Martin Hekrdla
25. 4. literárky
Jak je možné, že v zemi zažraných neznabohů jsou to zrovna církve, které jako by nejvíc ovlivňovaly vnitrostátní politiku? Inu, právě proto, že Česko je asi nejateističtějším státem Evropy a politické strany jsou nuceny vznést zásadní předvolební sliby (anebo po volbách aspoň předstírat jejich plnění).
Musejí tedy zaútočit na takzvané restituce a finanční náhrady církvím a náboženským společnostem. A tak s eurovolbami na dohled a s následnou bitvou o obce a Senát rozkřesaly ČSSD a ANO tento týden ideu zdanění nejen finančních náhrad vyplácených církvím (59 miliard korun navýšených o inflaci v průběhu příštích 30 let), ale i zavedení vyšší daně na budoucí prodeje nemovitostí, o něž si církve požádaly (jen pozemků – stavebních parcel, polí či lesů – je už skoro 100 tisíc a přišlo takřka 5 tisíc žádostí o vydání).
Úhrnem to nevypadá dobře. Sobotkovy i Babišovy vyjednávací týmy si už při únorovém „hádání” s církvemi na korekturách restitucí vylámaly zuby – především neuspěly s požadavkem na snížení náhrad o 13 miliard; dohoda o transparentních účtech církevních subjektů, jak je tomu obvyklé u institucí veřejnoprávních, byla vágní. Minulý měsíc se expertní komise ČSSD a ANO k ničemu nedobrala. A všechny dosud navrhované kroky narážejí na nesmlouvavý postoj nejen církví, ale i koaličního partnera. Bělobrádkovi lidovci, kteří obsadili „církevní” ministerstvo kultury bývalým knězem Danielem Hermanem, nechtějí nic slyšet o ústupcích. A tuto středu ve vládě nebyli sami, kdo potopil iniciativu poslanců ČSSD prodloužit žádost o posuzování náhrad až do konce roku, takže jejich uzávěrka ke dni 30. června zůstává. Celá vláda – včetně sociálních demokratů a anonistů – zaujala „neutrální postoj”. Do voleb stačí zařadit „neutrál”? Demonstrovat faktickou nepodporu vlastních poslanců v kauze veřejností ostře sledované? Tomu se říká tah na branku…
Těžko věřit tomu, o čem ujišťuje Bohuslav Sobotka od okamžiku, kdy se stal pánem Strakovy akademie: že se s církvemi v jejich vlastním zájmu nějak dohodne a „majetkové vyrovnání” bude změkčeno tak, aby – pravil premiér – „získalo větší podporu veřejnosti” (na úplnou podporu veřejnosti v čemkoli se u nás už zřejmě rezignovalo). A vůbec nelze věřit tomu, že nejnověji navrhované zdanění církevních náhrad a následných realitních transakcí s převzatým majetkem je tentokrát myšleno smrtelně vážně. Není představitelné, že opravdu chtějí lidovce přitlačit ke zdi a prohlasovat příslušné legislativní kroky ve sněmovně s komunisty či úsvitáři, jestliže se i jejich jméno obávají byť jen vyslovit („s podporou některých stran,” řekl cudně Jeroným Tejc). To už bych bral vážněji věty pronesené v této souvislosti Andrejem Babišem: „Každý od státu něco chce. A kde na to má stát pořád brát?” Ale myslel přitom vůbec na církve? Firma přece není zaopatřovací ústav. Pro nikoho…
Je jisté, že církve si mohou ublížit – a dávno již ubližují – jedině samy (a v tomto punktu je Sobotkův apel na jejich vlastní zájem dobře zacílený). Ale od mocenských pák stávající vlády jim nehrozí zhola nic. Státem zůstanou netknuty.
Naše ateistická republika by možná ještě v Bruselu eurokratům, ba i v Římě papeži Františkovi, nakonec zdárně vysvětlila, že česká zvláštnost sahá až ke čtrnáctiletým husitským válkám. K revoluci, která položila již v roce 1436 ústavní základy české stavovské monarchie smlouvami, jež podepsali husité i Zikmund Lucemburský, ta liška ryšavá, a které navíc schválil cíkrevní koncil. Takzvaná kompktáta a ostatní smlouvy jménem Hospodina zástupů stanovily, že katolická církev je u nás jenom správcem a ne majitelem nemovitostí…
Možná bychom dokonce širému světu vysvětlili, že je pro český národ ještě dnes hanba, jestliže zákon o majetkovém vyrovnání byl přijat nad ránem 8. listopadu 2012, v den 392. výročí bitvy na Bílé hoře, která s českou reformací potupně skoncovala. A že se tak stalo – v Poslanecké sněmovně, nikoli na Bílé hoře – s přispěním tří „rebelujících” poslanců ODS, jimž byly přislíbeny trafiky za věrnost (a kteří pak museli čelit obviněním z korupce).
Nevím ale, kdo vysvětlí lidovcům, arcibiskupovi, ministru kultury a juvenilním doktorandům práv, kteří na obranu „řádného” církevního majetku napsali – jako na povel – desítky článků, že žádné vlastnictví – vždy a za všech okolností opravdu nutně – nemusí být svato. A že království boží může také být – alespoň občas a v některých aspektech – z tohoto světa, královstvím božím na zemi.
