Ivan David
21. 4. 2014
V přírodních vědách se traduje spolehlivá poučka: Polovina teorémů vědy je chybná. Bohužel nevíme která… I společenským vědám by prospělo více zdravé skepse.
Miroslav Plzák říkával, že k diskusi je třeba přistupovat nerozhodnutý, jinak nemá smysl. Stejně nerozhodnutý má k informacím přistupovat každý, kdo má upřímný úmysl porozumět souvislostem. Pokud informace chybí, nebo jsou jednostranné, je možné zůstat nerozhodnut, ale je také možné porozumět souvislostem špatně, v rozporu s realitou.
Žít s pocitem nejistoty a s rozhodnutím nepřijmout vysvětlení, které je možná chybné, dokáže málokdo. Nejistota bývá doprovázena úzkostí. Přijetí nějakého vysvětlení úzkosti zbavuje. Proto tolik lidí a s takovou ochotou přijímá prefabrikované víry a vzdává se kritické reflexe.
Přijetí víry v něco je ve skutečnosti odmítnutím všech dalších myslitelných vysvětlení jevů. Ve skutečnosti se „víra“ vysvětlující trochu složitější jevy vždy opírá o víru ve správnost jiných vysvětlení. Víra tak může stát na zřetězených omylech.
K napsání stručné stati mě vyprovokovaly dva články na Prvních zprávách: Věry Tydlitátové a Michala Krause.
Jestliže něčemu nevěřím, je to konspirační teorie?
Věra Tydlitátová na úvod svého článku zde uvádí dlouhou řadu hypotéz o tom, jak se věci děly ve skutečnosti jinak, než jak se obecně soudí. Autorka statečně jednoznačně a možná i posměšně všechny odmítá, protože se jí zřejmě jaksi nezdají. Označuje je „konspirační teorie“, což je pojem s negativní konotací. Kritériem pravdivosti je zde evidentně pouhý dojem autorky, které zřejmě nechybí sebevědomí, ale hlavně pevná víra, že věci se dějí v souladu s jejím přesvědčením.
Jenže byť i v nadsázce platí, že polovina teorémů je chybná a bohužel nevíme která. Paní Tydlitátová se jen domnívá, že ví která. Tato její domněnka vypovídá více o ní než o „konspiračních teoriích“. Pro vysvětlení sebevědomě sahá do oboru psychiatrie a původce „teorií“ jimž sama nevěří, „diagnostikuje“ jako paranoiky. Zcela nesmyslně dodává: „Paranoik nachází úlevu v tom, že podrobně vypráví o tom, jak a kým je pronásledován, sledován, ohrožován a manipulován.“. Dále uvádí kasuistiku psychotičky, která jí zřejmě má sloužit k odmítnutí všeho, čemu paní Tydlitátová nevěří z toho zásadního důvodu, že se jí to tak nějak nezdá. Neplatnost tvrzení psychotika ovšem nedokazuje neplatnost tvrzení jiných a rozhodně neumožňuje označit autory „divných“ hypotéz jako duševně nemocné.
Paní Tydlitátová dokonce uvádí: „S rozvojem internetu se paranoici dočkali mnohem širšího uznání.“ Možná je jí líto, že lidé, kteří nejsou líní hledat, mají k dispozici jiná vysvětlení než tvrzení o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí nebo třeba teorii o všespasitelnosti trhu bez přívlastků. Možná má pocit, že jí uniká vítězství v boji o jedinou správnou víru, ale to je jen moje hypotéza.
Uvádí ironicky, že podle paranoiků: „Zlovolná bratrstva se tajně scházejí a rozhodují o tom, kdy vypukne krize a kdy válka.“ Svým přesvědčením, že to tak není, se vyhýbá vlastní úzkosti. Jenže, jakkoli se to paní Tydlitátové zdá směšné, vlivní lidé uplatňují svůj vliv tím, že se „spikávají“. Pokud se jím to daří, jsou vlivní. Předpoklad, že se mocní nedomluví s jinými mocnými pro posílení své moci a ku prospěchu na kterém jim záleží, je naivní. Ona totiž „paranoidita“ je nalézání souvislostí, tam, kde nejsou. Ale jsou i sporné případy, kdy jde o nalézání souvislostí tam, kde možná nejsou a možná jsou. Později se může třeba ukázat, že je Země kulatá a otáčí se kolem Slunce. Taková „paranoidita“ je podstatou tvořivosti. Banální souvislosti objeví i každý blbec. Víra souvislosti nehledá, už je našla. Jak jsem uvedl, paní Tydlitátová vypovídá o sobě. Devátý faktor osobnostního testu 16PF popisuje na jedné straně osy podezřívavost a skepsi a na druhé „nepodezřívavost“ a důvěřivost. Jinak řečeno na jedné straně „paranoiditu“ a na druhé „naivitu“.
Nejen politici se spikávají
Pro ty, kteří se „spikávají“ je důležitá důvěřivá naivita. Je předpokladem jejich nadvlády, protože oni vytvářejí výklad skutečnosti, který je dobře přijatelný nejen pro paní Tydlitátovou. Ani k tomu nepotřebuji ÚSTR nebo ministerstvo pravdy a ministerstvo lásky podle George Orwella. Prostě se sejdou na dohodnutém místě a domluví se, jak se budou věci dít a jak se budou předkládat veřejnosti. Pokud se pak věci takto nedějí, znamená to, že vlivní už nejsou tak vlivní. Víra ve spontánní vývoj v politice je dětinská. Politici se spikávají. Je to jejich práce. Jinou nemají. Jestli se spikávají „zlovolně“ nebo „dobrodějně“, to už závisí na úhlu pohledu. Přesvědčení, že je to jen „konspirační teorie“ lze prakticky s jistotou odmítnout, neboť velmi přesvědčivých důkazů je na tisíce, stejně jako důkazů o existenci organizací, které se snaží ovlivňovat společenské dění, aniž by se s tím veřejně svěřovaly. Je jedno, jestli tomu věří paní Tydlitátová. Pro „věřící“ je internet opravdovou pohromou. Je tam příliš mnoho informací, které možná jsou a možná nejsou pravdivé. Pro takové jedince je ideální modlitebna jediné správné víry nebo rozhlas po drátě.
Vládnou nám darebáci
Úplně jinak to vidí Michal Kraus zde. Nemá pochybnosti, že politici se spikávají. Sám je politik. A nejen politici, ale všichni vlivní chtějí spojením s jinými vlivnými dosáhnout změn, které pokládají za dobré. A samozřejmě to veřejně nedeklarují, pokud vědí, že by to veřejnost nepotěšilo. Proto jsou Edward Snowden, Julian Assange, Bradley Manning a jiní whistbloweři pronásledováni. Na důkaz Michal Kraus uvádí celou řadů úspěšných spiknutí, které opravdu rozhodly o dalším (nepříznivém) vývoji české společnosti, o tom, kdo bude vládnout a kdo má být mediálně zničen nebo dokonce kriminalizován. Nevíra v existenci dlouhodobě i ad hoc organizovaných skupin a víra v pravdivost mediálních kampaní a oficiálních prohlášení vlivným manipulátorům velmi pomáhá. Kdo jim věří, na chvíli se zbaví úzkosti, kdo jim překáží a zkouší, jakou má sílu, může dopadnout špatně. Dokud mají sílu ti druzí.
Jestliže se společenský vývoj ubírá špatným směrem a společnost se rozkládá, pak ji svými dohodami řídí buď hlupáci nebo darebáci. V praxi často i hloupí darebáci. Položme si otázku, jestli jim chceme nechat volnou ruku nebo chceme zůstat pasivní v přesvědčení, že vše je v rukou božích, nebo se nás to netýká, nebo to neovlivníme, protože se na rozdíl od nich nedovedeme spojit.
autor byl spoluzakladatelem a prvním předsedou Českého klubu skeptiků Sisyfos.
