Ivan David
4. 5. 2014
Čtvrt století neexistoval takový rozdíl mezi oficiálním názorem „Česka“ a úřadům věrnými médii na jedné straně a občany téhož „Česka“ na straně druhé.
Oficiální názory se nezměnily, tím co se změnilo je politický kontext a zkušeností občanů. Ukrajinská krize jasně ukázala, že pro výrobce „názoru Prahy“ je rozhodující „názor Washingtonu“ a pro Washington je dobrý jakýkoli spojenec v boji za udržení iluze unipolárního světa. Tím „Washingtonem“ ovšem není lid USA, ale nositelé názoru, že: „Co je dobré pro General Motors, je dobré i pro Ameriku“, i když dnes jde především o finanční kapitál. Američané vytvářející „názor Washingtonu“ nemají předsudky a neobtěžují se rozlišováním. Evropané ve své většině předsudky mají. Vadí jim fanatičtí muslimové, mudžahedíni, soukromé armády, nájemní vrazi z teroristických skupin i fašisté. Naproti tomu představitelé evropských států mají jen jeden předsudek: Washingtonu je třeba vyhovět.
Bombardování Srbska v roce 1999 bylo těžkou ranou i pro ty Evropany, kteří příliš nevnímali vraždění ve Vietnamu a Kambodži a státní převraty organizované CIA a vojenské intervence po celém světě – ovšem mimo Evropu. Pro Američany je Srbsko řádově stejně daleko jako téměř jakékoliv zahraničí, jenže pro Evropany je to Evropa. Evropou je i Ukrajina, tak jako v roce 1936 bylo Evropou Španělsko, v němž Franco s podporou Hitlerovy armády pilně trénující na světovou válku bojoval proti Lidové frontě, která zvítězila v demokratických volbách. S Hitlerem v zádech se v roce 1939 stal diktátorem. Evropské státy nezasáhly a tím pomohly Francovi a Hitlerovi zvýšili sebedůvěru. Španělsko se demokratům zdálo daleko a na 2. světovou válku ještě nevěřili. Evropané na rozdíl od svých představitelů pozorují evropskou Ukrajinu a tuší, kdo tentokrát hraje roli Hitlera v rozvíjející se tragédii dell´arte.
Hitler zemřel, ale vstali noví fašisté, Hitlerovi vnuci. Tito pohrobci nejsou jako ty neškodné stařeny, které jsem viděl, jak se modlí u hrobu Francisca Franca. Ukrajinské formálně demokratické volby vyhrál další v řadě darebáků. Neobliba Janukoviče se stala příležitostí pro Banderovy vnuky.
Zpravodajství jako projímadlo
Média ve své většině v čele s „veřejnoprávními“ pilně nálepkují, ignorují, bagatelizují, zveličují a lžou. Stojí v jedné řadě s „názorem Česka“, ale o to více ztrácejí vliv na názory obyvatel Česka. Slyší na názor Česka vznikající kdesi za mořem a o to méně vytvářejí názor občanů Česka. Leccos jsem už zažil, ale na sledování „zpravodajství“ ČT v posledních dnech nejsem dost otrlý. Kdo má poslouchat zaujaté komentáře ke všemu ochotných dopisovatelů a „expertů“? Milióny lidí nevěří nebo mají vážné pochybnosti, desetitisíce lidí hledají důvěryhodnější zdroje v nichž najdou i stanoviska druhé strany, svědectví jiných svědků a analýzy jiných expertů. Z odpovědí na ankety na internetových portálech je jasné, že část populace, která aktivně vyhledává informace médiím nevěří. Podobný obrázek získáme i z četby komentářů pod články, zejména těch, které jsou konformní s „názorem Česka“. Mnozí politici sklidí pochvalu v Bruselu nebo za mořem, ale ztratí voliče. Naproti tomu někteří významní politici (spíše v zahraničí) projevují nestandardní úsudky. Za všechny jmenujme Güntra Verheugena, bývalého eurokomisaře pro rozšíření EU, který podobně jako Václav Klaus soudí, že: „Moskva pouze bránila vlastní zájmy a zodpovědnost za eskalaci událostí mají také v Bruselu a Washingtonu.“ zde.
Ne všichni mají hloupý postoj k Rusku. Vzpomínám si na přednášku politologa Prof. Zdeňka Mlynáře (pro mladší- mimo jiné autora knihy „Mráz přichází z Kremlu“) myslím v prosinci 1989 ve velké aule Právnické fakulty UK v Praze. Studenti chtěli slyšet, jak je třeba Rusko zničit nebo je aspoň zahnat do kouta. Z otázek zaznívala nenávist, opovržení a podcenění Ruska. Prof. Mlynář je zjevně šokoval tvrzením, že Rusko je nutné zaintegrovat do Evropy. „Když se to nepodaří, Rusko se obrátí k Číně.“, mínil.
Lidé už nejsou vražděni, ale „umírají při střelbě“
Zvláštní kapitolou je nová novořeč v níž pojmy dostávají jiný význam a staré známé zločiny nová označení, v níž se teroristé stávají bojovníky za svobodu a bojovníci za svobodu teroristy. Špijónům se říká „pozorovatelé“, fašisté jsou označováni jako radikálové, atd.
Pro příklad z obrovského množství podobných vybírám popis události z aktuálně.cz:
„Dramatická konfrontace ovládla obec Andrijivku, která leží asi deset kilometrů jihozápadně od Slavjanska. Podle separatistů byla ves vystavena útoku ukrajinských radikálů z Pravého sektoru, kteří zastřelili deset lidí a 40 dalších zranili. Podle verze velitele ukrajinské Národní gardy Stepana Poltoraka naopak jednotku “protiteroristických sil” napadli separatisté, kteří na vojáky začali střílet kryti živým štítem sestaveným z místních dětí. Ze zadních pozic vzbouřenci zastřelili dva vojáky a 12 jich zranili. Z informací ukrajinských médií nelze zjistit, která z protichůdných verzí události je správná. Pohyb nezávislých novinářů v oblasti bojů je nebezpečný, přes silniční hlídkové posty je obtížné se dostat.“
„Radikálové“ od latinského „radix“- kořen, jsou ti, kteří jdou ke kořeni věci. Jako označení pro uskupení obecně pokládané ultrapravicové, nacionalistické a fašistické, je výraz „radikál“ matoucí, zvláště, když na stejném portálu „aktuálně.cz“ je označení „radikál“ používáno i pro ty, na které je zaměřena „protiteroristická operace“ majdanského režimu. Pro ty, kteří neuznávají současnou majdanskou vládu je užíváno pojmu „separatisté“, aniž by někdo zjišťoval, zda skutečně usilují o odtržení od Ukrajiny. Jinde se dokonce používá označení „proruští povstalci“, ačkoli jsou spíše „protimajdanští“. Na východě Ukrajiny bylo a je běžné, že se lidé identifikují současně s Ukrajinou i s Ruskem a pokládají se za Rusy nebo rusky mluvící Ukrajince, aniž by je nějak trápila otázka, zda jsou Rusy nebo Ukrajinci. Cítí se být doma tam, kde žijí. Subjektivně nemají problém s identitou na rozdíl od mnohých Ukrajinců ze západní Ukrajiny, kteří se potřebují ostře odlišit od Rusů a identifikovat s Banderou jako národním hrdinou. Dnes je krvavý xenofobní boj Nerusů s Rusy za dominanci na nehomogenní Ukrajině využíván k posouvání vlivu „Washingtonu“ do blízkosti hranic Ruska.
V článku z aktuálně.cz jsou dále „radikálové z Pravého sektoru“ vraždící obyvatele vesnice označeni také jako „Národní garda“. Tu vytvořili v březnu 2014 „obránci Majdanu původně vyzbrojení basebalovými pálkami“: „Budujeme novou armádu, novou Ukrajinu.“ Jedná se tedy o „paravojenské“ jednotky. Mezinárodní právo definuje, co je pravidelná armáda. Ta skutečná ukrajinská armáda je pro „nový režim“ v Kyjevě nespolehlivá. Ne všichni smýšlejí „majdansky“ na rozdíl od paravojenské „Národní gardy“. Jsou to jakési partizánské oddíly a nelze je označovat jako „vojáky“, jak činí aktuálně.cz. Je absurdní, aby obránci pocházející z vesnice, kterou brání, používali „živý štít“ z vlastních dětí a dětí svých sousedů. Proč by „separatisté“ bránící vesnici někoho „napadali“? Napadající je ten, kdo tam není vítán.
Hloubejme s autorem článku aktuálně.cz, která z obou verzí je pravdivá- ta pravděpodobná, nebo ona absurdní?
Aktuálně.cz pokračuje:
„Podle dosavadních informací agentur v důsledku střetů mezi ruskými federalisty a proukrajinskými demonstranty v Oděse zahynulo 42 lidí. Nejvíce během požáru odborového domu, do nějž se skryla část federalistů poté, co byl zničen jejich stanový tábor. Ti z tragédie obviňují zejména ozbrojence Pravého sektoru.“
Pro pana redaktora jsou někteří obyvatelé Ukrajinci „ruští“ a proto bojují s proukrajinskými Ukrajinci. Něco je zřejmě pravda, protože to tvrdí „agentury“ a něco je pochybné, protože to je jen „obvinění“.
Jakou cenu mají podobné komentáře, které se tváří jako „zpravodajství“? Důvěryhodnost médií přinášejících podobné „zprávy“ bude mezi myslícími občany upadat. Jejich redaktory to asi netrápí, mít práci je lepší, než být „na volné noze“.
