak přímo uvnitř černé totality. Bylo jím mj. již výše zmíněné „čtení mezi řádky“.
Aby bylo možné názorně ilustrovat v čem spočíval tento velký vynález, bude je jnejlepší ilustrovat na příkladech tzv. černoprdelnických snah o udržení středověkých pozic v době raného novověku i později.
K cenzuře patřil totiž vedle souboru zákazů toho, jak se nesmí myslet, také soubor doporučení, jak se myslet má. V zásadě nešlo o nic jiného než návod, jak chválit církev a její instituce. Tedy jak jsou dokonalé, věčné a také dobré. Konkrétně se to týkalo třeba jezuitů a jejich vlivu na vzdělanost. V představě šířené intenzivně jimisamými oni byli strůjci pokroku.
Srovnáme-li však počty tzv. jezuitských „učenců“ a jejich „velkých“ objevů a vynálezů v dějinách s podobnými efekty v podobě zásadních myšlenkových inovací od lidí, kteří neměli s jezuity ani s katolickou církví nic společného, zjistíme existenci obrovského nepoměru. Již v polovině 17. století existovalo sice několik tisíc center jezuitů po celé jižní i střední Evropě. Prakticky žádný významnější objev či vynález však v posledních téměř pěti stoletích nenese pečeť jezuitismu s jednou velkou výjimkou potvrzující pravidlo. Touto výjimkou bylvy nález totalismu jako formy vládnutí velkým lidským společnostem.
Právě jezuité v čele se svými zakladateli jako byl Ignác z Loyoly, Leiner a někteří další (Petr Kanisius např.) patřili k objevitelům totalismu jako způsobu, jak vládnout masám. Nacismus stejně jako bolševismus jsou jen vedlejšími produkty jejich původního objevu. V podstatě jen modernějšími napodobeninami jejich původního modelu.
Lidé jako Descartes či později Teilhard de Chardin, abych zmínil aspoň ty nejčastěji uváděné lidi s jezuitským vzděláním, na něž se občas poukazuje (a plným právem) jako na velké myslitele v posledním půltisíciletí, fakticky k jezuitskému myšlení nepatřili. Buď se od něj sami odklonili už v mladším věku jako Descartes, nebo byli jako Teilhard jezuity a církví svatou samými zavrhováni jako buřiči. Přesto najdeme dnes spoustu nejen katolicky orientovaných knih a studií, kde jsou právě oni uváděni jako příklady jezuitské excelence. Jezuité napsali soustu knih, spoustu jiných textů, ale vše je už dávno jaksi vyčpělé a prázdné, protože oni se nezaměřili ve svých seminářích, domech a kolejích na vzdělávání, ale na výchovu. Výchova byla jejich skutečná parketa, speciálně pak způsob ukázňování zlaté mládeže pomocí strachu ze spáchaných hříchů, realizovaných i těch jen virtuálních. Existují četná svědectví těch, kteří tímto procesem prošli, jak to v reálu vypadalo. Se vzděláváním, tedy s kultivací rozumu to nemělo nic společného. Našinec, který si však srovná různá hodnocení o skvělosti a úspěšnosti jezuitů ve školství (kde sféra vzdělávání a výchovy je jaksi zaměňována) a porovná je s tím, co jezuitské mozky skutečně dokázaly, čte mezi řádkami něco jiného. Velmi nápadně to totiž připomíná sebevychvalování bolševiků, jakou měli dokonalou vědu, jak vše vynalezli a objevili. Fakta byla ovšem jiná.
Mýtotvorba spojená s vytvářením cíleně falešných obrazů o sobě samých, o svém vlivu a možnostech v oblasti vzdělávání není jediným charakteristickým znakem jezuitismu. Totéž platí i o negativním vztahu jezuitství k vlastenectví po Bílé hoře. Tento řád se vždy přitom deklaroval jako nadnárodní. Také jeho počátky v českém království jsou spojeny s importem zvenčí, alias jejich parašutováním. Jejich ochota učit se česky a předvádět se jako lidé zajímající se o domácí tradice mohla a měla zdejší obyvatelstvo splést. I protoje v textech, které zde byly zveřejněny o působení jezuitů v Čechách zdůrazňováno jejich vlastenectví, které po aplikaci „čtení mezi řádky“ však jaksi neexistuje. Těžko může být něco takového podloženo solidními argumenty. Pravdivými a dostatečnými. Jezuiti patřili vždy mezi tzv. kosmopolitní struktury, pro něž vlastenectví bylo totéž jako červený hadr pro býka v corridě.
Jistě, byl zde Balbín, který počátkem 70. let 17. století napsal Apologii i Pamětní nápis. Ovšem vedle celé řady dalších děl většinou zamlžujících českou minulost a konformních k pobělohorskému režimu. Podstatné ale bylo, kdy až mohly být tyto jeho vlastenecké texty vydány. Prakticky až v době, kdy tento řád byl už zakázán anebo až docela nedávno poté, co byl jeho Pamětní nápis objeven v archivu. Tedy dávno po jeho smrti.
Také Dobrovský, tento průkopník vlastenectví, který všechna svá díla psal německy, byl po necelý rok novicem řádu TJ. V důsledku zákazu jeho dalšího působení v r. 1773 však ztratil řád nad ním fakticky kontrolu. Oba muži (Balbín i Dobrovský) vynikali nad jiné jezuity nikoliv jen vlastenectvím, ale i nepoměrně silným sklonem k samostatnému myšlení. Představují tak opět pověstné výjimky potvrzující pravidlo. Zvláště Balbín je vnímán obrozeneckými pokoleními především jako protiněmecky orientovaný vlastenec. Jeho Apologie totiž zahrnovala ostrou kritiku vetřelecké šlechty jako byli třeba Schwarzenbergové a další (neplést to s protiněmeckou orientací – viz dále). Jeho výpady směřovali hlavně ale proti domácím kolaborantům z řad prohabsbursky orientované české šlechty, kteří se podřizovali zmíněným vetřelcům a jejich vlivu. Dobrovského případ byl ještě složitější a jeho osobnost byla velmi komplikovaná. Na jedné straně všechny své texty psal německy (Balbín většinou zase latinsky, přičemž při své obhajobě českého jazyka použil v závěru – Apologie však byla vydána poprvé v r. 1775, tedy necelé století po své smrti – jednu českou větu).
Jejich zásluhy o českou společnost jsou ale velké. Jimi psané texty – latinsky i německy – jsou plné vět, které je nezbytné tzv. číst mezi řádkami. Stejně tak u řady obrozenců či u těch, kteří žili a psali v době totalit.Jejich existence byla totiždo značné míry – což pro samotný řád TJ platilo vícenásobně – závislá právě na těch, kteří byli objektem jejich kritiky. Pokud Balbín, později i Dobrovský či další členové TJ chtěli publikovat, museli své názory zašifrovat do textu tak, aby je uměl přečíst jen ten, kdo uměl číst mezi řádkami. Toto umění je totiž spjato se schopností zašifrovávat své myšlení do kódů srozumitelných zasvěceným.
Totéž co o vlastenectví platilo i o rozsáhlém podněcování animozit a vůbec nevraživosti ze strany vedení řádu ve vztazích k sousedním národům, zvláště k Němcům, s jejichž tradicemi i kulturou mají a vždy měli Češi mnohé společné.Většina Němců se však v polovině druhého milénia odklonila (zčásti i pod vlivem husitských idejí) od Říma. Tzv. povstání z r. 1618 bylo společnou akcí protestantsky orientovaných Čechů a Němců, což vysvětluje podstatu úsilí jezuitů o rozeštvání obou národů. Lze jim přiznat, že v tomto byli úspěšní. Němci svým příklonem k protestantismu (většina předáků nacistického režimu pocházela z jižního, tedy prokatolického Německa) byli pro stoupence Říma nebezpeční. V té době však Čechů schopných číst, natož pak mezi řádky, bylo pomálu. Ti, co získali nějaké vzdělání, byli většinou odchováni jezuity. Zde je nejspíše jeden ze zdrojů česko-německého neporozumění.
Antipólem všech těchto textů jsou naopak texty jejich odpůrců, tedy stoupenců totalit. Jedno zda černé, hnědé, rudé či jiné. I jejich texty vyžadují protozvláštní zacházení. Jejich dešifrace prostřednictvím čtení mezi řádky bylaa je nezbytností. Aspoň tehdy, pokud jste se z jejich textů chtěli něco dovědět o jejich skutečných záměrech. Konkrétně v případě sebeprezentace církve šlo vedle nekonečného vychvalování se o nahrazení skutečných motivací jejích aktivit náhradními, uměle vytvořenými obrazy církve a jejích skutečných motivů. Především církvi nikdy nešlo o samotnou víru. Tedy víru pro víru. To byl jen mýtus pro věřící. Šlo vždy o majetek a moc. V celé její „produkci“ textů v podobě homilií, ale třeba i liturgických obřadů a v mnoha jiných podobách a formách o nic jiného nejde. Názorně je to demonstrováno na jejich lživé argumentaci týkající se restituce církevních majetků. Kdo chce tomuto způsobu myšlení tedy rozumět, musí se naučit číst mezi řádky. Pak zjistí, co tato instituce sděluje. A také ovšem v tom, co nesděluje.
Pozoruhodným příkladem v tomto ohledu bylo nedávné setkání houfu českých prelátů v Římě s papežem. Na veřejnost se nedostalo z toho skutečného jednání prakticky nic. Ale o něčem přece snad museli jednat? Jezdit do Vatikánu pro nic za nic, to nedává smysl. Díky „čtení mezi řádky“, přičemž v textu chybí jakákoliv informace o tom, o čem se jednalo, ovšem jen tušíme (nejen my, tedy nekatolická veřejnost, ale i katolíci, včetně řadových kněží), že šlo právě o majetek a moc. Tušení souvislostí je zde klíčem k čtení mezi řádky v informacích, které se k této události vztahují.
V tomto výčtu příkladů aplikace čtení mezi řádky by se dalo pokračovat hodně dlouho. Snad i to, co už bylo řečeno, však mému americkému kolegovi usnadní cestu k porozumění toho, co vše se může za čtením mezi řádky všechno skrývat. Možná se mu tím tzv. otevřou oči a začne vnímat třeba i konflikt na Ukrajině trochu jinak, než jak mu jej americká média zprostředkovávají.
