30. 05. 2014 Virtually
V úterý 27. května 2014 voda z průtrže mračen vytopila pražské divadlo ABC. Představení adaptace Vančurovy Markéty Lazarové odpadlo. Ale kdo si pospíšil, nemusel jít s nepořízenou domů, protože byla možná výměna vstupenek na souběžné představení divadla Rokoko. Bylo to stylové vyústění nemilé události, neboť čistě náhodně právě dávali hru Petra Ustinova „A voda stoupá“.
Hra se blíží absurdnímu divadlu. Je nepřetržitým jiskřením humorných slovních hříček, z nichž diváci živě reagují zvláště na vtipkování o úplatnosti policistů. Děj připomíná předbiblickou báji o potopě, ale zvláště v závěru také film Melancholia. To když herci, smáčení umělým deštěm a čachtající ve vodě na podlaze, pod vedením vojácky řízného vůdce zahánějí strach z blížící se záhuby zpěvem prastaré žertovné písně, zatímco pouze stařec, ostatními považovaný za blázna, jako jediný zná cestu k záchraně.
Je to podobenství o nás a o naší době. Zahlceni záplavou informací o malichernostech nedbáme o předzvěst různých nebezpečí, jež se valí ze všech stran na lidstvo, na evropskou civilizaci a kulturu, ale v neposlední řadě i na námi nedávno nabyté politické svobody a otevřenou cestu k demokracii. Velká voda lhostejnosti k věcem veřejného zájmu nezadržitelně stoupá a dosahuje až téměř k našim ústům. Opatrníci je již raději neotvírají, aby se nezahltili.
Projevilo se to například ve volbách do evropského parlamentu. Slyšíce ze všech stran o nepotřebnosti Evropské unie a bezpomoci Evropského parlamentu, voliči většinou zůstali doma. Ti, kteří přišli, jménem nejen svým, ale i za lhostejnou mlčící většinu vystavili dvacítce uchazečů bianko šeky na zajištěné krásné prebendy na dobu pěti lety bez záruky, že je skutečně všichni splatí pilnou, kvalifikovanou a účelnou prací.
Není to nic nového. T.G. Masaryk kdysi kritizoval nezájem české politické reprezentace o c.k. říšský sněm. Mluvil v tomto případě o době, v které sám byl osamělým běžcem, později však jediným, kdo věděl, co je třeba dělat.
Národ se od té doby nezměnil. Pro většinu je pohodlnější zůstat doma, a pak „u piva“ nadávat na vše, co „oni“ pokazili. „Oni“ jsou ti, jimž jsme lhostejností pomohli do sedel. Za daných okolností je samozřejmé, že mezi ně snadno proniknou ctižádostivci, jež zajímá pouze vlastní prospěch. Výmluva lhostejných, že beztak není koho volit, protože všechny strany něčím odpuzují, je lichá. Všichni se někdy dostáváme do situací, kdy musíme volit mezi dvěma zly a jde-li nám o krk, vybereme si. V politice nám jde všem o krk také, jen to není na první pohled patrné, proto se nutnosti volby vyhýbáme. Pouhá účast ve volbách není ovšem samospasitelná. Jsou-li v našem politickém systému politické strany a hnutí mostem mezi voliči a politickou mocí, je třeba s nimi vést debatu, ne-li zúčastnit se přímo jejich vnitřního života.
Před několika lety vyšly desetitisíce občanů do ulic, když se podařilo pracovníkům ČT a s nimi propojeným politikům vyvolat zdání, že je ohrožena jejich tvůrčí svoboda. Od té doby národ dále zlhostejněl. Nevytáhl k Poslanecké sněmovně, když se pravice rozhodla proti mínění zdrcující většiny obyvatelstva přijmout zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi. Tím méně jsou na místě obavy, že lid vyjde do ulic, až političtí pleticháři, spojení setrvačností opoziční smlouvy, provedou ve vládě rošádu, při které nepůjde o to, že by snad současní ministři byli nezpůsobilí k řízení svých resortů, ale o jejich nahrazení povolnými figurkami, které budou ochotny zastavit pochod policie a státních zástupců proti představitelům zkorumpované politické „věrchušky“ a jejímu „kmotrovskému“ zázemí. Přistoupí-li Andrej Babiš na změny v obsazení ministerstev vnitra a spravedlnosti, bude to znamenat, že pochopil, že kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. Vstřícností si možná vyslouží mlčení o podezřeních, týkajících se jeho předlistopadové minulosti. Jako liché se pak ovšem ukáží naděje, vkládané do vpádu „vizigotů“ do ustálených zahnívajících poměrů novodobé národní fronty, setrvačně se pohybující v kolejích opoziční smlouvy.
Opakuji: velká voda lhostejnosti stoupá a přes lhostejnost veřejnosti k věcem veřejného zájmu vede cesta k nové vlně normalizace.
