Ondřej Kosina, politolog
23. 5. 2014 Freepub
Čím déle vývoj událostí sleduji, tím více shodných rysů nacházím. Jejich hlavním společným jmenovatelem je fakt, že byly rozpoutány západními tajnými službami za účelem geopolitického oslabení Ruska. Obě revoluce nesou stejný rukopis CIA: opozice financovaná z USA / EU zorganizuje dlouhotrvající, zpočátku pokojné, protivládní demonstrace. Nejsou-li však žádné oběti na životech, není to pro mezinárodní společenství příliš zajímavé. Ostatně, často se demonstruje i v mnoha evropských zemích. V další fázi proto nastupují najatí snipeři, kteří začnou střílet do lidí a za pomoci korporátních médií je vina za krveprolití automaticky svalena na vládnoucí režim. V této fázi už není cesty zpět a začíná občanská válka.
Osvobození Homsu – triumfální vítězství Bašára Asada
V Sýrii došlo k zásadnímu obratu ve tři roky trvající válce. Syrská arabská armáda (presstituty pejorativně nazývaná „Asadovi věrní vojáci“) osvobodila milionové město Homs – původní revoluční epicentrum, které bylo dlouho baštou tzv. rebelů. Z města jsou sice po odchodu teroristických band jen trosky, připomínající Stalingrad v roce 1943, ale lidé se vracejí do svých domovů a mohou začít nové životy bez strachu z islamistických gangsterů. Jedná se o důležitý a symbolický triumf syrské armády a historický zlom předznamenávající nevyhnutelné vítězství současného režimu. Bašár Asad si nemohl přát větší eso před nadcházejícími prezidentskými volbami. Jako neohroženému vůdci protiteroristického boje mu další dva kandidáti nemohou konkurovat. Pro Rusko z Asadova vítězství vyplývá, že pozice Moskvy ve Středomoří se upevní a vojenská základna ve městě Tartus bude zachována.
Připojení Krymu – triumfální vítězství Vladimira Putina
Ani na Ukrajině se události nevyvíjí podle představ Západu. Krym byl na základě vůle lidu demokratickým referendem připojen k Rusku (v mainstreamu se pochopitelně nesetkáte s jiným označením než „anexe“ nebo „anšlus“). Úsměvné je tvrzení německé kancléřky Merkelové, podle níž Rusko připojením Krymu mění poválečné hranice Evropy. V první řadě – Krym, který byl po staletí součástí Ruska, věnoval Nikita Chruščov Ukrajinské SSR v roce 1954, tedy 9 let po skončení druhé světové války. Šlo o územní změnu v rámci jednoho státu – Sovětského svazu. V druhé řadě – bylo to právě Německo, které porušilo poválečné uspořádání Evropy, když v roce 1990 došlo ke sjednocení NSR a NDR. Připojením Krymu si Moskva zajistila Černomořskou flotilu, volný přístup do „teplých moří“ a víc nepotřebuje. Ukrajina je zbankrotovaný stát, jehož sanace bude stát stovky miliard eur a pragmatik Putin si jistě nepřeje zatížit ruskou ekonomiku takovým břemenem.
V Doněcké a Luhanské oblasti se již většina obyvatel vyslovila pro nezávislost na Kyjevu a referenda pravděpodobně proběhnou i v dalších oblastech od Oděsy k Charkovu, protože kyjevská junta, která se dostala k moci násilným pučem s podporou fašistů a svržením demokraticky zvoleného prezidenta, má na jihovýchodě země nulovou autoritu. Je vskutku zarážející, že tzv. demokratická Evropská unie a USA tleskaly násilnému puči na Majdanu a zároveň zpochybňují legitimitu referend, kterých se zúčastnilo 75 % voličů v Doněcké a 81 % v Luhanské oblasti. Pro USA / EU je zřejmě házení Molotovových koktejlů větší projev demokracie než hlasování v referendu
Scénář ukrajinské revoluce se psal ve Washingtonu
Trestná výprava ukrajinské armády na východ země je Západem rovněž podporována, ale když prezident Janukovyč chtěl proti násilným fašistickým bandám na Majdanu nasadit vojsko, vyvolalo to ve Washingtonu i v Bruselu obrovské pohoršení a odsouzení. Připomeňme i fakt, že z uniklého odposlechu mezi unijními politiky je zřejmé, že snipeři na Majdanu byli najati tzv. opozicí, nikoliv Janukovyčem. Kyjevská junta nedělá nic jiného než masakrování vlastních lidí (označovaných jako „separatisté“), kteří se se současným režimem neztotožňují. Je záhadou, proč nyní Západ nežádá „humanitární“ intervenci na Ukrajině. Ze stejných důvodů NATO ospravedlňovalo bombardování Libye v roce 2011 – aby údajně ochránilo civilisty před útoky „zločinného režimu“. Ukrajinská junta nasadila armádu proti civilistům a nic se neděje. Pozoruhodné je i mlčení tzv. lidskoprávních aktivistů, které upálení desítek proruských občanů v Oděse ukrajinskými fašisty nijak neznepokojilo.
O tom, že scénář ukrajinského převratu se psal v Bílém domě dnes již není pochyb, když podle informací německé zpravodajské služby bojují na východě Ukrajiny elitní američtí žoldáci. Za pozornost stojí i skutečnost, že syn amerického viceprezidenta Robert H. Biden má zasednout v radě soukromé ukrajinské plynové společnosti. Zde se nabízí srovnání s Kosovem, kde uplatnila své ekonomické zájmy např. Madeleine Albrightová, přezdívaná „krvavá bába“. Američané rozehráli další špinavou hru – tentokrát na ruském dvorku – což se jim může krutě vymstít. Putin je totiž silný hráč a nikdy nedovolí ohrožení ruských národních zájmů.
Rozpad Ukrajiny – jediné východisko z krize
Příliš nerozumím lpění USA / EU na územní celistvosti Ukrajiny. Ukrajina je umělý státní útvar s nulovou tradicí historické státnosti a nikdy neměla jasně definované hranice. Jestliže se mohlo rozpadnout Československo – aniž by se kdokoliv zeptal na názor občanů – proč se nemůže rozdělit Ukrajina na základě referend? Když Západ násilně amputoval Kosovo od Srbska, s územní celistvostí tohoto státu si hlavu příliš nelámal. A stejné to bylo při rozpadu Jugoslávie v roce 1991 – tehdy Německo aktivně podporovalo odtržení Slovinska a Chorvatska a oba nové státy ihned uznalo. Doněckou a Luhanskou lidovou republiku však uznat odmítá. Přitom se jedná o stejný princip národního sebeurčení – převážně rusofonní regiony rozhodly o svém osudu v demokratickém hlasování, jehož průběh narušovaly pouze ukrajinské tanky. Domnívám se, že Ukrajinu může od vypuknutí krvavé občanské války zachránit pouze rozdělení podél jasně stanovené linie západ – jihovýchod, a to na základě referenda garantovaného pozorovateli z EU, USA a Ruské federace.
Závěr
Na Ukrajině i v Sýrii byly rozehrány nebezpečné hry, ale jejím strůjcům se vývoj událostí zcela vymkl z kontroly a z původního záměru se stal pravý opak – Rusko významně posiluje své geopolitické postavení a je znovu respektovanou velmocí. Divoká devadesátá léta jelcinovského chaosu a úpadku jsou už dávno pryč a Putinovo Rusko se stalo jedním z pilířů multipolárního světa, což je v přímém rozporu s americkými zájmy. Dvacet let trvající unipolarismus a nadvláda USA nad celým světem je minulostí. To však neznamená, že se USA a jejich věrný lokaj EU přestanou vměšovat do vnitřních záležitostí států, jejichž režimy jim nejsou po vůli. V budoucnu lze očekávat další „barevné revoluce“ ve verzích 2.0 („vylepšené“ o snipery) v bezprostředním sousedství Ruska a Číny ale i v Latinské Americe.
