Petr Schnur
„Napsal jsem 17 románů a přitom zjistil, že se vymyšlené zdaleka nevyrovná skutečnosti.“(John Grisham) „Mohu ti pouze ukázat dveře. Projít jimi už musíš sám.“ (Z filmu ‚Matrix‘)
Existují „izmy“, které platí za absolutní, neslučitelné protiklady. Jak si ale vysvětlit, že mnohé z nich lze temporálně najít na stejné straně barikády? V konstelacích odporujících veškerým zažitým politickým vzorcům, historickým obrazcům a morálním normám. Jednoduše řečeno: na jevišti světové politiky jsme svědky slučování neslučitelného, vody a oleje, vzniku koalic odporujících zdravému rozumu, pokud racionalitu definujeme ve smyslu tvorby pozitivních hodnot, nikoliv destrukce.
foto Ivan David
Kosovo, Libye, Sýrie a nejčerstvěji Ukrajina jsou nejkřiklavější příklady dokonce i vojenské kooperace sil, které jinak rétoricky čerpají svoji politickou legitimaci právě z boje proti sobě. Příklady? Francie, bývalá matka všech republik, saudskoarabská feudální monarchie a její salafistická internacionála, Erdoganovo Turecko na cestě k muslimsko-bratrské totalitě, agresivní sionizmus respektující pouze vlastní zájmy, západoukrajinské militantní, ultranacionalistické proudy, kterým jinak politicky korektní „Evropa“ a Izrael přičítají neofašistické a antisemitistické tendence. Příznačné pro celou situaci je to, že tyto negativní atributy – podobně jako u ozbrojených islamistů – nehrají temporálně, během povstání proti nepohodlnému režimu, pražádnou roli. Politicky relevantní se stanou opět tehdy, když arabská jara a ukrajinské mejdany dosáhly žádaného cíle a kdy je potřeba vyčlenit ty „extremistické“ skupiny, které odmítají domestikaci v rámci globálního pořádku transatlantické „trojky“ USA-EU-MMF. Příkladem na Ukrajině budou zřejmě rozdílné osudy Svobody a Pravého sektoru. Uvidíme, zda první převezmou euro-kompatibilní roli „umírněných nacionalistů“, zatímco druzí, kteří nemají zájem ani o EU, ani o NATO, budou posléze nuceni vyklidit pole, třeba i fyzicky jako v případě Oleksandra Muzyčka. Nebo tomu bude právě naopak a domestikován bude Pravý sektor nebo alespoň jeho část? Orwellovština spočívá především v tom, že se následná likvidace těch, kteří předtím vykonali špinavou práci, prezentuje jako vítězství demokracie a právního státu. Ale vraťme se zpět na kyjevský euro-mejdan a k jeho aktérům.
Orwell na Majdanu
Podle zpráv, které se objevily v „nemasových“ médiích se majdanského euro-džihádu účastnili nejen oranžoví euro-oligarchové a militantní ultranacionalisté (samozřejmě kromě těch demonstrantů, kteří se protestu účastnili z naivního idealizmu, kteří sehráli roli užitečných idiotů a kteří jako v ostatních „demokratických revolucí“ pod patronátem USA, EU a MMF nebudou mít na další vývoj v zemi sebemenší vliv), ale i paravojenská skupina z Izraele ( 1 ). Informace o tom přinesly jak zahraniční prameny, tak i – světe div se! – česká televizní stanice ČT24 ( 2 ).
Odpovídají-li tyto informace skutečnosti, potom je nutné položit otázku, co záložníky izraelské armády vedlo daleko od vlasti k aktivní ozbrojené (!) účasti na svržení legitimní vlády v zemi, která se dokonce nachází na jiném kontinentu. Oficiálně izraelské orgány zřejmě jako vždy „o ničem neví“ a „určitě“ se jedná o „soukromou iniciativu několika jedinců“. Samozřejmě se nad takovou argumentací lze usmát: příslušníci elitních jednotek jezdí privátně po světě, pomohou po boku neonacistů svrhnout legitimní vládu a úřady, resp. armádní velení to nezajímá? I kdyby tomu tak bylo, nic to nemění na faktu, že se jedná o hrubé porušení kodifikovaných zásad mezinárodního soužití a že si lze domyslet reakce Tel Avivu a „mezinárodního společenství“, kdyby se jednalo o podobný případ „soukromé iniciativy“ v ulicích izraelských měst.
Toto by ale nebyl jediný problém. V případě autenticity výše uvedeného by šlo navíc o věc, která daleko přesahuje mezinárodně-právní mantinely, čímž se dostáváme k problému, který byl obecně nastíněn v úvodu článku. Jak si vysvětlit, že židovská komunita v Kyjevě žije ve strachu před těmi, kterým jejich bratři z Izraele dopomohli k moci? Otázku lze i obrátit: jak je možné, že izraelské komando bojuje na straně pravicových extremistů, před kterými prý měli židovští obyvatelé Kyjeva hledat spásu na venkově ( 3 )? Jde o fenomén, který je v zájmu politické korektnosti fakticky ignorován a který by podle zažitých eticko-politických paradigmat vůbec nesměl existovat. Proč tyto věci nejsou předmětem seriózní diskuze jak na mezinárodní, tak vládní nebo parlamentní úrovni v Česku? Kdo je přítel, kdo nepřítel, co je realita a co show pro masy politických konzumentů? Jednou větou: jaká je skutečná podoba politiky a jejich cílů skrývajících se za lidskoprávním matrixem?
Kyjevský „euro-mejdan“ není jediný příklad přímé nebo nepřímé, každopádně diskrétní účasti Izraele v bizarních „koalicích ochotných“. Aktuálním příkladem je samozřejmě Sýrie, kde izraelské střely nemíří na oddíly džihádu operujících v bezprostřední blízkosti izraelských pozic na Golanských výšinách, ale na regulérní syrskou armádu, která s nimi bojuje. Což znamená faktickou pomoc těm silám, které jinak v palestinské Gaze platí z hlediska Izraele za teroristy. Otazníky najdeme i v minulosti. Jak vysvětlit „tolerantní postoj“ Tel Avivu k UCK, která po uchopení moci v Prištině vyhnala nebo usmrtila všechny kosovské Židy? Podle bývalého československého diplomata Miroslava Polreicha se vrchní představitel tamní židovské komunity zachránil útěkem do Srbska ( 4 ).
Mlčet k těmto „záhadám“ by bylo tou nejhorší službou, kterou lze nejen principům demokracie a práva, ale i izraelskému národu prokázat. Je načase, abychom se přestali pohybovat v politickém a mediálním matrixu a začali klást ty správné otázky – nejen na adresu Tel Avivu, ale i Bruselu a Prahy. Dlužíme to sami sobě i onomu demokratickému proudu židovské kultury, který tak pozitivně ovlivnil roli univerzálních, emancipačních hodnot v sociálních i politických dějinách moderní Evropy.
( 2 )
Zde poněkud skurilní, nicméně o to zajímavější “analýza” Pravého sektoru, kterou českým divákům poskytla paní Valentyna. Porovnejme následně s vyjádřením vrchního rabína k situaci v Kyjevě a posuďme kvalitu informací, kterými nás dnes a denně častují “svobodná média”:
http://www.youtube.com/watch?feature=player_detailpage&v=doKQBUXZ51g
http://www.haaretz.com/jewish-world/jewish-world-news/1.575732
( 4 )
O osudu židovské komunity v Kosovu po „humanitárním bombardování“ Severoatlantickou aliancí informoval Miroslav Polreich ve své knize ‚Utajená zákulisí. Domácí a zahraniční politika očima bývalého diplomata‘, nakl. Petrklíč, 2009, str. 222-223.
