Nikola Čech
25. 4. Levá perspektiva
Známé úsloví to říká jasně: Sliby chyby! A to v případě proklamací politiků, jak zatočí s lichváři, platí dvojnásob. Co slibů o tom, že se odírání (převážně chudých) lidí tzv. spotřebitelskými úvěry udělá přítrž, co siláckých výroků proti lichvě z úst dvojitých a trojitých brad z poslaneckého chlívku jsme už slyšeli! A nezměnilo se nic.
Nyní se iniciativy chytilo hnutí Úsvit přímé demokracie, které řadou nastolených témat jakoby supluje impotentní českou levici. Mnohým dnes může na mysli vytanout další úsloví o novém koštěti, které dobře mete. Zamete Tomio Okamura s lichváři? Pojďme se na to podívat.
Z historie „boje proti lichvě“
V prvé řadě je dobré si připomenout, že deklarovaný boj proti lichvě je evergreenem české politiky, bez něhož se už neobejde žádná slibovací kampaň před blížícími se parlamentními volbami. Matadorem, nebo přinejmenším jedním z matadorů v tomto směru nepochybně bude sociální demokracie.
Již v dubnu 2009, tedy před pěti lety, přišla ČSSD (v době úřednické vlády Jana Fischera), konkrétně její poslanci Jeroným Tejc a Bohuslav Sobotka, s návrhem, že by měla být stanovena maximální hranice roční procentní sazby nákladů (RPSN) udávající náklady (a výhodnost) úvěru pro spotřebitele. Tato maximální sazba měla být odstupňována podle výše půjčky – pro nižší sumy do 10 tisíc Kč ve výši 30 %, pro vyšší částky ve výši 25% (10-30 tisíc Kč) a 20 % (nad 30 tisíc Kč). Návrh novely zákona o spotřebitelském úvěru navíc předpokládal úplné zrušení tzv. rozhodčích doložek, kdy případné spory poskytovatele úvěru a zákazníka rozhoduje soukromá osoba vesměs napojená právě na soukromou firmu.
KDU-ČSL tehdy přišla s ještě radikálnějším návrhem, aby maximální výše RPSN u spotřebitelských úvěrů nemohla přesáhnout sedminásobek lombardní sazby České národní banky (ČNB). Lombardní sazba udává úrok, za který si komerční banky mohou u ČNB peníze oproti zástavě cenných papírů. Tehdy činila 2,75 %, takže RPSN u úvěrů by mohla dosáhnout maximálně 19,25 %. Za tyto RPSN poskytují své spotřebitelské půjčky některé banky, zatímco nebankovní společnosti, „dobrodinci“ typu Tommy Stachi, Providentu, Ferratum, Cofidisu, Kredie, Profi Kreditu, Credit Money a samozřejmě tisíce anonymních lichvářů si ke svým půjčkám účtují RPSN ve výši desítek, stovek a někdy i tisíců procent!
Návrhy ČSSD a KDU-ČSL v květnu 2009 odmítla úřednická vláda Jana Fischera, která vzápětí sama přijala naprosto nedostačující novelu implementující pouze minimální regulace spotřebitelských úvěrů stanovené EU. Návrh ČSSD se do Parlamentu vrátil až v době vlády neoliberální koalice v září 2010, ovšem v pozměněné podobě. Jeho přínosem bylo stanovení maximální výše smluvních pokut (nezahrnující úrok z prodlení) tak, aby nepřesáhla samotnou výši půjčky. Ovšem zcela z něj zmizela snaha o konkrétní zastropování výše RPSN a výrazně se slevilo i ze zákazu soukromých rozhodců. To byla první dezerce ČSSD od praporu boje proti lichvě! Navzdory kompromisnictví ale pravicová většina ve sněmovně v únoru 2011 i tak návrh zařízla, kdy poslance ČSSD podpořili pouze poslanci KSČM.
V této souvislosti je zajímavé, že KSČM sama v uplynulých letech nikdy žádný zákon o regulaci úroků u spotřebitelských úvěrů nepodala. Přitom vypracovala k tématu boje proti lichvě poměrně podrobný materiál, který dokonce stanovil konkrétní navrhované maximální výše sazeb RPSN (ve výši 27 %, 22 % a 17 %, čili o něco nižší než původní návrh ČSSD). Ovšem vypracovat návrh řešení, který se nesnažím prosadit do praxe, zrovna moc k užitku není – eufemisticky řečeno.
„Boj proti lichvě“ znovu na scéně
Po neúspěchu ČSSD s prosazením svého návrhu se strana k tématu lichvy vrátila v předvolební kampani před parlamentními volbami 2013, kdy se v bodě 9 volebního jedenáctera (stručný volební program ČSSD) přímo psalo: „Zpřísníme regulaci půjček tak, abychom znemožnili lichvu a zabránili předlužování domácností.“ V programu KDU-ČSL stálo dokonce ještě konkrétnější (a radikálnější): „Zvýšíme ochranu občanů před lichvou – zakážeme půjčky s úrokem nad 20 % RPSN.“ Lidovci si tedy na rozdíl od ČSSD v zásadě podrželi alespoň deklarovaný postoj z roku 2009.
Sociální demokracie a KDU-ČSL nakonec spolu s hnutím ANO 2011 (které se k tématu lichvy v narychlo spláceném volebním programu nevyjádřilo) sestavily po volbách vládu. Nu, bojovníci proti lichvě sestavují vládu, neprosazené návrhy jsou připravené v šuplíku – řeklo by se, že vytáhnout je a předložit Poslanecké sněmovně bude dílem okamžiku…
A ejhle! Nic se nestalo. Od první schůze poslanecké sněmovny již uplynulo půl roku a zákon proti lichvářským úrokům, vysokým pokutám, skrytým poplatkům a soukromým rozhodcům z dílny vlády stále není na stole.
V tu chvíli, v prosinci 2013, využívá tohoto vakua nový hráč ve sněmovně – Úsvit Tomia Okamury. Ten přišel s vlastním návrhem novely zákona o spotřebitelském úvěru, který je nesmírně jednoduchý – do jednoho paragrafu umisťuje maximální (80 %) ale i minimální (20 %) přípustné sazby RPSN, které se mezi těmito krajními mantinely odvíjí od výše dvacetinásobku (pro nízké půjčky do 15 tisíc) resp. patnáctinásobku (pro půjčky nad 15 tisíc) lombardní sazby ČNB. Tento návrh odmítla neoliberální pravice, ale poslanci ČSSD, ANO, KSČM a lidovců jej většinou podpořili, takže prošel v lednu 2014 prvním čtením. Je tedy boj s lichváři konečně na dobré cestě?
Druhá dezerce ČSSD a Okamurova neškodná slovní kanonáda
Bohužel, zatím se to říci nedá. Jen pár měsíců po této „shodě“ většiny stran nad návrhem Úsvitu (resp. poslance Kádnera) se shoda rozplynula asi jako majetek obětí oškubaných lichváři. Po dubnovém semináři k tématu spotřebitelských úvěrů pořádaném na půdě poslanecké sněmovny ČSSD napsal rozčilený Okamura na svůj facebookový profil toto: „Zástupci bank a leasingových společností si tu podávali ruce se socialistickými poslanci a poplácávali se po ramenou, jak je potřeba návrh výrazně zmírnit, aby nebyly ohroženy obchody bankéřů a půjčovatelů. Přitom ještě před dvěma měsíci, když jsme návrh představovali, to vypadalo, že nic nebrání jeho přijetí.“
Poslanec Úsvitu Radim Fiala zase na Parlamentních listech napsal: „Návrh novely zákona, která byla hnutím Úsvit podána do sněmovny byl na semináři trhán na cucky. Přiznám se, že když slyším některé argumenty, tak přemýšlím o morálním zdraví a normálním podnikatelském rozumu zastánců současné situace. Politici z celého spektra a takzvaní odborníci se shodují. Definovat lichvu asi nejde, ohrožujeme systém půjček, který je motorem ekonomiky a tak dále.“
Šídlo v pytli neutajíš! Na semináři s účastní lobujících zástupců bankovního sektoru, poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, leasingových společností, finančních arbitrů, ale také havlistické „nevládní“ organizace Člověk v tísni se politici rozhodli udělat čelem vzad a odvrátit se od plánu jasně a explicitně definovat lichvu na základě stanovení maximální přípustné výše RPSN! A jsme tam, kde jsme před pěti lety byli – návrh Úsvitu bude patrně zaříznut pod záminkou, že vláda připravuje svůj vlastní návrh. Proč sakra dávno není na stole?! Bylo snad sedm let sociální demokracie v opozici málo času???!
Je smutné, že návrhy, které má mít levice připravené jako první náboje pro slibovanou proti-neoliberální ofenzívu, za ní předkládají populisté. Toto konstatování by nás ovšem k návrhu Úsvitu nemělo vůbec činit nekritickým.
Faktem je, že návrh okamurovců je v celé řadě ohledů problematický. V prvé řadě upravuje maximální sazby RPSN způsobem, který daleko zaostává za tím, co se navrhovalo v minulosti ba i za tím, co funguje dnes! Pokud například ukládá, že maximální možná míra RPSN pro půjčky nad 15 tisíc korun může dosahovat 80 %, pak rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2004 (nemá precedentní charakter) konstatuje, že pouze samotnou 70% úrokovou míru lze „pokládat za hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními pachatele a poškozeného ve smyslu § 253 odst. 1 tr. Zák“ čili za lichvu!
Dále, návrh Úsvitu dosti nepochopitelně stanovuje také minimální možnou RPSN u poskytovaných půjček. Ta má pro sumy nad 15 tisíc Kč dosahovat 20 %. Jak již bylo řečeno, návrh vypočítává (v mantinelu obecně minimální a maximální možné sazby) maximální sazbu RPSN u půjček nad 15 tisíc korun jako patnáctinásobek lombardní sazby ČNB. Ta se léta pohybovala v rozmezí 2 – 4 %, ale v současnosti dosahuje pouhých 0,25 %. Normálně by tedy maximální RPSN u půjček mohla dosáhnout 15 x 0,25 = 3,75 %. Návrh ale stanovuje, že minimální možná RPSN je 20 % tj. Úsvit garantuje bankám a nebankovním poskytovatelům úvěrů minimální RPSN ve výši, který třeba lidovci považují za maximální horní hranici!
Návrh Úsvitu – a v tom mají jeho kritici pravdu – dále nijak neřeší otázku výše smluvních pokut a dalších (často rafinovaně skrytých) poplatků mimo RPSN, neřeší otázku rozhodčích doložek, neřeší zástavy majetku poskytované často zoufalými nebo dezorientovanými lidmi proti lichvářským půjčkám, neřeší otázku licencí na poskytování úvěrů, přísného dohledu nad subjekty, které půjčují, a celou řadu dalších aspektů „podnikání“ tohoto druhu.
Z toho vyplývá, že „spasitel“ Okamura nás se svým návrhem od lichvy nespasí. Jeho výrok: „My hájíme zájmy občanů České republiky. Zákon, který jsme připravili, zle zatočí s každým lichvářem a podvodníkem“, není nic jiného než vědomé či bezděčné lhaní si do kapsy. Úsvit pálí na lichváře slepými náboji!
Bez ohledu na to – základní myšlenka návrhu Úsvitu konečně zákonem stanovit hranici RPSN, která explicitně oddělí přípustnou půjčku od trestně postižitelné lichvy, je samozřejmě navzdory masivní mediální masáži bank a vydřiduchů správná. Bohužel ji však populisté pojali nedůsledně a trestuhodně ledabyle. Lichváři, podobně jako exekutoři, provozovatelé heren a jiná verbež, se tak v naší republice budou asi moci ještě dlouho a hlasitě smát.
