Martin Hekrdla
26. 5. 2014 Literárky
V Česku vyhráli letošní volby do Evropského parlamentu naštvaní nebo lhostejní nevoliči, pravicová Praha a 18 procent více či méně dezorientovaných občanů, kteří se úhrnem obtěžovali k urnám.
V Evropě v tomto směru nelenilo 43 procent lidí, tedy naprosto stejně jako v roce 2009 (kdy ovšem byla – uprostřed ekonomické krize – nejmenší účast v historii eurovoleb). U nás tehdy volilo 28 procent občanů, a tak popírat letos vliv účasti na volbu opravdové masy hlasující nohama není jednoduše možné. Tento vliv je zásadní. Kdyby byly volby povinné, jak chtěl Miloš Zeman (a jak je zavedeno například v Řecku), měli bychom na stole přinejmenším jiné pořadí.
Je historickým faktem, že většina politicky nelenivých Čechů – zvláště Pražanů a Plzeňanů (zkrátka a dobře: měšťáků) a jejich krajských satelitních „míst nahoře”- byla, je a „na věčné časy” asi bude odhodlána volit pravicově. Má k dispozici široké portfolio. ODS Petra Fialy je „profláklá” skandály (7,67 procenta) a Svobodní Petra Macha se ještě neusadili pevně v srdci pravověrných (5,24 procenta), přesto však Rýn do štrasburské žvanírny přeskočili. V této relativní slabosti jiných pravicových etiket je tajemství „vzestupu” TOP 09 (15,95 procenta) na druhé místo eurovolební hitparády. Rezignace lidí na volební právo, mobilizace – řeklo by se v 19. století – „šosáků” tělem i duší a úpadek jejich tradiční modré strany posloužily bodré knížecí partaji více než vzorně sestavená kandidátka a pečlivě ukrytý Miroslav Kalousek (již několikrát osvědčený trik). KDU-ČSL z celostátní neúčasti vytěžila naplno svůj konfesně a teritoriálně věrný moravský elektorát (9,95 procenta); oproti eurovolbám 2009 získali lidovci o dvě procenta navíc.
Pokud započítáme k pravici hnutí ANO Andreje Babiše (první místo se 16,13 procenta) – a to bychom z programového hlediska i ze struktury této „firmy” započítat měli – pravice v Česku na mandáty zvítězila 14 : 7. Je ale rovněž historickým faktem, že ANO volí lidé orientovaní fakticky či potenciálně doleva, že jde – z hlediska podpory – o opravdovou „lidovou” stranu. Levicový lid zklamaný „svými” tradičními stranami hledá odborníka, který „něco dokázal”, hospodáře (rusky: chozjájina), který „se postará” a „natře jim to”, ať už se ten hospodář jmenuje Zeman či Babiš (nebo Putin) a je často levicovým hodnotám nahony vzdálen. Jen tradiční česká umírněnost nechala za branami Štrasburku jurodivého Tomia Okamuru a příliš liberální Piráty (beztak jsou „nepřizpůsobiví” a pořád někde něco kradou). V této „levé” konkurenci se nemůže prosadit ČSSD (14,17 procenta) ani s Janem Kellerem (ztratila celých 8 procent hlasů) a KSČM (10,98) není s to využít své věrné kohorty ani ve volbách, v nichž kvůli masové abstenci vlastně rozhodují stovky lidí (ztratila 3 procenta). Babiš se ale mýlí, jestliže se domnívá, že ANO je po těchto volbách stabilizovaným subjektem na politické scéně. Leda do prvního pádu lidových iluzí, který je za dveřmi…
Evropa o víkendu prohloubila své rozpory a promítla je do vyhrocenější politické polarizace. Jestli něco nejlépe charakterizuje eurovolby 2014, pak je to vítězství krajní pravice ve Francii (Národní fronta Marine Le Penové) a krajní levice v Řecku (SYRIZA Alexise Tsiprase). Dalším jejich charakteristickým rysem je propad levého i pravého středu: socialisté tam ztratili 11 poslanců a liberální demokraté 12. Češi budou upřímně překvapeni, co pro ně vzejde z poměru sil v Evropském parlamentu, z té bezvýznamné a takřka nudné „samozřejmosti”, že zase volili vpravo.
