Oskar Krejčí
28. 4. 2014 publikováno se svolením autora
Federalizace, neutralita, placení dluhů. Tak by měl vypadat projekt stabilizace Ukrajiny. Ovšem od počátku loňského listopadu, kdy do přípravy summitu EU–Ukrajina vstoupili manifestanti na Majdanu, se vývoj řídí nejhoršími z možných scénářů.
V současné chvíli se nabízejí čtyři základní modely možné budoucnosti:
A. Model Makedonie 2001. V Makedonské republice západní politici – vedeni zájmy na Balkáně po bombardování Jugoslávie, ne otázkou lidských práv – vzali pod ochranu albánskou menšinu. Dnes by pod nátlakem ze zahraničí mohli povstalci z Kyjeva zasednout k jednacímu stolu s povstalci z jihovýchodu. Přijali by dohodu, která by naznačila cestu k samosprávě regionů, vojenské neutralitě a ekonomickému rozvoji. Tento model, pro který je obtížné nalézt precedent, vyhovuje každému, kdo si nepřeje chaos, tedy především lidem žijícím na Ukrajině, v Evropské unii a v Rusku.
B. Model Oranžová revoluce 2004. Jihovýchod Ukrajiny pod tlakem z Kyjeva ustoupí, zřekne se svých radikálních reprezentantů a přijme dílčí reformy nadiktované Západem. Chaotická situace se pod vládou oligarchů, západoukrajinských radikálů a díky svěrací kazajce navlečené Ukrajině Mezinárodním měnovým fondem prohloubí. Narůstající sociální spory převrství dnešní etnické konflikty. Dramatický rozdíl mezi ekonomickým vývoje Krymu a Ukrajiny povede k nové polarizaci a příští volby – budou-li alespoň trochu demokratické a budou-li vůbec – vyhraje proruské křídlo. Tento scénář nejvíce vyhovuje Moskvě.
C. Model Texas 1845. Kyjev použije brutální vojenskou sílu proti jihovýchodním oblastem, a zasáhnou ruské mírotvorné sbory. Stane se tak podobně jako v polovině 19. století, kdy anglosaští osadníci na severu Mexika vyhlásili samostatnost, Spojené státy tuto republiku napřed uznaly a poté Texas připojily. Po následné válce s Mexikem anektované území dále rozšířily o oblast spadající dnes do států Kalifornie, Nevada, Utah, část Arizony, Nové Mexiko, Colorado a Wyoming. Zásah ruské armády na Ukrajině by mohl být proveden jen ve vybraných regionech, jako je například na východě Doněcká oblast (podle sčítání lidu z roku 2001 se zde k ruštině jako mateřskému jazyku hlásí 74,9 % obyvatel, k ukrajinštině 24,1 %) a Luhanská oblast (k ruštině jako mateřskému jazyku se tam hlásí 68,8 % obyvatel, k ukrajinštině 30,0 %). Nebo by ruská armáda mohla zasáhnout na celém jihovýchodě Ukrajiny až k moldavskému Podněstří (v Oděské oblasti se k ruštině jako mateřskému jazyku hlásí 41,9 % obyvatel, k ukrajinštině 46,3 % obyvatel). Je-li skutečně cílem Washingtonu chaos a roztržka Ruska s Evropskou unií, pak tento scénář nejvíce vyhovuje jemu.
Model Egypt 2013. Ukrajinské silové složky se už na chaos dále nebudou schopny dívat a moc převezme armáda. Následná politická „stabilizace“ otevře mnoho cest do neznáma.
Ať již vývoj na Ukrajině dopadne jakkoliv, už dnes lze v této půlroční krizi začít hledat poučení. Pentagram propojených poznatků se jeví jako dobrý základ pro diskusi.
1. Liberální pohled na mezinárodní vztahy je španělská stěna, za níž se skrývají tradiční geopolitické vize.
Litevský summit EU–Ukrajina z konce loňského listopadu byl pojat jako hra s nulovým součtem: co si neutrhneme, to dostane Rusko. Připravená asociační dohoda, která odsuzovala osud ukrajinské ekonomiky do hluboké bažiny, byla buď neuvěřitelně špatně připravená, nebo měla způsobit politický chaos. To, že předseda Evropské komise José Barroso na konci summitu odmítl návrh prezidenta Viktora Janukovyče na hledání cesty k dohodě mezi Unií, Ukrajinou a Ruskem, nebylo jen unáhlené a nezodpovědné. Svědčilo též o uvěznění myšlení v poutech geopolitických stereotypů.
Liberální pohled na mezinárodní politiku pohrdá historií. Skutečnost, že v čele reprezentace Komise EU v Kyjevě je Polák a zmíněný summit byl umístěn do Litvy, nutně jitřila emoce těch lidí, kteří znají staletý zápas Litevců, Poláků a Rusů o prostor dnešní Ukrajiny. Liberálové nevidí, že dějiny hranic jsou součástí politické kultury. S tím souvisí i ignorování etnické zvláštnosti Ukrajiny jako země dvojího lidu. To se projevuje i dnes například ve výzvách amerického viceprezidenta, aby byl zachován unitární charakter Ukrajiny.
Úcta k volebním výsledkům je zapomenuta ve jménu vznešených geopolitických zájmů. Ostatně už dnes můžeme na všech vnějších hrotech geopolitických os Ruska nalézt buď vojenské základny, nebo flotilu USA. Z takovéhoto pojetí mezinárodní politiky lze s pravděpodobností vyšší než 50 % vyvodit prostý závěr: při stabilizaci současné kyjevské politické elity a zachování území celistvosti Ukrajiny by do dvou let v Sevastopolu kotvily americké válečné lodě. A nebyly by tam pouze na návštěvě.
2. Politické elity mocností dokážou ovládat hlavní sdělovací prostředky nejen doma, ale i u malých spojenců.
Liberální slovník přikrývá aktivity, pro které je název „politika dvojího metru“ příliš vznešený – jedná se o obyčejné pokrytectví. Ve jménu geopolitických cílů je zapomenuto, že svržený prezident byl demokraticky zvolen. Že jeho násilnému sesazení předcházela dohoda prezidenta Viktora Janukovyče a opozice s představiteli tří států Evropské unie o novém uspořádání vztahů. Tragédii doby dokresluje fakt, že nikoho z takzvaných demokratů na Západě nezajímalo, že nová kyjevská elita jako jedno z prvních opatření rušila jazykový zákon pro regiony. Zájem projevili až tehdy, když se na hranicích zvedla ruská armáda. Tak jako jsou embargovány informace o postavení takzvaných ne-občanů, kteří – podle zprávy ruského ministerstva zahraničních věcí o dodržování lidských práv v Evropské unii – tvoří v Lotyšsku téměř 298 tisíc lidí a Estonsku téměř 91 tisíc lidí. Tito ne-občané z titulu svého původu nemají mnohá práva, se kterými jiní občané Unie nakládají jako se samozřejmostí. Jestli se někdo na jihovýchodě Ukrajiny obává možnosti násilné asimilace, nelze se mu divit.
Slovník západních a ruských sdělovacích prostředků se rozešel. Ti, kdo jsou v ruské televizi představováni jako zastánci federalizace a příslušníci domobrany, jsou na Západě separatisté a teroristi. Současná protiruská kampaň ovšem nastartovala už v době odsouzení členek porno-punkové skupiny Pussy Riot v roce 2012, přičemž oficiózní media průběžně udržovala zájem o dané téma. Prvního apogea dosáhla rusofobní hysterie v předvečer olympiády v Soči. Mírné uklidnění v době samotné olympiády doprovázelo tendenční informování o situaci v Kyjevě v předvečer summitu EU–Ukrajina a zvláště po něm. Účelový výběr převzatých záběrů a filmových sekvencí, rozhovory jen s vybranými pouličními přívrženci Euromajdanu, výhradní orientace na komentátory, kteří protirusky interpretují každodenní události, prezentování neověřených panických zpráv a fám, slovní zásoba rozdmýchávající nenávist, aktivistické informování o protiruských demonstracích dopředu, aby se zvýšila účast, ignorování nástupu ozbrojených pravicových extremistů a ostentativní pohrdání zájmy rusky mluvících Ukrajinců – tak vypadá každodenní příval informací o východu Evropy v hlavních mediích například v Česku. Této skutečnosti čelí jen internet, kde zatím probíhá téměř regulérní souboj názorů. Ovšem v případě prohloubení krize či jejího rozšíření na vojenský konflikt mocností lze s určitostí očekávat cenzuru či vypnutí internetu.
Krize na Ukrajině potvrzuje zkušenost, že když se politické elity rozhodnou zatáhnout zemi do války, obrana proti zmanipulování velké části veřejného mínění ve jménu „etické války“ neexistuje. Už řadu let přináší varování slovní obrat „mezinárodní společenství“, který se na Západě užívá ve chvíli, kdy se chystá eskalace krize nebo přímo vojenský zásah. Je proto důležité stále připomínat, že není jiné mezinárodní společenství než OSN, kde o bezpečnostních otázkách rozhoduje Rada bezpečnosti. Činí tak na základě osobitých pravidel, která by měla zabránit takovému poškození zájmů mocností, které by mohlo vést k přímé konfrontaci mezi nimi. A jestliže někdo mluví o izolaci Moskvy na základě rezoluce Valného shromáždění z 27. března, kdy se sto států vylovilo proti platnosti referenda na Krymu, pak nelze zapomínat, že OSN má 193 členů – že tedy 93 států zmíněnu rezoluci nepodpořilo. Nepodpořil ji žádný ze spojenců Ruska, a to včetně zemí BRICS; pro rezoluci nehlasovaly ani takové státy jako Afghánistán, Irák či Irán, ale ani Izrael. Příznačné je stanovisko čínského ministra zahraničních věcí Wang Yi, který v polovině dubna v souvislosti s požadavkem dlouhodobé stability a míru na Ukrajině hovořil o tom, že „klíčem k řešení problémů na Ukrajině je porozumění její komplikované historii“, a o potřebě „brát do úvahy práva a požadavky všech etnických skupin ve všech regionech“. Což není zrovna pohled Západu…
3. Evropské politické elity nejsou připravené na krizové situace.
Pokud cílem politiků Evropské unie na Ukrajině nebylo vyvolání hluboké krize, potom jejich jednání bylo plné těžko uvěřitelných chyb. Většinu problémů Ukrajiny totiž tvoří konstanty. Nejedná se jen o špatně fungující ekonomiku, korupci a drastickou sociální diferenciace neopírající se o pracovní zásluhy. V této zemi dvojího lidu jsou vedle sociální ještě dvě další stálé dělící linie, které vstupují přímo do politiky: etnická a náboženská. K výše uvedeným charakteristikám etnického složení Doněcké a Luhanské oblasti je možné pro ilustraci připojit i Lvovskou oblast se zcela odlišným profilem: tam se podle sčítání lidu z roku 2001 k ruštině jako mateřskému jazyku hlásí 3,8 % obyvatel a k ukrajinštině 95,3 % obyvatel. S národnostními rozdíly je velmi často spojena nejen jazyková odlišnost, ale i různé interpretování dějin a svářící se zahraničněpolitické priority. Tyto konstanty jsou v ukrajinské politice zřetelně viditelné od rozpadu Sovětského svazu. Jasně vystoupily na povrch v době barevné revoluce roku 2004 i v dobách obou „plynových krizí“, tedy na přelomu let 2004/5 a roku 2009. Většina západních činitelů, kteří se podílejí na formování politiky vůči Ukrajině, tyto krize zažila. Přesto bruselské a washingtonské politické hry s uvedenými konstantami ženou tuto zemi do chaosu, a možná dokonce do války.
Chování unijních politických elit se v souvislosti s poslední ukrajinskou krizí jeví jako nepředvídatelné. Hrubé chyby unijních úředníků a komisařů nebyly tentokrát blokovány národními politiky, především německou kancléřkou. Přitom podle předběžných dat za loňský rok zůstává Rusko třetím největším obchodním partnerem Evropské unie (po USA a Číně) při celkovém obratu 326,4 miliard Euro. Obchodní deficit Unie ve vztahu k Rusku byl loni -86,8 miliard Euro (druhý největší po Číně). I když obrat Unie s Ruskem netvoří ani desetinu zahraničního obchodu EU, týká se komodit, které nelze nahradit politickým rozhodnutím. Zavádět za této situace sankce, je mírně řečeno velké riziko. Obchod USA s Ruskem byl ale loni pouze 38,2 miliardy dolarů při americkém deficitu 15,8 miliard dolarů, což činí politiku sankcí pro tuto zemi mnohem snazší než pro Unii.
Kontraproduktivní charakter sankcí není dán jen dopadem na jejich iniciátory. Oproti aktuálním předpokladům Mezinárodního měnového fondu Rusko letos pravděpodobně nedosáhne prognózovaného tříprocentního růstu HDP. Ruský ministr financí již v souvislosti s investicemi na Krymu hovoří o nulovém růstu. Sankce bezesporu ruskou ekonomiku poškodí. Když však nedojde k velké válce a ekonomika se nezhroutí, budou mnohé sankce naopak podněcovat domácí inovace a výrobu. Tak je tomu například v případě urychleného zavádění vlastního elektronického platebního systému po blokádách Visa a MasterCard vůči bance Rossija. Nemluvě o hrozících ruských žalobách v rámci Světové obchodní organizace. Zároveň západní sankce urychlí diverzifikaci ruského zahraničního obchodu, což s největší pravděpodobností potvrdí i květnová návštěva Vladimíra Putina v Číně.
4. Nejasná strategie Západu.
Kromě faktu, že nelze nalézt jednoznačné cíle unijních politiků na Ukrajině, ukazuje se, že reakce na rozhodnutí Kremlu jsou činěny ad hoc, bez konkrétní strategie. Zatím mnohé nasvědčuje tomu, že se západní diplomacie, včetně té unijní, stala sluhou speciálních operací zpravodajských služeb USA. A to ve chvíli, kdy vzájemná důvěra mezi státníky Západu a Ruska poklesla k bodu mrazu. Právě v takové situaci by měla diplomacie hledat nestandardní cesty, originální a odvážná řešení, která budou reagovat na fait accompli, hotovou, byť mnohým nelibou situaci. Reagovat na takové nezměnitelné situace, jako je připojení Krymu k Rusku či platební neschopnost Ukrajiny. A třeba vyměnit uznání referenda na Krymu za dluhy. Proti racionálnímu diplomatickému řešení krize na Ukrajině v duchu modelu Makedonie 2001 však stojí mocné fúrie, především emoce, ideologické předsudky, sobecké zájmy některých jedinců, skupin i států a hloupost mnoha politiků.
Západní vítězství v Kyjevě je nejnovějším příkladem Pyrrhova vítězství. Podle informací Národní banky Ukrajiny přesáhla vnější hrubá zadluženost země 142 miliardy dolarů. To je přibližně desetinásobek zvažované půjčky Mezinárodního měnového fondu. Ruská strana uvádí, že v současné chvíli Nafotogaz Ukrajina dluží Gazpromu za plyn 2,2 miliardy dolarů. Snaha hledat technické řešení ekonomických rizik Ukrajiny například pomocí dodávek plynu ze Slovenska nenaráží jen na kapacitní možnosti. Je tu také věčný problém, kdo onen plyn zaplatí. A další otázka: jak to bude s tranzitem plynu pro Unii přes Ukrajinu, když Ukrajina sama bude odebírat plyn ze Slovenska? Podle dostupných údajů i po spuštění Severního potoku 52 % ruských dodávek plynu pro Unii jde přes Ukrajinu.
Ve zmatku poté, kdy začalo cvičení ruské armády na ukrajinské hranici a kdy byl Krym připojen k Rusku, se na Západě snaží iniciativu převzít vojenští byrokraté a vojenskoprůmyslový komplex. Z centrály NATO a z úst některých propagandistů je slyšet bubnování na poplach a volání po zvýšení vojenských rozpočtů. Rusko ovšem nemůže Západ vojensky ohrozit. Podle nejnovějších údajů Stockholmského institutu pro výzkum míru tvořily loni ruské vojenské výdaje 5 % světových výdajů – zatímco výdaje USA 37 %. Souhrnné vojenské výdaje NATO byly v minulém roce desetkrát vyšší než výdaje Ruska. Na druhé straně ale nelze válku nad Kremlem vyhrát, protože – jak uvádí Arms Control Association – Rusko vlastní více než 1500 strategických jaderných náloží a téměř pět set jejich nosičů. Právě tak ovšem nemůže Rusko vyhrát válku nad Spojenými státy.
5. Základem bezpečnosti v 21. století není ekonomická nezávislost a vojenská nadřazenost, ale vzájemná závislost.
Narůstající chaos v mezinárodním právu, zmatené chování politiků a zlovolná propaganda otvírají prostor pro radikální až extremistická gesta některých jedinců z Washingtonu, Bruselu či Moskvy. Dlouhodobé působení této tendence zvyšuje hrozbu velké války. Toto nebezpečí posilují i ekonomické sankce. Analytici a komentátoři se předhánějí v doporučení útočných akcí. Rusko by mohlo okamžitě převést platby za plyn a ropu pro Unii na Euro, což by dále oslabilo roli dolaru ve světě. Naopak Spojené státy by mohly uvolnit část svých ropných rezerv a snížit tak cenu ropy, což by ohrozilo ruské plány modernizace. Nebo by bylo možné dohodnout se s Rijádem o zvýšení těžby ropy. Efekt by mohl být podobný tomu, který nastal po únoru 1985, kdy saudský král Fahd navštívil Washington. Následoval pokles ceny ropy, což přispělo k urychlení rozkladu Sovětského svazu.
Ale jsou tu i jiné pohledy na situaci. Není bez zajímavosti, že Rusko stále dodává Ukrajině plyn, aniž by Kyjev cokoliv platil. Činí tak nejen z obavy na reakci Západu při zastavení dodávek, ale i ve snaze uchránit před sociální katastrofou občany Ukrajiny, a to nejen ty na jihovýchodě. Fakticky tak financuje kyjevskou politickou elitu, která je Moskvě krajně nepřátelská. Letošní finanční příspěvek Moskvy k ekonomicko-sociální stabilitě Ukrajiny je zatím vyšší než pomoc Washingtonu či Bruselu. Naopak zodpovědní politici v Evropské unii, i takoví se najdou, hledají ve stínu vojenských cvičení a propagandistického divadla cesty, jak uchránit stagnující evropskou ekonomiku před dalšími negativními dopady v důsledku sporů s Ruskem. A Kyjev úspěšně a dlouhodobě vydírá obě strany.
Jen z pohledu hráčů pracujících s vojenskými modely světa se může ekonomická nezávislost jevit jako cesta k bezpečnosti. V 21. století je však pravý opak pravdou. Vyhnout se válkám, jako je ta, jejíž sté výročí začátku si zanedlouho svět připomene, vyžaduje co největší vzájemnou závislost. Složitý propletenec planetárních vztahů vytváří potřeby, které jsou v rozporu s černobílými militaristickými a ideologickými obrazy světa. V této houstnoucí síti globálních vazeb směřují zájmy podnikatelské komunity proti politickému radikalismu a extremismu ve všech zemích. Snad jen část podnikatelů z vojenskoprůmyslového komplexu má jiné záliby.
Požadavek „kooperace místo konfrontace“ nevyrůstá v současnosti jen z humanistických ideálů, ale také ze zcela pragmatického přání přežít, udržet efektivní ekonomiku a zachovat životní úroveň středních vrstev. Bezpečnost ani těch největších států nemůže být v globalizovaném světě založena na ekonomické soběstačnosti či vojenské převaze. Skutečná bezpečnost v 21. století je ve vzájemné závislosti, a to především ve vzájemné závislosti mocností.
