VĚDA: Alibismus na prvním místě aneb Degradace vědy na hodnocení a administrativu

Typickým příkladem jsou stále složitější postupy požadované GAČR, která zřejmě hledá způsoby, jak hodnotit a jen hodnotit s cílem vyhledávat sebemenší administrativní chybičky jako důvody pro vyřazování ze soutěže. Proto si pak badatelé často musejí najímat projektové manažery, ba někdy celé k tomu založené firmy, které znají “kličky”, jak provést žadatele úskalím soutěže, a při tom odeberou drahnou část prostředků. Tento způsob je živnou půdou pro korupci, protože jen ten manažer, který má tzv. “styky” (tj. zná zákulisí, zaujaté osobnosti, hodnotící specifika a další záludnosti či triky), má šanci se stát úspěšným a tak vytouženým projektovým investorem.

Podávání grantů je ve skutečnosti mrháním kapacitou výzkumníků, protože průměrná šance uspět v soutěži je menší než jedna ku deseti a přesto chce grantová agentura, aby všechny granty byly podány v bezchybné formě a v neošizené podobě nezbytné pro přijetí do výběrového řízení s jasnou (~ 90procentní) vidinou neúspěchu.

Vedle nezbytných kolonek se průměrný grant pohybuje v rozsahu dvaceti stran odborného textu, což reprezentuje alespoň stovku hodin práce, suma sumárum jeden podaný grant představuje zhruba čtvrt miliónu korun vynaložených zaměstnavatelem (včetně mzdových nákladů). U deseti grantů už je to dva a půl miliónu a pro 1718 v roce 2013 neudělených grantů se tak promarnilo téměř neuvěřitelných půl miliardy (přesněji 430 milionů) korun. To je stejná suma, jaká se prošustrovala při prodeji OKD a ke které se nikdo nehlásí a tehdejší ministr financí se dušuje, že všechno bylo v pořádku, že posudky byly pečlivě vypracovány a převod legálně posvěcen, Nicméně půl miliardy je ztraceno, nikdo za to není zodpovědný, protože všichni mají své pevné alibi, že vše proběhlo korektně – opravdu korektně, když fyzicky těch půl miliardy skutečně chybí! Kde se stala chyba? Asi právě v alibismu a zříkání se odpovědnosti, ale občan to zaplatí a jen zírá, jak pan (ne)zodpovědný je povýšen.

V naší historii se ukazuje, že za peněžní ztráty většinou nikdo není vinen, a tak nikdo není potrestán a ani nemusí odstoupit, takže se nemůžeme divit, že ani předsednictvo GAČR nehodlá odejít, i když práce GAČR je široce kritizovaná (předchozí činitelé na dotaz o její efektivitě jen nevěřícně krčí rameny). Zatím se předseda deklaroval před veřejností do role jakéhosi (polo)Boha (a s Bohem má přinejmenším stejný Hirschův index odbornosti rovný jedné), který nemá zapotřebí odpovídat badatelskému “plebsu”, a proto si za peníze GAČR zařídil tiskového mluvčího, který ho chrání před dotěrnými dotazy, kterými se on nemá zapotřebí zabývat.

Ze své ulity vystoupil až při rozhovoru pro Lidové noviny, kdy obhajoval svoji neochotu k dlouho požadované rezignaci a svévolnou změnu hodnocení grantů oznámenou GAČR. To je plivanec do tváří badatelů, když ve výroční zprávě GAČR se chlubí dosaženou objektivitou. Prvně v historii bylo dosaženo 100% pokrytí posuzování grantů zahraničními posuzovateli, když celkový počet posudků dosáhl čísla 6816. Nevíme, jestli se máme nad tímto počtem radovat nebo truchlit, uvážíme-li, že o výběru rozhoduje přes šest tisíc různorodých názorů vzájemně někdy těžko srovnatelných! Jestli by nebylo vhodnější mít jenom desetinu posuzovatelů, poskytnout jim zázemí neuvěřitelných 24 miliónů utrácených dnes za posudky, aby mohli vytvořit ujednocený názor na způsob posuzování. Udělení prostředků jen pro 17,4 % projektů je bezútěšným mrháním financí a kvalifikované práce zbylých 82,6 %, která se mohla zhodnotit jinde a která zároveň představuje nedůstojné se podbízení do hry, která připomíná spíše lotynku než seriózní proces.

Za posledních pět let se úspěšnost grantových přihlášek postupně snížila z 23 na 17 % což, jak jsem před rokem předeslal, je statisticky neobjektivní, protože pokud procento úspěšnosti klesne pod 30 %, je objektivnější tento soubor losovat. V takovém případě by se to mohlo provést naprosto nepředpojatě, stačilo by vybrat několik nepochybně nejlepších projektů a několik evidentně nejhorších rovnou zamítnout a zbytek losovat, čímž by se odstranila možná osobní zainteresovanost na přednostní přijetí určitých projektů, protože lze najít nezanedbatelnou korelaci mezi týmy hodnotitelů a předkladatelů, což se ani omezením jedním autorským návrhem neodvrátilo. Také by se zamezilo intervencím v panelu hodnotitelů přidělováním jakýchsi preferenčních bodů a tím následné pobuřování veřejnosti.

Udělené posudky jsou svaté a nelze je zpochybňovat, ačkoliv každé výběrové řízení na státní úrovni, by mělo připustit analýzu důvodů kritiky a její opodstatnění. Kuriozitou GAČR je požadavek, že odmítnutý grant se nesmí znova podat, ačkoliv daleko logičtější postup by byl opačný, tj. nárok, aby se odmítnutý grant podrobil přepracování na základě připomínek posuzovatelů a pak byl znova předložen v opravené podobě. Striktní zamítání následného podávání srovnatelných témat může tak být kontraproduktivní a přinášet rozporuplná stanoviska, s čímž mám jisté zkušenosti, když analogický grant byl nejprve kladně posouzen, ale v následujícím roce (po mé kritice nedostatků grantového systému) byl zavržen jako naprosto špatný, což může být právě důsledek chaotičnosti výběru posuzovatelů – ale možná i záměr.

Některé moje výsledky, které předtím neuspěly v grantovém výběru, se staly námětem publikací v IF časopisech, kapitol knih, citačních odezev, a tak daleko převýšily výstupy přijatých grantů, což opět poukazuje na to, že by bylo potřebné nejen posuzovat podávaná granty a analyzovat jejich výsledky, ale věnovat i pozornost výsledkům těch grantů, které v soutěži neuspěly, ale jejichž odborné náměty byly přesto zrealizovány (a při výběrovém řízení možná neprávem zamítnuty). To je proto, že vědecká práce není jen alibismus zhodnotitelných výstupů, hra na impakt-faktory dosažitelné tou nejsnazší cestou sériových publikací, ale i výsledek badatelského nadšení a intuice, které se nedají přerušit či dokonce zastavit pro nedostatek financí, protože řadě odborníků jde o výzkum jako takový, a tím i o pokrok , nikoliv o živení administrativy. Tento zpětnovazební proces jsem několikrát nabízel GAČR, aniž bych se dočkal jakékoliv reakce, a možná by stálo za úvahu zavčas informovat i ty tvůrce, již nejsou hodni ohodnocení, aby se zbytečně nesnažili.

Přelévání finančních zdrojů a jejich cezení přes lidské ruce je bohužel stálým zdrojem pokušení ušetřit něco pro sebe, maje odstrašující příklad politiků a financování jejich stran. Stačí se podívat na evropské fondy, které přelévají námi dodané finance pak zhusta zneužívané na cíle, ke kterým nejsou určeny. To povzbuzuje všechny ty, kteří se cítí ukřivděni, že si nic tzv. “neurvali” pro sebe. K tomuto názoru jsou vedeni právě stavem alibismu ukazujícím, že pokud se vše řádně odůvodní, může se dělat cokoliv bez zavazující účasti vlastní zodpovědnosti. Dokonce i na VŠ už nevedeme studenty, aby zvládli požadovanou látku, ale chceme, aby vyplňovali dotazníky a označovali při zkoušce jen správnou odpověď, takže zhusta se testy mobilem ofotí a rozešlou internetem a každý student pak nacvičuje jak zaškrtnout správnou odpověď, aniž by se snažil naučit požadované.

Jaká je náprava: miliardy spotřebované na reklamu přenést na potřeby a publicitu vědy, zlepšit průhlednost přerozdělování a vzít třeba něco z byznysu, který na propagaci utratí tisícinásobek toho, co se ročně věnuje na propagaci vědy. Zlepšit efektivitu přerozdělovacích agentur a omezit jejich narůstající byrokracii požadující, aby projekt obsahoval administrativně požadovaný a akceptovatelný balast mnohdy zakrývající nosnou myšlenku, najít nové, třeba vícekolové podávání projektů a umožnit badatelům a učitelům konečně bádat a učit a ne ztrácet čas nekonečným sepisováním projektů.

zasláno autorem, původně psáno pro portál Neviditelný pes
Navazuje na 6.6.2013: VĚDA: Jsou zobjektizované grantové agentury dostatečně objektivní? – rok poté.