Proč byli izraelští záložníci na “euro-mejdanu”?

Odpovídají-li tyto informace skutečnosti, potom je nutné položit otázku, co záložníky izraelské armády vedlo daleko od vlasti k aktivní ozbrojené (!) účasti na svržení legitimní vlády v zemi, která se dokonce nachází na jiném kontinentu. Oficiálně izraelské orgány zřejmě jako vždy „o ničem neví“ a  „určitě“ se jedná o „soukromou iniciativu několika jedinců“. Samozřejmě se nad takovou argumentací lze usmát: příslušníci elitních jednotek jezdí privátně po světě, pomohou po boku neonacistů svrhnout legitimní vládu a úřady, resp. armádní velení to nezajímá? I kdyby tomu tak bylo, nic to nemění na faktu, že se jedná o hrubé porušení kodifikovaných zásad mezinárodního soužití a že si lze domyslet reakce Tel Avivu a  „mezinárodního společenství“, kdyby se jednalo o podobný případ „soukromé iniciativy“ v ulicích izraelských měst.

Toto by ale nebyl jediný problém. V případě autenticity výše uvedeného by šlo navíc o  věc, která daleko přesahuje mezinárodně-právní mantinely, čímž se dostáváme k problému, který byl obecně nastíněn v úvodu článku. Jak si vysvětlit, že židovská komunita v Kyjevě žije ve strachu před těmi, kterým jejich bratři z Izraele dopomohli k moci? Otázku lze i obrátit: jak je možné, že izraelské komando bojuje na straně pravicových extremistů, před kterými prý měli židovští obyvatelé Kyjeva hledat spásu na venkově ? Jde o fenomén, který je v zájmu politické korektnosti fakticky ignorován a který by podle zažitých eticko-politických paradigmat vůbec nesměl existovat. Proč tyto věci nejsou předmětem seriózní diskuze jak na mezinárodní, tak vládní nebo parlamentní úrovni v  Česku? Kdo je přítel, kdo nepřítel, co je realita a co show pro masy politických konzumentů? Jednou větou: jaká je skutečná podoba politiky a  jejich cílů skrývajících se za lidskoprávním matrixem?

Kyjevský „euro-mejdan“ není jediný příklad přímé nebo nepřímé, každopádně diskrétní účasti Izraele v bizarních „koalicích ochotných“. Aktuálním příkladem je samozřejmě Sýrie, kde izraelské střely nemíří na oddíly džihádu operujících v bezprostřední blízkosti izraelských pozic na Golanských výšinách, ale na regulérní syrskou armádu, která s nimi bojuje. Což znamená faktickou pomoc těm silám, které jinak v palestinské Gaze platí z hlediska Izraele za teroristy. Otazníky najdeme i v  minulosti. Jak vysvětlit „tolerantní postoj“ Tel Avivu k UCK, která po  uchopení moci v Prištině vyhnala nebo usmrtila všechny kosovské Židy? Podle bývalého československého diplomata Miroslava Polreicha se vrchní představitel tamní židovské komunity zachránil útěkem do Srbska .

Mlčet k těmto „záhadám“ by bylo tou nejhorší službou, kterou lze nejen principům demokracie a práva, ale i izraelskému národu prokázat. Je načase, abychom se přestali pohybovat v politickém a mediálním matrixu a  začali klást ty správné otázky – nejen na adresu Tel Avivu, ale i  Bruselu a Prahy. Dlužíme to sami sobě i onomu demokratickému proudu židovské kultury, který tak pozitivně ovlivnil roli univerzálních, emancipačních hodnot v sociálních i politických dějinách moderní Evropy.