Martin Hekrdla
3.4. zdroj zde
Když počátkem týdne přišly smutné zprávy o růstu HDP (loni poklesl téměř o jedno procento, letošní meziroční růst pak tenhle pokles jen s bídou vyrovnal a nula od nuly pošla), experti se bezodkladně jali hledat příčiny a viníky. Je to jasné: příčinami jsou fiskální restrikce, zpřísnění pravidel na investiční projekty a – řekl novinářům analytik UniCredit Bank Pavel Sobíšek – „extrémní opatrnost úředníků po několika korupčních kauzách” (E15, 2. dubna).
Viníci tedy byli už vypátráni: kdyby politikové, policisté a státní nástupci „nedělali vlny” a rozdávali si to s korupcí a „zlodějinami” trochu opatrněji (anebo nejlépe vůbec), byrokraté by se tolik nebáli nastavovat lechtivé dlaně a naše vlast už mohla pořádně růst. Ne snad rovnou do nebes, ale mnohem výrazněji, než je tomu ve skutečnosti. To přece nebylo jen tak, že se v předchozích letech korupce rozmohla a posunula na správná místa ty správné lidi s kachními žaludky. Šlo o páteř našeho hospodářského rozvoje a občanského optimismu…
Že „všechno záleží na lidech” a na „kvalifikaci kádrů” (jak se psalo v úvodnících Rudého práva za starého režimu), dobře vědí i dnešní personalisté a proutkaři „lidských zdrojů” ve firmách, zkrátka: novodobí kádrováci. Psychologové pro ně na lustraci uchazečů o zaměstnání (nebo i zaměstnanců, kteří jsou takříkajíc na vyhození) vyvinuli novou automatickou metodu (ano, metodu „strojovou”, bez pohovoru a pohledu z očí do očí): Test Employee risk.
Tenhle testík podle Hospodářský novin (31. března) v člověku odhalí „skryté tendence, jež by mohly firmě uškodit”. Které to jsou? Zuzana Menhartová z poradenské společnosti Assessment Systems, která metodu Employee risk vyprodukovala a vrhla na trh (je o ni ve firmách velký zájem), vyjmenovala možná odhalení: sklony ke zpronevěrám firemních peněz, krádežím, zneužívání informací či pracovního času. Test rovněž odhalí skryté tendence k šikaně na pracovišti, zastrašování, pomluvám, fyzické a verbální agresi anebo k jinému nebezpečnému chování.
Proč ne? Co by za to uchazeči o práci dali, kdyby si takto mohli otestovat své budoucí nadřízené až po šéfy nejvyšší – a po obdržení výsledků šli by se pak raději poptat po zaměstnání o dům dál. Jenže právě v tom je ta pointa. Psycholog a konzultant Luděk Stehlík sice připustil, že test je možné použít i na manažery, ale hned dodal: „Je však potřeba přihlédnout k faktu, že vrcholový manažer potřebuje k tomu, aby byl úspěšný, mít určité vlastnosti, které u zaměstnanců na nemanažerských pozicích mohou vést k nežádoucímu chování.”
A je to venku! To, kvůli čemu „normální lidi” zůstávají na dlažbě anebo jsou z místa vyhazováni, je naopak základním předpokladem pro manažerskou kariéru. Do „ochoty podstupovat riziko” se snad totiž klidně vejde i osm smrtelných hříchů.
Za minulého režimu se v disentu proti rudoprávním úvodníkům, že zářné zítřky záleží na těch správných lidech a kádrech, nejčastěji namítalo, že lidé ani kádry přece vůbec nevytvářejí systém. Je tomu přesně naopak: to systém si vyhledává řídící pracovníky určitých vlastností, to systém potřebuje ke svému chodu a reprodukci garnituru vládců s jinak „nežádoucím chováním”. To systém je nežádoucí, protože lidé obecně jsou vždycky lepší než – systém.
Víme dlouho, že všechno jistí ty správné kádry. A že tudíž zase všechno je, jak má být
